Morava v časech markraběte Jošta

Libor Jan a kolektiv: Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí.

Brno, Matice moravská 2012, 209 s., ISBN 978-80-86488-93-6.  

Osobnost moravského markraběte Jošta, nejstaršího syna markraběte Jana Jindřicha a synovce císaře a krále Karla IV., představuje bezpochyby výrazné téma moravských pozdně středověkých dějin, které nadto silně rezonuje i v soudobé společnosti, jak ukazují např. diskuse o zvažovaném Joštově pomníku v Brně. Markrabě Jošt bývá historiky obvykle charakterizován jako energický a cílevědomý panovník, který dosáhl významu, přesahujícímu české země. Je tak jakoby stavěn do kontrastu se svým otcem Janem Jindřichem, věrným stoupencem politiky Karla IV., jenž se tak svým způsobem jeví být oproti Joštovi méně výraznou osobností. Na druhou stranu se ovšem poukazuje na fakt, že vláda Jana Jindřicha byla příznačná uvědomělou politikou upevňování markraběcí moci, zatímco vlastní Joštova vláda se nesla ve znamení ničivých domácích válek s bratrem Prokopem i komplikovanými vztahy s bratranci Václavem IV. a Zikmundem. Ve výsledku tak je Joštův historický obraz velmi rozporuplný, Jošta samého označuje za komplikovanou osobnost také Libor Jan v úvodu publikace. Lze předeslat, že tento fakt je patrný i na celkovém vyznění knihy, jež dokládá, že Joštova osobnost se vzpírá jednoduché paušalizaci. Sborník, věnovaný památce markraběte Jošta, tak není ani negací, ani nekritickou oslavou posledního moravského Lucemburka, jak by snad někdo s ohledem na podtitul mohl čekat.

Joštovi Lucemburskému věnovali s posledních letech zvláštní pozornost hlavně Jaroslav Mezník a Václav Štěpán. Předkládaná publikace samozřejmě nemá za cíl jejich zásadní rozsáhlé práce o dějinách lucemburské Moravy, resp. olbřímí biografii markraběte Jošta, překonat či se s nimi vůbec poměřovat. Přitom však s ohledem na složitý charakter Joštovy osobnosti i širších dobových okolností jeho vlády nadále platí, že postava markraběte Jošta vyvolává potřebu diskuse i v širších, nejen historických kruzích. Ambicí autorů je proto zamyslet se znovu nad způsobem Joštova vládnutí, nad jeho vztahem k moravské šlechtě, církvi i městům, a to nejen v kontextu domácích dějin, ale i ve vazbě na říši (konkrétně Braniborsko), slezská knížectví a Uhry, k nimž se Joštova zahraniční politika vztahovala především. Ve výsledku si tak kniha klade za cíl nastínit kam směřovat další bádání o dějinách Moravy na přelomu 14. a 15. století.   

Sborník otevírá studie Dalibora Janiše, zaměřená na problematiku právních a správních dějin. Dalibor Janiš upírá svou pozornost k zemskému soudu coby instituci prvořadého významu pro chod země. Janiš nastiňuje vývoj zemského soudu v široké perspektivě od přemyslovských dob, zabývá se jednotlivými úřady a jejich držiteli, popisuje tak formování moravské zemské obce, procesu charakteristického pro 14. století, i vztah zeměpanské moci k předním šlechtickým rodům. Závěr Janišova příspěvku pak náleží institutu landfrýdu, který se poprvé objevuje právě za vlády markraběte Jošta a který bude hrát významnou roli v dějinách 15. století. Na studii Dalibora Janiše úzce navazuje text Tomáše Baletky, věnovaný dvoru markraběte Jošta a jeho klíčovým postavám. Tomáš Baletka se tomuto tématu věnoval již v dřívějších pracích, právě proto však nechce opakovat již řečené a svůj příspěvek koncipuje jako resumé problematiky s důrazem na limity i možné budoucí směřování výzkumu. Konstatuje, že o životě na Joštově dvoře i jeho skladbě víme minimum, přitom ale poukazuje na skutečnost, že s ohledem na široký geografický záběr Joštovy působnosti lze vidět jistou budoucnost v dalším archivním studia diplomatického materiálu. S vědomím podmíněnosti vlastních závěrů se Baletka následně snaží postihnout o které moravské rody se markrabě Jošt jako panovník opíral, mapuje změny v držbě zemských a dvorských úřadů, analyzuje Joštovy vztahy ke šlechtě v okolí Václava IV. i angažmá příslušníků teritoriálně české šlechty na dvoře markraběcím.

