Jan z Moravy - zapomenutý Lucemburk

Ondřej Schmidt: Jan z Moravy. Zapomenutý Lucemburk na aquilejském stolci. Vyšehrad, Praha 2016, 296 s., ISBN 978-80-7429-741-0.
 

Už úvodem je možno předeslat, že s takovou prací, jakou předložil Ondřej Schmidt, působící na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, se nesetkáváme často. Předně není příliš zvykem, aby tiskem vycházely studentské diplomové práce, a nadto takovéto kvality. Prozraďme předem: Schmidtova kniha je totiž jednou z nejlepších a nejpřínosnějších medievistických prací posledních let.

Ondřej Schmidt se na stránkách své knihy zaměřuje na osobnost syna moravského markraběte Jana Jindřicha (a tedy synovce Karla IV.), jenž se stal litomyšlským biskupem a dokonce aquilejským patriarchou, je v historiografii samozřejmě známá. U obeznámeného čtenáře tak nutně vyvolává otázky už název předmětné knihy? Proč Jan z Moravy? Proč autor nepoužívá ustálené jméno Jan Soběslav? Proč hovoří o zapomenutém Lucemburkovi, když se jméno prostředního syna Jana Jindřicha vyskytuje snad ve všech pojednáních o historii českých zemí lucemburské doby, byť se Janu Soběslavovi nepochybně dostává menší pozornosti než jeho svářícím se bratří markrabatům Joštovi a Prokopovi. Právě tato otázka představuje kruciální bod celé práce. Ondřeji Schmidtovi se totiž podařil objev, který doslova rozboural dosavadní architekturu lucemburské genealogie. Schmidt úspěšně doložil, že ztotožnění aquilejského patriarchy s Janem Soběslavem bylo mylné. Od doby barokního historiografa Tomáše Pešiny z Čechorodu totiž došlo k záměně s nemanželským synem markraběte Jana Jindřicha jménem Jan. A právě rozpletení této záhady, zatížené předlouhým historiografickým dědictvím, je obsahem Schmidtovy monografie.

Ondřej Schmidt nejprve osvětluje svá metodologická stanoviska. Přes veškeré komplikace a limity, jichž si je zjevně vědom, se hlásí ke konceptu historické biografie, přičemž mu lze dát za pravdu, že tento žánr je v jeho případě legitimní už proto, že Jan z Moravy dosud svou biografii zcela postrádá. Přitom si ale Ondřej Schmidt uvědomuje, že moderní medievistika si samozřejmě i na ploše chronologicky koncipovaného životopisu musí klást vyšší nároky, než je pozitivisticky pojatý výčet ověřených dat, sklenutých historikem do životního příběhu dané osobnosti. Zde napomohlo autorovi samo téma. K tomu, aby rozpletl zamotané osudy  dvou Lucemburků, zasazuje jejich životy důsledně do širšího dobového politického a sociálního kontextu a nemalou pozornost věnuje také tzv. druhému životu aquilejského patriarchy Jana. Jeho cílem tak není jen snaha poznat vlastního historického Jana z Moravy, ale také postihnout jeho vnímání u současníků a u následujících generací. Velkou výzvou se pro Ondřeje Schmidta samozřejmě stala nutnost uvést čtenáře do hájemství italských poměrů, které nepatří v našem prostředí k nejznámějším. Zde se Schmidt mohl skvěle opřít o své studia v italské Pise, čímž se jeho textu dostalo dalšího kvalitativního rozměru. Za vše mluví už výčet archivních pramenů, z nichž Ondřej Schmidt čerpal. V archivů či knihoven, kde Schmidt pátral po informacích o Janu z Moravy, se vedle obligátní Olomouce, Brna a Prahy nacházejí Belluno, Benátky, Cividale del Friuli, Florencie, Gemona del Friuli, Udine, Vatikán, ale také Klagenfurt, Vídeň, Budapešť, Lublaň či dokonce Filadelfie.

