Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky

Stanislav Bárta: Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky (1420-1437). Masarykova Univerzita v Brně, Brno 2016, 302 s. ISBN 978-80-210-8459-9

Problematika zástavní politiky Zikmunda Lucemburského představuje již tradiční látku domácí medievistiky. Dané otázce se věnovaly kapacity jako např. František Palacký, Jaromír Čelakovský, August Sedláček, Václav Vaněček, Jaroslav Čechura, František Šmahel či Tomáš Borovský, takže jako by se podlouho zdálo, že potenciál tématu byl již v zásadě vyčerpán. Přesto se na toto pole rozhodl vstoupil nový badatel Stanislav Bárta. Bárta se podílí v rámci brněnské pobočky Regest Imperii na edičním zpřístupnění listin Zikmunda Lucemburského a důkladná znalost praxe Zikmundovy kanceláře se stala nejen impulzem pro práci na přítomné knize, ale i jejím fundamentem. Sám autor ostatně v úvodu zmiňuje vzrůstající zájem o osobu Zikmunda Lucemburského v posledních dvou decéniích, který již naznačil nejen nutnost, ale i oprávněnost zvláště v českém prostoru hluboce zakořeněný nepříliš pozitivní obraz posledního Lucemburka. Přesto podle Bártova soudu je zapotřebí před celkovým znovuzhodnocením provést inventuru řady dílčích témat. A Zikmundova zástavní politika coby klíčový bod českých dějin pozdního středověku bezpochyby náleží mezi ta prvořadá. Jak Bárta upozorňuje, návrat „ad fontes“ přinesl zjištění, že ne všechny prameny byly zcela vytěženy, autor dokonce mohl čerpat ze zdrojů dosud neznámých. V tomto ohledu vyzdvihuje nejen studium originálů listin, ale poukazuje na přínos jejich plnotextových kopií (opisů, insertů, vidimusů atd.) i pramene zdánlivě irelevantního jako jsou falza. Dále pak oceňuje sdělnost zápisů revizní komise z let 1453-1454, které umožňují vhled do širšího kontextu, tj. dědění, provádění zástav či jejich vyplácení, stejně jako spory o jednotlivé zástavy. V neposlední řadě tyto záznamy reflektují i pochybnosti komise o pravosti předložených listinných pořízení.

Obsáhle se Zikmundově politice ve vztahu k církevním, především klášterním statkům, věnoval na přelomu 80. a 90. let 20. století Jaroslav Čechura, jehož závěry se posléze staly v zásadě obecně přijímaným instrumentáriem české medievistiky. S Čechurovými názory se proto musel Stanislav Bárta nutně vyrovnat. Vymezil se především proti optice sekularizace církevních statků, byť připustil, že se jedná o vlivný faktor, který nelze ignorovat, a to proto, že podle Bártova soudu se tak stírá kvalita jednotlivých majetkových přesunů, tj. prodej, zástava, násilný úchvat, dočasná či trvalá držba. Z hlediska terminologie nepokládá Bárta za šťastný ani termín privatizace. Autor ovšem upozorňuje i na potřebu kritické revize Vaněčkova konceptu zakladatelských práv. Cílem Bártovy studie je tak sledování mechanismů Zikmundovy zástavní praxe ve vztahu k církevním institucím, a to v kontextu  panovníkovy finanční politiky (zde se autor odkazuje pozitivně na odkaz Jaroslava Čechury, který se však tímto směrem nevydal).

Stanislav Bárta téma Zikmundových zástavních listina na církevní statky v letech 1420-1437 otevírá zasazením tématu do kontextu zástavní politiky středověkých panovníků podle optiky německé medievistiky. To mu umožňuje konstatovat, že zástavy nebyly ve středověku institutem neznámým a i Zikmund svou zástavní politikou v římsko-německé říši navázal na své předchůdce. Avšak nikde mimo území českého království nesáhl k zástavám církevních majetků. Tento panovníkův postup se tak ve středoevropských souřadnicích 15. století jeví jako naprostý unikát, což otázku zástav českých církevních statků staví do jiného světla coby téma, přesahující domácí rozměry.

