Basilejská kompaktáta
František Šmahel: Basilejská kompaktáta. Příběh deseti listin. Praha 2011, 181 s.
Basilejská kompaktáta, která jsou hlavním tématem nové knihy profesora Františka Šmahela, byla právním dokumentem, uzavřeným mezi českými husity na straně jedné a vrcholným orgánem katolické církve, koncilem, jednajícím v Basileji, a vyhlášeným v Jihlavě roku 1436. Zde pak úmluvy stvrdil i císař Zikmund Lucemburský. Tato kompaktáta vycházela ze 4 pražských artikulů, byť v umírněné variantě, a definovala tedy vztah mezi církví utrakvistickou a církví římskou. Jako taková tedy kompaktáta zosobňovala vzájemný minimální konsensus a byla symbolem výsledku husitských válek. Kompaktát se tedy musel nutně dotknout každý historik, který se závěrem husitské epochy a dějinami české reformace zabýval. Kompaktátům se proto věnují nejen velké syntézy českých dějin 15. století, např. z pera Františka Palackého, Františka Michálka Bartoše, Františka Šmahela či Petra Čorneje, tak speciálnější pojednání, mimo jiné Ivana Hlaváčka, Františka Hoffmanna, Jiřího Kejře, Josefa Války, Bohdana Kaňáka či Aloise Krchňáka. Nelze se však zbavit dojmu, že pro většinu dnešních zájemců o historii jsou basilejská kompaktáta toliko mrtvých pojmem, který by byl jen těžko dále rozváděn a vysvětlován. To, že ani v rámci odborné historické obce nelze kompaktáta označit za téma bezezbytku vytěžené pak naznačily v letech 2009 a 2011 dvě studie Františka Šmahela, které také stojí u kořenů předkládané knihy.
V úvodu sám František Šmahel upozorňuje, že třebaže bádání o basilejských kompaktátech trvají již 150 let, stále nedisponujeme moderní edicí tohoto pramene a je proto nutno dále pracovat se zpřístupněním, připraveným roku 1844 Františkem Palackým pro třetí svazek Archivu českého, které přes svou záslužnost již v mnoha ohledech nevyhovuje. Dále pak Šmahel konstatuje, že přes veškeré dosud dosažené výsledky není zcela zřejmé, co kompaktáta vlastně byla a které listiny mezi ně patřily. Tyto otázky tak představují výchozí bod jeho knihy, jejímž cílem je postižení událostí, vedoucích ke zlistinění, ratifikaci i dalším osudům basilejských kompaktát. Podle původního záměru autora měla tato studie představovat úvod k oné tolik potřebné edici dotyčného materiálu, tento úkol však nakonec Šmahel ponechává svým následovníkům. Sám však pro tuto práci podnikl potřebné první kroky, jak dále uvidíme. Není možné podchytit význam basilejských kompaktát bez nastínění peripetií, které jejich ratifikaci předcházely. To znamená věnovat se poměrně detailně závěru husitských válek s důrazem na dění, spjaté s celocírkevním koncilem, který se sešel na konci roku 1431 v Basileji. Vrcholný sněm římské církve začal jednat bezprostředně poté, co skončila u Domažlic naprostým fiaskem další kruciáta proti českým utrakvistům. Čelným hodnostářem koncilu byl i přímý účastník nešťastného protihusitského tažení kardinál Cesarini. Ve světle těchto událostí ustoupil koncil snaze o vojenské řešení české otázky a začal se klonit k jednání diplomatickému. Basilejský koncil tak představuje svého druhu unikát: kacířům se na jeho půdě dostalo, pravda v omezené míře, možnosti svobodné diskuse. František Šmahel nejprve letmo nastiňuje vývoj myšlenky konciliarismu, podrobně se naopak zabývá samosprávou, organizací a fungování basilejského koncilu s důrazem na jeho kancelář a registraturu. Dále se věnuje legacím do Čech, kdy podává důkladné portréty koncilních vyslanců a diplomatů a na volbě těchto legátů následně osvětluje strategie koncilu stran jednání s husity. Výsledkem těchto legací bylo uzavření dohody o podmínkách slyšení v Basilejí, k níž došlo roku 1432 a která vešla ve známost jako tzv. Chebský soudce. Počátkem roku 1433 tak došlo k prvnímu slyšení kališnického poselstva před církevními otci v Basileji. V čele českého poselstva stáli takové autority utrakvistického hnutí jako Prokop Holý, Mikuláš z Pelhřimova, Jan Rokycana nebo Peter Payne. Základem jednání se stal jak jinak než fundamentální program husitského hnutí, zachycený ve zmíněných čtyřech artikulech pražských. Od počátku byl průběh jednání nelehký a probíhal z obou stran velmi urputně. František Šmahel průběh těchto jednání podrobně, leč s citem pro důležitý detail, zachycuje. První jednání v Basileji nebylo korunováno úspěchem. Bylo tedy domluveno další slyšení.
