Václav, kníže Čechů

Petr CHARVÁT

Václav, kníže Čechů

Vyšehrad, Praha 2011, 196 s., 248 Kč

Osobnosti a odkazu svatého knížete Václava české dějepisectvím vždy věnovalo velkou pozornost. Především v souvislosti se svatováclavským miléniem roku 1929 byla problematika reflektována měrou nebývalou. Během věků se tak ze sv. Václava stalo krom historické osobnosti také zásadní politikum. Připomínat souvislost václavské tradice a českých „osudových osmiček“ jistě není nutné. O Václavově prvním i druhém životě tak byly popsány stohy papíru, přesto svátek sv. Václava/den české státnosti dnes většina obyvatel příjímá spíše rozpačitě. Jaká je tedy dnešní role věčného knížete Václava? Podobnou otázku si klade v úvodu své nové knihy také archeolog  a historik Petr Charvát.

Knihu autor rozvrhl do 4 tematických celků (prostředí, osobnost, cíle, prostředky), skrze které usiluje o uchopení složitého tématu. Petr Charvát se nejprve věnuje možnostem a limitům raně středověké ekonomiky, zamýšlí se nad původem a zdroji české státnosti, jež je s Václavovou dobou tradičně spojována, letmo se dotýká sociální struktury raně přemyslovských Čech a jejich elit s obzvláštním důrazem na přemyslovské družiny, skicuje přemyslovskou zahraniční politiku i podobu duchovního života české společnosti přelomu 9. a 10. století. V dalším oddíle Petr Charvát spekuluje nad tím, jaký byl Václav jako člověk a kníže. Stejně jako všichni před ním konstatuje, že hagiografie zcela převrstvila Václava jako reálnou osobnost. Tato kapitola je ze samé své podstaty nejožehavější. Petr Charvát se snaží vycházet ze řady analogií, výsledný obraz ovšem zůstává jen možností, jež má pro svou generalizaci ke skutečnému Václavovi podobně daleko jako obraz legendistický. Pozornosti se dále dočkává vztah knížete k bohu, národu i vlasti, resp. jeho vladařská strategii v podobě rozvoje křesťanství ( podpora kultu sv. Ludmily, péče o kostel sv. Víta, předpokládané směřování k biskupství), budování institucí státního ústrojí i jeho nutných hospodářských základů (mj. obchod s otroky). Počátky přemyslovské vojenské moci autor klade poměrně přesvědčivě už do Václavovy doby. Petr Charvát v knize shrnuje také politické aspekty Václavovy vlády. Překvapivě zkrátka přichází otázka boleslavské vraždy. Jako důvod Charvát vidí Boleslavovo zklamání nad tím, že Václav neodešel do klášterního ústraní (přijímá tedy slova legend za bernou minci) v kombinaci s rozladěním velmožů kvůli platbě tributu Sasům.

Souhrnné hodnocení práce není jednoduché. Jednoznačně nejzdařilejší jsou archeologické pasáže. Charvát např. pozorňuje na nutnost revize Slámovy teorie o sídlištní podobě Čech. Inovativní je také úvaha, zda byly vztahy Václava a Jindřicha Ptáčníka skutečně tak vřelé, pokud Maďaři, s nimiž se Sasové střetli roku 933, mohli nerušeně projít přes české území. V souladu s aktuálními trendy autor oprávněně problematizuje otázku raně středověkého státu svým ptaním se po jeho ideových kořenech, přičemž odmítá věc redukovat toliko na rovinu ekonomickou.

Hlavní problém je autorův postoj k václavské hagiografii, byť skepse k jejím výpovědním možnostem je jistě namístě. Je však diskutabilní, zda lze takto klást otázku (práce de facto nepracuje s literárněvědnou metodologií, včetně klasického Curtia) a snažit se např. odlišit hagiografická topoi od možnách fakt. Odmítnutí legend jako historického zdroje klade mimo jiné otázku, zda pak nerezignovat na poznání domácího raného středověku, neboť všespásná není ani archeologie. Nelze se zbavit dojmu, že s ohledem na otázky, jaké si klade, si autor do jisté míry podřezává větev pod vlastní knihou. Pro leckoho může být také rušivý specifický sloh autora: jako příklad uveďme neobvyklý pojem „vybranci a vybranky“, diskutabilní je třeba analogie mezi přemyslovskými družinami a francouzskou Cizineckou legií, kdy je nutno vzít v potaz alespoň vývoj chápání národa v tomto dlouhém časovém horizontu. Perličkou je závěrečné přirovnání sv. Václava k pohádkovému krtečkovi.

Pokud anotace slibuje odpověď na otázku, kdo byl ve skutečnosti kníže Václav, není výsledek zcela uspokojivý. Bylo by však naivní čekat něco jiného. Kvůli stavu pramenů bude takový portrét vždy jen možnou interpretací. Knihu Petra Charváta je ve výsledku nutno posuzovat prizmatem jejího popularizačního účelu. Pro svou čtivost i autorovu fundovanost ve svém oboru tuto roli jistě plní, optikou poučenějších zájemců však stojí ve stínu téměř současně vyšlých knih Petra Kubína a Davida Kalhouse.