Své bádání Stanislav Bárta otevírá cestou ke kořenům, tj. snahou nalézt nejstarší doklad zástavních listin Zikmunda Lucemburského na zboží českých duchovenských institucí. A nalézá je ve dvou písemnostech z 22. srpna 1420, konkrétně v listinách pro Bohuslava a Hynka Krušinu ze Švamberka a Jana a Viléma Švihovského z Rýzmburka, týkající se majetků klášterů nepomuckého, kladrubského, břevnovského a zderazského. Autor také upozorňuje, že Zikmundovo zastavování církevních zboží vedlo k roztržce s jeho kancléřem, pasovským biskupem Jiřím z Hohenlohe, jenž s takovým postupem panovníka kategoricky nesouhlasil. Naopak existují indicie, říká Bárta, že myšlenka zástav duchovenských majetků vzešla z okruhu české šlechty. Podle Bártova soudu se zprvu ojedinělé využívání přímých zástav jakožto splátka závazků posléze proměnilo v nástroj finanční politiky, Zikmundem Lucemburským masivně využívaný. Zlom vidí v událostech z 28. října 1420, kdy panovník v Berouně vydal 20 zástavních listin. Patrně se mělo jednat o provizorní řešení aktuální finanční nouze, avšak po porážce křižáckých vojsk pod Vyšehradem se provizorium proměnilo v systematický nástroj. Na přelomu let 1420/1421 pak zástavy kulminovaly, jak Stanislav Bárta vypočítává, a následně jejich intenzita poklesla. Je dobře známo, že v srpnu 1422 Zikmund zástavy církevních statků pod nátlakem církevních kruhů odvolal. V literatuře se vedou diskuse o tom, co bylo motivací tohoto aktu  a jaký byl jeho reálný dopad, přičemž většinou se usuzuje, že odvolání bylo spíše formální. Stanislav Bárta ovšem svou analýzou dokládá, že k přímým zástavám statků poté docházelo zřídka – na rozdíl od zástav statků komorních, kam Zikmund zjevně po roce 1422 přenesl svou pozornost (jakkoliv i v této oblasti intenzita zástav poklesla). 

Stanislav Bárta ve svém textu sleduje motivaci a důvody zástav a dochází k závěru, že Zikmundovou primární motivací bylo splacení dluhů a zisk okamžité vojenské pomoci v zápase o český trůn. Autor si dále klade správnou otázku od čeho se odvíjela výše zástavní sumy. Podle Bártova soudu sám Zikmund předpokládal brzké vyřešení „utrakvistického problému“ a z toho důvodu nemusel poměr mezi zástavní sumou a výnosem, resp. cenou zástavy vnímat jako něco nemístného. Indicii autor spatřuje v klauzuli v dikce zástavních listin, v níž se hovoří o právu zástavu opět vyplatit. Stanislav Bárta taktéž poukazuje na skutečnost, že v jednáních po roce 1436 se císař Zikmund snažil zajistit, aby zastavené statky nebyly bezuzdně exploatovány a neztrácely tak na hodnotě, ale naopak hleděl na pojištění příjmů, z těchto statků plynoucích, pro královskou komoru. Držitelé zástavních statků byli dále zavázáni k respektování práva, měli se vyvarovat násilí, případně se zavázat k vystoupení proti zemských škůdcům a obecně stát věrně při panovníkovi. V neposlední řadě pak zůstalo zeměpánovi právo zástavu vyplatit. Účel zástav z let 1436-1437 pak byl podle Bártova mínění odlišný, než od aktů z 20. let. Zikmund takto sice stále financoval žoldnéřské služby, v nemenší míře ovšem hleděl pokrýt existující dluhy a nově se zde vystupuje i motiv potvrzení státu quo a narovnání vztahů s bývalými odpůrci.