Vyslanci obou táborů tak v dalších letech střídavě putovali do Prahy, Chebu či Basileje. Tyto cesty také nadále obnášely bouřlivá rokování. Šmahel přitom upozorňuje, že třebaže jednání o kompaktáta se táhla několik let, jejich znění de facto neseznalo až do vyhlášení na konci roku 1436 změn. To znamená, že s ním souhlasily duchovní všech husitských směrů a kompaktáta tedy představovala legitimní dohodu celého reformního hnutí. Na druhou stranu s dikcí neotřáslo ani neúspěšné obléhání katolické Plzně, ani bitva u Lipan. Že jednání nad už dosažený rámec nebude možné, ukázalo již jednání v Řezně za přítomnosti Zikmunda Lucemburského v létě 1434. Sporným bodem se stal mimo jiné požadavek přijímání z kalicha i pro děti. Otázkou také bylo, zda kněží pod jednou budou povinni podávat lidu z kalicha nebo jak bude volen arcibiskup. Ještě roku 1434 schválení kompaktát padlo pod stůl pro neochotu české delegace spokojit se s ústními sliby, k dalšímu jednání proto došlo v červenci 1435 v Brně. Šmahel opět čtenáře bezpečně provádí všemi zákrutami složitých jednání, upozorňuje nejen na ideologické, ale i praktické problémy, jež proces provázely – především potíže s jazykovou komunikací. V neposlední řadě poukazuje také na nelehké postavení císaře Zikmunda, který byl nucen lavírovat mezi Čechy i koncilem. Během celých jednání o kompaktáta je totiž patrná Zikmundova snaha vyjít Čechům vstříc a konečně se v poklidu ujmout otcovského dědictví. Šmahel v tomto ohledu upozorňuje na císařovo skryté ignorování či dokonce otevřené odmítání protestů legátů koncilu. Je doloženo, že ze strany koncilu bylo Zikmundovi Lucemburskému vyčítáno zasahování do otázek náboženských a také separátní jednání s Čechy. Že Zikmundova reálná politika po uznání za českého krále byla diametrálně odlišná, je ovšem věc druhá. Výsledkem brněnských jednání z roku 1435 byla nakonec tzv. císařská kompaktáta v podobě Zikmundových výsad pro české stavy a pražská města a oboustranně schválené koncepty souboru písemností, posléze známých jako basilejská kompaktáta. V červnu roku 1436 pak byl svolán do Jihlavy generální sněm, který měl otázku konečně rozřešit. Ani toto jednání však nebylo jednoduché. Legáti koncilu např. odmítli bez zmocnění uznat Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Opět je třeba dodat, že Rokycana se v tomto okamžiku dočkal Zikmundovy podpory. Slavnostním dnem se stal 3. červenec roku 1436. Tehdy Jihlava zažila velkou podívanou v podobě slavnostního pečetění sjednaných listin. V předvečer Husovy smrti, tedy 5. července, pak byla kompaktáta vyhlášena a provolána latinsky, německy a česky. 13. července císař Zikmund uznal Jana Rokycanu arcibiskupem a o tři dny později vydal privilegium, stvrzující svobody, řády a práva zemská, včetně práv náboženských a jazykových. 14. srpna roku 1436 tak byl nejmladší syn Karla IV. Zikmund Lucemburský na jihlavském náměstí českými stavy přijat za českého krále. V létě roku 1436 tak bylo v Jihlavě ukončeno patnáctileté období válek o kalich.
Osudům v Jihlavě ratifikovaných úmluv se František Šmahel věnuje v závěrečném oddílu knihu. Konstatuje, že ačkoliv byla kompaktáta formálně platná a prakticky vykonávaná, neměla ani po roce 1436 na růžích ustláno. Další diskuse s představiteli koncilu proběhla již roce 1437, opět na téma přijímání dětí z kalicha. Koncil navíc stále nevydal definitivní bulu, stvrzující svobodné přijímání pod obojí pro Čechy a Moravu. Komplikovala se i zahraničněpolitická situace. Vrcholilo napětí mezi basilejským koncilem a papežem Evženem IV., které se nechtěl nechat konciliaristickou myšlenkou omezovat. Aby ztížil pozici svých oponentů, nabídl Čechům zvláštní jednání ve věci kompaktát na papežském koncilu ve Ferraře. Pod tímto tlakem basilejský koncil sice potvrdil právo laického kalicha, ovšem pouze pro dospělé Čechy, kteří si ho budou svobodně žádat. Faktickou tečku za basilejskými jednáními pak znamenala smrt protektora koncilu Zikmunda Lucemburského na začátku prosince 1437. Co se týče dalších osudů listin basilejských kompaktát, František Šmahel zdůrazňuje, že tato otázka nebyla dosud soustavněji studována. Literatura věc odbývá vágním konstatováním o klesajícím významu zmíněných dokumentů. Šmahel předpokládá, že od každé listiny souboru kompaktát byla zhotovena 3-4 zpečetěná vyhotovení (tj. pro legáty koncilu, Zikmunda Lucemburského, jeho zetě Albrechta Habsburského a české stavy). 3 z těchto dokumentů se dochovaly ve Vídni. Šmahel dále uvažuje, že české listiny byly po nějaký čas uchovávány na Karlštejně, odkud je roku 1453 vyzvedl Jiří z Poděbrad, v jehož držení jsou texty kompaktát později doloženy. Jiná skupina byla nejspíše chována na Staroměstské radnici, zde jsou listiny zmíněny k roku 1478. Roku 1448 v Praze do kompaktát nahlížel papežský legát Karvajal, který se je dokonce následně pokusil ze země neúspěšně vyvézt. Kompaktáta byla nadále stěžejním zemským zákonem. Přijmout je musel Zikmundův nástupce Albrecht Habsburský i jeho dědic Ladislav Pohrobek.
