Proměna středovýchodní Evropy ve středověku
Martin Wihoda – Lukáš Reitinger a kol.:
Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely.
Matice moravská, Brno 2010.
Dějiny přemyslovské doby jsou v posledních letech předmětem zvýšeného zájmu českých a moravských historiků a řada interpretací, dosud považovaných za nesporné, začala být na odborných fórech a na stránkách historických periodik poměrně vášnivě diskutována. Výchozím polem těchto debat se stala roku 2006 vyšlá monografie Libora Jana o strukturách panovnické moci v době Václava II., v níž autor předestřel rozsáhlý náhled na fungování přemyslovského státu a ve výsledku se tak vyslovil proti absolutní platnosti modelů, držených naproti tomu badateli Dušanem Třeštíkem a Josefem Žemličkou. Výsledkem byla mimo jiné snad až příliš ostrá polemika stránkách Českého časopisu historického, resp. Časopisu Matice moravské. Přesto se objektivně zdá, že k výraznějšímu posunu směrem ke konsensu nedošlo. Na toto žhavé pole aktuálně vstupuje kolektivní monografie, pod níž jsou jako vedoucí redaktoři podepsáni Martin Wihoda a Lukáš Reitinger. Jak stojí poznamenáno v úvodu, u kořenů celého počinu stála debata na širším česko-polském fóru o možných směrech dalšího bádání na téma transformace a modernizace středovýchodní Evropy v horizontu 11.-13. století, čemuž také plně odpovídá vyznění předkládaného titulu.
Obsáhlá monografie se koncepčně dělí na 3 části: 1. Východiska a předpoklady, 2. Koruna česká a polská: prostor pro srovnání, 3. Paměť a minulost. První oddíl zahrnuje celkem 5 příspěvků. Martin Wihoda na úvod fundovaně rozebírá letité téma vztahu přemyslovských panovníků k vladařům středověké římské říše. Andrzej Pleszczyński, známý české medievistice podnětnou studií o raně středověkém Vyšehradu, pojednává o roli polského státu v politických koncepcích Otonů ve vazbě na mocenské aspirace Piastovců. Ján Steinhübel, mimo jiné autor kolosální monografie o Nitranském knížectví, sleduje v souvislostech konstituování říše českých Boleslavů. Pleszczyńského a Steinhübela pak doplňuje Vincent Múcska příspěvkem, shrnujícím cestu arpádovských Uher ke křesťanskému království sv. Štěpána. Studie Libora Jana, jež první oddíl uzavírá, představuje otevřenou polemiku s dosud převládajícími interpretačními modely přemyslovské éry, jak bylo již výše naznačeno, a to především z pozice hospodářských, správních a právních dějin.
Druhý oddíl o celkovém počtu 6 příspěvků otevírá Tomasz Jurek. Ten ve své studii líčí cestu Polska za obnovením královské moci po rozvratu ve 12. století, rámovanou daty 1295-1320. K tématu království posledních Přemyslovců s cílem prověřit na příkladu používané terminologie kontinuitu či diskontinuitu doby královské s dobou knížecí podnětně zaměřuje svou pozornost Přemysl Bar a dochází k velice zajímavým závěrům, upozorňujícím na skutečnost, že onen mezník, od dob Palackého a Novotného tradičně kladený mezi dobu knížecí a královskou, je v mnoha ohledech spíše jakousi virtuální realitou. Jacek Maciejewski vykresluje vztah polské církve k myšlence polského království. Úsilí Přemyslovců (včetně velkomoravského prologu) dosáhnout pro své země arcibiskupství (což se úzce pojilo právě s královským důstojenstvím) pak vyčerpávajícím a komplexním způsobem mapuje Petr Elbel. Tématu disertace z oblasti církevních dějin zůstává věrný také Tomáš Borovský, předestírající ve svém textu několik problémových okruhů ve vztahu k proměně českých zemí ve 13. století a k českým a moravským klášterům. Z vytyčeného směru pak nevybočuje ani závěrečný příspěvek, v němž se Maria Starnawska zabývá kultem svatých ve středověkém Polsku.