Více než kdy jindy tak je v případě Schmidtova tématu potřebný přehled dosavadního bádání. V úvodních pasážích knihy tak autor svého čtenáře seznamuje s tím, jak došlo ke zmatení lucemburské genealogie a zaměnění prostředního syna markraběte Jana Jindřicha Jana Soběslava s jeho levobočným bratrem Janem. Nejasnosti, které při studiu dosavadní literatury vyplouvaly na povrch, se Ondřej Schmidt rozhodl řešit důslednou revizí dosavadních poznatků za pomoci využití dosud nereflektovaných historických pramenů. Tak se dopátral ke kořenům zmíněné záměny obou mužů, které tkví až v 17. století. Cenné svědectví přinesla např. jedna z aquilejských kronik, která nelegitimní původ patriarchy výslovně uvádí. Naopak neexistuje pramenné svědectví, že by syn markraběte Jana Jindřicha Jan Soběslav kdy nastoupil církevní dráhu. Ondřej Schmidt naproti tomu upozorňuje na pramenné svědectví (jehož si povšiml již Jaroslav Mezník), že ještě roku 1377 Jan Soběslav počítal s tím, že bude mít potomky. Naposledy se Jan Soběslav objevuje v pramenech roku 1380 a, jak Ondřej Schmidt soudí, nedlouho poté, patrně umírá. Naopak starší bádání se domnívalo, že teprve kolem roku 1380 Jan Soběslav nastoupil církevní dráhu. Schmidtův objev druhého Jana tak celý rébus elegantně řeší. V hodnocení dosavadní české a italské historiografie Schmidt (byť nikoliv s údivem) konstatuje zjevnou disparátnost, kdy badatelé čeští nejevili větší zájem o Janovy osudy po roce 1387 a historici italští naopak ve větší míře nereflektovali Janovy osudy a zázemí před usednutím na aquilejský stolec. O to cennější výchozí pole se tak naskytlo Ondřeji Schmidtovi. Z naznačených důvodů tak lze jen souhlasit se Schmidtovou premisou, že okolnosti plně legitimizují biografické uchopení tématu. A to v kontextu Janova nemanželského původu, pozice v rámci lucemburského rodu, českých, resp. moravských i italských dějin, a v neposlední řadě též v rovině tzv. druhého života zapomenutého syna moravského markraběte Jana Jindřicha.

Vlastní líčení života Jana z Moravy uvádí Ondřej Schmidt kapitolou, v níž nejprve přibližuje postavení nelegitimních potomků ve středověké společnosti, aby následně představil levobočky českých Lucemburků, jejich osudy a kariéry. Tím si vytváří vhodné předpolí, aby mohl ukotvit život Jana z Moravy v náležitém dobovém a sociálním kontextu. Dále už se autor věnuje přímo svému hlavnímu hrdinovi. Konstatuje, že vlastně ani netušíme, kdy se Jan narodil (a nebylo to zjevně známo ani mezi Lucemburky, jak autor ukazuje). Ze současníků jeho narození zmiňuje pouze kronikář Beneš Krabice z Weitmile, avšak bez přesného data. To je proto třeba rekonstruovat z nepřímých indicií v dalším pramenném materiálu. Schmidt se tak kloní k názoru, že nelegitimní potomek Jana Jindřicha se narodil okolo roku 1345 (až s odstupem následovali právoplatní synové markraběte Jošt (1351), Jan Soběslav (1355-1357) a Prokop (1358)). Jak bylo dobovým zvykem nejen v lucemburském rodě, chlapec byl od počátku určen pro církevní dráhu. O dětství malého Jana nic nevíme. Prameny naznačují, že vyrůstal na Moravě a vzdělání, potřebné pro budoucí uplatnění v církevním aparátu, získal v „olomoucké diecézi.“ V roce 1365 je pak zmíněn jako držitel obročí u brněnského kostela sv. Petra, úzce spojeným s Lucemburky, a jako univerzitní student. Dost možná až v této době je Jan dostal k pražskému dvoru, čemuž by naznačovala dochovaná intervence Karla IV. v synovcův prospěch a pak Janova účast na Karlově druhé římské jízdě v roce 1368.