Petr Elbel se ve své fundované a tradičně poctivě zpracované studii ujal zpracování vztahu markraběte Jošta k olomouckému biskupství a kapitule, což tvořilo kruciální bod Joštovy politiky. Elbel nejprve shrnuje dějiny olomouckého biskupství od jeho počátků, relativně podrobně se věnuje také snahám kurie o ovlivňování obsazování biskupských postů, které zesílily právě ve 14. století a často šly proti dříve uděleným právům svobodné volby kapituly (dalším faktorem přirozeně byla zakladatelská práva). To všechno jsou okolnosti, která se významně projevily v Joštově době a jeho vztazích k olomouckému biskupství. V dějinách této instituce je tradičně akcentována silná vazba na Prahu a tento rys zmiňuje i Petr Elbel – interpretuje tak např. akt Karla IV. z roku 1348, kdy panovník rozdělil Moravu na tři vzájemně právně rovnocenné celky: markrabství moravské, olomoucké biskupství a opavské vévodství. Není proto divu, že markrabě Jošt jevil od počátku velký zájem o zisk vlivu na biskupa, opakovaně se dostával s biskupství i kapitulou do střetu, opakovaně se snažil volbu nového biskupa ovlivnit. Eminentní zájem moravské sekundogenitury o kontrolu moravské diecéze jen potvrzuje dvojí (neúspěšný) pokus Joštova bratra Jana Soběslava usednout na olomoucký biskupský stolec. Všechny tyto peripetie Petr Elbel důkladně reflektuje a přesvědčivě také koriguje názory starší historiografie, je-li to třeba.

Dva následující příspěvky obrací pozornost od českých a moravských poměrů k zahraničí. Lenka Bobková rozebírá postavení Braniborska v lucemburské politice 2. poloviny 14. století s důrazem na roli Joštovu. Joštovo jméno jako vládce Braniborska nemá již tradičně především u německých dějepisců dobrý zvuk. Lenka Bobková, byť hlavní linii takové interpretace nepopírá, ovšem ukazuje, že Jošt do Braniborska zajížděl poměrně často a zdejší záležitosti nepouštěl ze zřetele. Joštovo angažmá tak nejspíše jen umocnilo procesy, které již v zemi probíhaly. Otázkou také zůstává, zda tato akvizice Karla IV. byla vůbec životaschopnou. Uherská politika markraběte Jošta je pak námětem příspěvku Daniely Dvořákové. Vztah k Uhrám se z Joštovy strany neodbýval jen optikou společné hranice, moravský markrabě se také výrazně angažoval v zápase svého bratrance Zikmunda o zisk uherské královské koruny v letech 1385-1387. Joštova vazba na Uhry však byla hlubší než jen vojenská a ekonomická podpora Zikmundových ambicí. Daniela Dvořáková totiž upozorňuje, že Joštovi bylo Zikmundem zastaveno území západně od Váhu a např. archivy Bratislavy či Trnavy dokládají stopy zájmu markraběte o tuto oblast. Jinak je její příspěvek spíše o Zikmundovi, ale tento akcent má v rámci výkladu zjevnou logiku. Moravsko-slezské pomezí představovalo pro Jošta další významnou hranici. Svou roli opět sehrálo dědictví Karla IV. z roku 1348. Autor příspěvku Martin Čapský nejprve sumarizuje vývoj opavského knížectví od doby vlády Jana Lucemburského. Ukazuje tak, že Karlův akt nebyl chápán zcela jednotně a vývoj Opavska v samostatnou zemi byl dlouhodobou záležitostí. Martin Čapský soudí, že Jošt patrně chápal stejně jako Jan Lucemburský Opavsko jako součást moravského prostoru a z této pozice se snažil zasahovat do tamních poměrů. V tomto duchu pak Čapský nastiňuje Joštův vztah jak k opavským Přemyslovcům, tak slezským Piastovcům. Joštovu politiku lze podle autora chápat nejen jako egoistické kořistění, ale také jako úsilí o stabilizaci severní hranice markrabství a snahu čelit dominanci Piastovců. Čapský se vyslovuje skepticky k tomu, že by Joštova politika sledovala v tomto ohledu ucelený koncept a je proto třeba posuzovat každou situaci v jejím konkrétním kontextu.              