Bárta konstatuje, že právě Zikmundova snaha o uklidnění situace po roce 1436 představovala první krok k důsledné revizi zástav. Ne vše bylo totiž z válečných let důsledně vyřešeno, existovaly např. případy, kdy někdo měl jisté statky zastaveny listinně, ale reálně je držel někdo jiný. Zikmund Lucemburský také často sáhl k dočasnému opatření, kdy potvrdil držbu reálným disponentům, avšak do doby, než o nich rozhodně jinak. Stanislav Bárta konstatuje, že Zikmund nerezignoval na myšlenku globální revize zástav a upozorňuje na indicie, že naznačující že snad k nějakému přezkoumání došlo ještě za Lucemburkova života, třebaže hlavní řízení se odehrálo až před polovinou 50. let 15. století.

P obecněji zaměřené první části Stanislav Bárta přibližuje praxi Zikmundovy zástavní politiky na případě majetků dvou konkrétních klášterů s cílem ověřit již dříve nastíněnou otázku, a to, zda doba vlády posledního Lucemburka a jeho politika znamenaly nějaký zlom, anebo jestli Zikmund spíše navazoval na praxi svých předchůdců. Konkrétně se autor zaměřil na kláštery Chotěšov a Zbraslav. Důvodem bylo mimo jiné bohatství pramenné základny, dále pak skutečnost, že oba zmíněné kláštery v předhusitské době představovaly ekonomicky silné instituce. Přínos Bárta vidí také v tom, že oba kláštery náležely k jiné řeholi, i v tom, že Zbraslav byla klášterem mužským a Chotěšov ženským. V obou případech se lišila také geografická poloha – na jedné straně v blízkosti husitské Prahy, na straně druhé v převážně katolickém prostoru s pilířem v městě Plzni.

Ze zkoumání Stanislava Bárty vyplývá, že král Václav IV. zastavoval výhradně komorní příjmy, plynoucí ze statků chotěšovských premonstrátek. Naopak není známo, že by někdy sáhl přímo na klášterní statky – ovšem svolil, aby toto zboží zastavil chotěšovský probošt. Stejně tak není doloženo, že by Václav IV. zastavil majetky zbraslavského konventu. Naproti tomu jsou známy zástavy, k nimž přikročil sám zbraslavský opat. Stanislav Bárta dále resumuje, že Zikmund Lucemburský se zpočátku držel bratrovy praxe, ovšem v srpnu 1420 došlo ke změně. K přímým zástavám zbraslavských statků sáhl panovník v období let 1420-1421, v případě Chotěšova potom v období let 1421-1422. Zástavy, týkající se Chotěšova byly sice ještě v roce 1422 odvolány, přesto už v roce 1425 dochází k novému zastavení. K tomu však došlo po domluvě s proboštem. Zástavy z let 1436-1437 se už chotěšovských premonstrátek dotkly jen minimálně. Také zástavy zbraslavských majetků byly v srpnu roku 1422 anulovány a opat se pokoušel o narovnání i v praxi, alespoň formou institutu tzv. ochrany kláštera. O dalších zástavách již následně nejsou doklady. Zajímavý je i výsledek revokačních snad obou institucí. Stanislav Bárta ukazuje, že úspěšnější byl klášter chotěšovský, než Zbraslav, což lze přisoudit právě vlivu geografické polohy. Tyto pasáže, jakkoliv vlastně dokládají teze, snesené Bártou v předchozí obecnější části, jsou přínosné svým konkrétním zacílením, čímž vykreslují velmi barvitý obraz složitého procesu zástav církevních statků a následného vyrovnávání se s těmi zástavami. Kombinace makro- a mikrohistorické optiky (zjednodušeně řečeno) se tak ukazuje jako velmi účelný postup a svědčí o promyšlenosti Bártovy pracovní metody.     