Lépe sledovatelné jsou Janovy osudy po zahájení duchovní kariéry. Pokus Karla IV. prosadit levobočného synovce jako člena pražské kapituly nebyl úspěšný, v závěru roku 1368 však byl Jan uveden v úřad probošta vyšehradské kapituly. Třebaže se jednalo o vlivný post, Ondřej Schmidt konstatuje, že se mu nepodařilo objevit žádný doklad o tom, že by Jan své pozice využíval jako mostu do vysoké politiky. Naopak věnoval se patrně povinnostem, spjatým s úřadem, a na rozdíl od řady svých předchůdců na Vyšehradě skutečně sídlil. Musel tak řešit např. závažný majetkový spor s cisterciáckým zlatokorunským klášterem či napjatými vztahy uvnitř vlastní kapituly. Janovu pozici Schmidt charakterizuje jako přísně sledující linii záměrů císaře Karla IV., jehož vůli se Jan zřejmě nikterak neprotivil. Na pozici vyšehradského probošta Jan setrval až do roku 1380, kdy po smrti Albrechta ze Šternberka stanul v čele litomyšlského biskupství. Naopak i přes podporu Václava IV. úspěšná nakonec nebyla Janova snaha stát se nástupcem Jana ze Středy na postu hlavy bohatší a vlivnější olomoucké diecéze, kdy Jan doplatil na Václavovu říšskou politiku a musel uvolnit místo Petrovi zvanému Jelito. V 80. letech 14. století byly také zahájeny vleklé tzv. markraběcí války mezi bratry Joštem a Prokopem. Nezdá se, že by se v nich biskup Jan přímo angažoval, prameny naznačují, že  udržoval vztahy s oběma stranami. Při svém druhém pokusu získat olomoucký biskupský stolec v roce 1387 už Jan vystupoval s podporou obou moravských Lucemburků. Podle Schmidtova soudu Jan získal také zastání v olomoucké biskupské kapitule, naopak silou prosazoval svého kandidáta Václav IV. Schmidt tak relativizuje dosavadní názor literatury, že Jan byl dosazen do Olomouce násilně – podle autora se tak stalo proti vůli Václava IV., ne však proti vůli kapituly. Nesvědčí o tom žádný soudobý pramen, tento výklad přináší až v renesanci Augustin Olomoucký. Otázkou je pak vztah Jana a Václava IV., resp. to, zda byla vazba krále a litomyšlského biskupa důvodem Janova střetu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který dokonce vyvrcholil v roce 1384 dokonce vzájemnou exkomunikací. O podstatě konfliktu však mnoho známo, nelze proto říci, jestli se zde projevily známé tenze mezi králem a arcibiskupem.

Zlomem v Janově životě se stalo jeho jmenování aquilejským patriarchou na sklonku roku 1387. Tehdy se tak vlastně vyřešila i problematická olomoucká kauza, kdy si post hlavy moravské diecéze nárokovali dva uchazeči. Ačkoliv Schmidt upozorňuje, že v Janově jmenování mohly hrát roli i zájmy Zikmunda Lucemburského, kloní se spíše k tomu, že iniciátorem byl Václav IV., který tak získal možnost kompromisně vyřešit právě olomouckou kauzu bez toho, aby eskalovalo napětí mezi ním a moravskými bratranci. Je doloženo, že zvláště Jošt následně Jana jakožto patriarchu dále podporoval. Je opět vstřícnou službou čtenáři, že Ondřej Schmidt uvádí tuto část své knihy přehledným představením historie aquilejského patriarchátu. Lépe tak vyvstanou na zřeteli okolnosti Janova jmenování patriarchou i jeho fungování na tomto postu. Patriarcha Jan posléze zabředl do vnitroitalských sporů v důsledku snah o konsolidaci vlivu patriarchátu. Ondřej Schmidt tomuto aspektu věnuje nemalou pozornost, pohlíží totiž na tehdejší události jinak než historiografie italská, která (podle Schmidta) příliš podlehla dikci Janových oponentů. Tyto ostré spory, během nichž došlo i k několika násilným zabitím, je Janovi z Moravy staly nakonec osudnými – na podzim roku 1394 byl totiž patriarcha v Udine zavražděn také.