Ke zlomu však došlo začátkem vlády Jiřího z Poděbrad, když roku 1462 byla kompaktáta z rozhodnutí papeže Pia II. zrušena. Mimo jiné s odvoláním na fakt, že římská kurie kompaktáta nikdy neuznala. Toto gesto však zůstalo v Čechách bez praktických dozvuků. Kompaktáta se objevila na scéně ještě roku 1478 při jednáních o volbě Vladislava Jagellonského českým králem, kdy se nacházela v rukách Jiřího syna Jindřicha Minsterberského. Tedy soubor čítal spolu s listinami ze staroměstské radnice 15 listin – František Šmahel se zde pokouší o identifikaci těchto písemností. Síla kompaktát se ukázala v plné síle za bouří roku 1483, kdy napětí mezi katolíky a utrakvisty, živené králem Vladislavem II., eskalovalo v druhou pražskou defenestraci. Vláda obou Jagellonců pak znamenala oslabení vlivu kompaktát v české společnosti. Ve Vladislavském zřízení zemském nebyla kompaktáta reflektována, což mělo za následek jejich dvojí vydání tiskem formou protiakce v letech 1500 a 1513. To však již byla příslovečná labutí píseň. Třebaže ještě ve volebním reversu Ferdinanda Habsburského roku 1526 měla kompaktáta zdánlivě pevné místo, ránu jim paradoxně uštědřila luterská reformace. Během 30. let 16. století pozbyla kompaktáta dále na váze a překvapí především skutečnost, že byla zcela ignorována v textu tzv. České konfese roku 1575. Během 16. století se tak basilejská kompaktáta stala minulostí. V dalších pasáží František Šmahel představuje obsah deseti listin souboru basilejských kompaktát, včetně odkazů na rukopisná i tištěná dochování, edice i sekundární literaturu. Tímto tak činí onen první krok k nové edici basilejských dokumentů. Uveďme také, že kniha krom obvyklých náležitostí jako jsou poznámky, seznam pramenů a literatury či rejstřík obsahuje také velice užitečný glosář méně známých pojmů.
Závěrem tak lze zhodnotit, že na první pohled útlá kniha Františka Šmahela představuje velice zajímavý příspěvek k domácím dějinám pozdního středověku. Knihy z edice Knižnice Dějin a současnosti jsou charakteristické spíše esejistickým, přístupnějším podáním, tomu se ovšem Šmahelova kniha poněkud vymyká. Není to ovšem vinou autorovou, ale spíše složitou problematikou, kterou se zabývá. Kniha se věru nečte jednoduše, vyžaduje od svého čtenáře určité penzum vstupních znalostí a především nemálo soustředění a pozornosti. Ve výsledku je ovšem tento čtenář za vynaložené úsilí nemálo odměněn hlubším vhledem do toho, co basilejská kompaktáta znamenala a jaké úsilí bylo nutné vynaložit k jejich dosažení. To samé pak platí pro samotný Šmahelův text. Nejspíše jen ten, kdo je obeznámen s rozměrným celoživotním dílem Františka Šmahela pozná a docení, kolik práce, studia a vědomostí je v necelých dvou set stránkách ukryto. V neposlední řadě pak Šmahelova kniha představuje doklad toho, že v dějepisectví je záhodno vracet se i ke zdánlivě vytěženým tématům, neboť platí, že poznávání a vyprávění dějin je nikdy nekončícím kontinuálním procesem. To ví ostatně i František Šmahel, který na práci svých předchůdců stavěl a stejně tak svým pokračovatelům vytyčuje směr dalšího bádání. Např. v oné zmiňované moderní kritické edici souboru basilejských listin.