Třetí část knihy představují přílohy. Tou primární je katalog zástavních listin Zikmunda Lucemburského za léta 1420-1438, čítající 414 položek. Přehledně uspořádaný katalog přináší informace (je-li to známo) o datu a místu vydání písemnosti, jejím příjemci, resp. zástavním držiteli, výši zástavní sumy, jaké církevní instituce a statků se zástava týká a důvodu zástavy,. Autor dále připojuje krátký komentář a odkaz na dochování písemnosti a její ediční zpřístupnění. Daný katalog, zabírající téměř sto tiskových stran, nejenže vhodně doplňuje Bártův předchozí výklad, představuje vlastně spíše jeho integrální součást a stává se tak dalším k kladů zdařilé publikace. Druhá příloha předestírá porovnání vybraných formulářových částí čtyř nejstarších Zikmundových zástavních listin ze srpna, září a října 1420. Třetí přílohu tvoří přehled Zikmundových listin z 23. srpna 1422, jimiž byly odvolány předchozí zástavy statků klášterů v Plasech, Chotěšově, Zlaté Koruně, Kladrubech, Sedlci, Tišnově, Vizovicích, Brně, Králově Poli, Velehradě, Zábrdovicích, Zbraslavi, Praze, Toužimi a Oseku. Na to úzce navazují příloha čtvrtá, pátá a šestá. Ty tvoří edice formuláře Zikmundova odvolání církevních zástav. Autorovým cílem zde bylo postihnout jednotlivé verze a textové odchylky jinak formulářově téměř totožných listin. Samostatně byla editována Zikmundova revokační listina pro plaský klášter a německý předklad panovníkovy listiny stejného obsahu pro osecký klášter. Sedmou přílohu představuje edice Zikmundovy listiny z října 1430, kterou Lucemburk odvolal zástavu části plaských statků. Příloha osmá zachycuje edici falza listiny pro Václava Sekáče z Újezdce, hlásící se do ledna 1421. Příloha devátá představuje edici Zikmundovy konfirmace zástavy městečka chotěšovského kláštera a dvou vsí ze září 1434. Desátou přílohu, pak tvoří graf četnosti zástav, učiněných Zikmundem Lucemburským v letech 1420-1437, a přílohy uzavírá několik ilustračních vyobrazení. Vedle obligátního seznamu použitých pramenů a literatury je kniha Stanislava Bárty vybavena také užitečným jmenným a místním rejstříkem, do něhož je zanesen i obsah první, katalogové, přílohy.            

Stanislav Bárta ve své knize přesvědčivě doložil, že Zikmundova praxe nebyla pouze kvantitativní, ale i kvalitativní změnou oproti poměrům za jeho předchůdců. Zástavy totiž v Zikmundově éře představovaly součást panovníkovy aktivní finanční politiky. Přesvědčivě vyznívá Bártova revize konceptu sekularizace a především jeho poukaz na skutečnost, že tato optika poněkud zastřela rozdíly v podobě jednotlivých zástav. Vedle zástav církevních statků došlo často také z zástavám výnosů klášterních berní, ty však náležely panovnické komoře, nelze je tedy spojit s procesem tzv. sekularizace. Ještě významnější je však Bártův poukaz nutnost revize konceptu zakladatelských práv, jak jej předložil Václav Vaněček. Tím, že Stanislav Bárta interpretuje Zikmundovu zástavní politiku vůči české církvi jako novum, de facto odmítá i interpretaci, že panovník v tomto směru konal z pozice držitele zakladatelských práv, který měla (podle Vaněčka) patronům umožňovat disponování s majetky dané instituce. Ukazuje se tak platnost okřídleného úsloví o přínosu návratu „ad fontes.“ Díky detailní znalosti (nejen) zástavních listin Zikmunda Lucemburského a fungování jeho kanceláře i dalších mocenských pilířů se Stanislavu Bártovi podařilo přesvědčivě reinterpretovat zdánlivě vyčerpané téma a přijít s knihou, která se nepochybně stane součástí neopominutelného základu při studiu dějin husitského období. A to nejen pro závěry, které práce přináší, ale i z důvodu otázek, které otevírá.