Závěrečná kapitola je pak věnována tématu neméně zajímavému, a to právě pozicí Jana z Moravy v historické paměti. Ondřej Schmidt popisuje, jak byla bezprostředně po vraždě, která nevyvolala v Udine žádné nepokoje, památka na patriarchu Jana cíleně odstraněna, včetně hrobu. Zároveň začal být patriarcha propagandou vykreslován jako tyran, čímž měla být ospravedlněna i jeho vražda. Úspěch těchto snah ilustruje nová rezidence, kterou nechal kolem roku 1600 v Udine vystavět patriarcha Francesco Barbaro. Zde sice Jan z Moravy figuruje, avšak v jednoznačně negativních konotacích. Naopak v Cividale, stranícím Janovi, se udržel pozitivní obraz patriarchy a vešlo i do liturgického provozu cividalské komunity. Dále pak Schmidt sleduje vývoj náhledu na osobnost patriarchy Jana v dalších staletích až do moderní doby. Ondřej Schmidt sám soudí, že Jan z Moravy jistě nebyl bezbožným perverzním tyranem, jak jej očernili oponenti, ale ani pokorným asketickým duchovním správcem „svaté paměti“, jak jej viděli jeho stoupenci. Jan z Moravy Ondřeje Schmidta je bezskrupulózním knížetem své doby, levobočkem, kterému nezbylo, než se stát klerikem a prelátem, celkově tedy rozporuplnou osobností jako naprostá většina členů poslední lucemburské generace, konstatuje autor.

Ke knize Ondřej Schmidt také připojil dva exkurzy. První se obsáhleji vrací k záměně Jana Soběslava a jeho levobočného bratra Jana, druhý je věnován spisu Capitula contra patriarcham Johannem de Moravia, který podle Schmidta sehrál významnou úlohu v druhém životě Jana z Moravy a přitom nebyl podle jeho soudu odpovídajícím způsobem historiky doceněn. Ondřej Schmidt pramen důkladně analyzuje a především připojuje jeho edici. Knihu zakončuje komentovaný itinerář Jana z Moravy.

Již v úvodu bylo předesláno, že biografii zapomenutého Lucemburka Jana z Moravy z pera Ondřeje Schmidta nelze hodnotit jinak, než navýsost pozitivně. Jedná se o práci objevnou, která zásadním způsobem překresluje minimálně české a moravské dějiny lucemburské éry. Ondřej Schmidt se prezentuje jako hotový badatel, plně ovládající historikovo řemeslo a dobře se orientující v teorii a metodologii moderní historické vědy. Je jistě pravdou, že Schmidt měl nemalé badatelské štěstí, ovšem štěstí samo o sobě by nebylo k ničemu, nebýt autorovy erudice, důvtipu a zjevné píle. Zde je opět třeba odkázat na nebývalý rozsah pramenné základny díky níž autor svůj obraz Jana z Moravy konstruoval. Úspěšně se vyrovnal i s problematikou struktury pramenů, pro níž je příznačná značná disproporcionalita. Do roku 1387 jich není mnoho, resp. jejich výpovědní hodnota je limitovaná, naopak v éře Janova patriarchátu množství svědectví výrazně roste, na historika však krom množství kladou i nemalé nároky stran interpretace více než kdy jindy subjektivně zabarvené výpovědi. V neposlední řadě ocenění zaslouží i stylistická stránka knihy. Ondřej Schmidt sepsal sice erudovaný a poučný spis, který je však sepsán živým přístupným jazykem. Výsledkem je tak bez přehánění jedna z nejvýraznějších medievistických publikací za posledních několik let, jež by si pro svůj význam zasloužila překlad do cizího jazyka, aby se dočkala odpovídajícího dopadu. Nejen její téma, ale i zpracování totiž přesahuje domácí hranice.