Závěrečný třetí oddíl se také skládá z 6 pojednání. V úvodní studii se David Kalhous vrací k tématu, jehož se dotkla již řada badatelů dříve, a to ke známé kauze návštěvy Oty III. v Hnězdně roku 1000. Kalhous se ovšem nezabývá přímo interpretací tohoto setkání (kterou ostatně provedli uspokojivě jiní historici jak z polské, tak z německé strany), ale zkoumá odraz této kruciální události ve současných a mladších pramenech (nejen) české provenience se snahou zjistit jaké povědomí o hnězdenských událostech ve středověké společnosti na tom kterém místě vládlo. Petr Kopal obrací pozornost k současnosti velmi reflektovanému tématu a rozmýšlí o vztahu knížecí a královské moci, zachyceném na stránkách Kosmovy kroniky Čechů. Paměť o prvním českém králi Vratislavovi na základě pozapomenutých pramenů z kláštera Pegau podrobně představuje v podnětné studii Lukáš Reitinger. Przemysław Wiszewski se na základě polských narativních pramenů zabývá dobovými náhledy na panovnickou moc a propagandu a jejich vývoj v horizontu 10.-13. století. Podobně je pak koncipována velmi minuciózní stať Roberta Antonína, analyzující pojetí panovnické moci Přemyslovců v tomtéž období s cílem postihnout, zda dědičné království znamenalo nějaký zásadní předěl. Obsáhlou knihu symbolicky zakončuje pojednání Martina Čapského, v němž autor akcentuje přemyslovské dědictví a jeho reflexi v lucemburské éře. Obšírná, šesti set stránková publikace přirozeně obsahuje sumární přehled použitých pramenů a literatury i anglické resumé všech příspěvků, bohužel naopak postrádá jakýkoliv rejstřík, což by byla pro uživatele pomůcka jistě velmi užitečná, nejen s ohledem na rozsah knihy, ale i tematickou a geografickou šíři, obsaženou v jednotlivých příspěvcích.
Recenzovaná monografie usiluje o formulování alternativního náhledu na přemyslovskou epochu, což je jejím výrazným rysem, a jako taková se stává jistým protipólem spíše bilančního titulu Přemyslovci – budování českého státu z roku 2009. Kriticky by bylo možné říct, že u publikace, vymezující se proti jinému názorovému táboru, je výrazným negativem, když nenabízí plně ucelený konkurenční model či koncept (ač většina příspěvků titulu mezi sebou v tomto směru vhodně komunikuje). To je však podle mého soudu v určitém ohledu sympatickým rysem. Diskutovaný středoevropský model zrál cca dvě desetiletí, jeho případná korekce si tedy nutně žádá dlouhodobé úsilí většího počtu badatelů a předčasná uspěchanost by byla na škodu věci. Přínos vidím již v samotném poukazu na možnost odlišné interpretace a odtud se odvíjející vědecké polemiky, která je bezpochyby perspektivní cestou jak dosáhnout dalšího posunu v poznání dané problematiky. Vhodné je též zařazení uherského a především polského kontextu, jak odkazuje ostatně podtitul Mocenské souvislosti a paralely. Studie zahraničních badatelů tak minimálně skýtají domácí medievistice tolik potřebný vhled na stav historiografií sousedních, neboť přes veškerá zlepšení nabízená moderními informačními technologiemi pořád platí, že obeznámost s produkcí polských a ostatně i slovenských historiků (nemluvě o produkci maďarské) je spíše věcí osobního zájmu a nemalého privátního úsilí kvůli tristnímu stavu domácích knihoven. Společné pojítko či výchozí interpretační rámec práce přesto obsahuje, a sice ve vztahu k oné středověké proměně středovýchodní Evropy. Většina autorů shodně upřednostňuje optiku dlouhého trvání a díky tomu dokládá, že 13. století neznamenalo tak náhlý vývojový zlom, jak se někdy zjednodušeně usuzuje, a že na procesy v této době kulminující je z řady důvodů lepší nazírat jako na evoluční nežli revoluční. Autoři tak zcela programově navazují na svěží knihu Jana Klápště Proměna českých zemí ve středověku z roku 2005, která po zásluze zčeřila poněkud stojaté hladiny české medievistiky. Ve výsledku lze tedy konstatovat, že kniha Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku přináší celou řadu podnětných studií, které se jistě stanou inspirací a výzvou pro další bádání na poli přemyslovských dějin. Je dále jen na historicích přemyslovské éry, zda a jak potenciál zde naznačený rozvinou.