Na politiku markraběte Jošta vůči moravským městům zaměřuje svou pozornost Tomáš Borovský. Zabývá se tematem městské berně a jiných nároků, které Jošt vůči zeměpanským městům nárokoval. Konstatuje, že Jošt byl mobilnější než jeho otec, který sídlil převážně v Brně, zatímco jeho syn dlel téměř každoročně dlouhodobě také v Olomouci. Do doby Joštovy vlády Borovský klade další postup urbanizace Moravy, konstatuje ale také pokles počtu zeměpanských měst a dokládá, že Joštovy zápisy ve výsledku oslabily i samotná města, což mělo za následek zpoždění urbanizačního procesu na Moravě. Srovnání městské politiky Jana Jindřicha a Jošta tak vyznívá nejstaršího syna Jana Jindřicha negativně. Fundační činnosti moravských markrabat se na příkladu kláštera augustiniánů poustevníků Panny Marie a sv. Tomáše a kartouzy sv. Trojice v Králové Poli věnuje Libor Jan. Detailně popisuje okolnosti založení s důrazem na vývoj ekonomického zázemí obou založení. Zakladatelem byl v obou případech markrabě Jan Jindřich, Jošt však vystupoval jako spoluzakladatel. Jak Jan Jindřich, tak Jošt byli pohřbeni u augustiniánů, jejichž klášter zakládal markrabě jako rodovou nekropoli, markrabě Prokop ale nalezl poslední odpočinek v královopolské kartouze. Třebaže obě fundace odpovídají duchu duby, tj. sílícímu proudu nové zbožnosti, Libor Jan usuzuje, že fundace augustiniánská vykazuje vedle toho silný rozměr reprezentační, zatímco založení kartouzy s důrazem na kontemplaci vysvětluje vnitřními pohnutkami Jana Jindřicha na sklonku života. Miroslav Plaček pak navazuje na své starší pojednání o hradech na Moravě ve 2. polovině 14. století,[1] nyní se ovšem zabývá konkrétně vývojem hradu Veveří. Pokouší se analyzovat jednotlivé stavební etapy, třebaže přiznává, že to vždy nelze spolehlivě rozlišit. Ve výsledku se Miroslav Plaček kloní k názoru, že výrazněji se na podobě hradu podepsala éra Jana Jindřicha. Závěrečná slovo pak náleží Evě Richtrové. Ta na příkladu piety od sv. Tomáše předkládá vhled do interpretačních schémat moderních dějin umění, silně ovlivněných národnostní optikou, a to jak na straně uměnovědy německé, tak české.

Souhrnem je možné konstatovat, že sborník, věnovaný Moravě za vlády markraběte Jošta, dobře plní svou úlohu mediátora. Určen širší veřejnosti předkládá jí dostatečně fundované příspěvky, která zachycují relativně obsáhlou škálu témat, jež zrcadlí život na Moravě na sklonku 14. století v solidní plasticitě. Vedle Liborem Janem v úvodu vzpomínané archeologie a problematiky venkova lze vytknout snad jen absenci více temat z dějin umění či obecně kultury a vzdělanosti. Pokud totiž dějepisectví hodnotilo markraběte Jošta převážně negativně (např. v očích Františka Palackého obstál Jošt Lucemburský ještě hůře než jeho bratranec Zikmund, ona příslovečná liška ryšavá), snad nikdo z historiků markraběti neupřel široký kulturní rozhled. Známé jsou např. Joštovy kontakty s italským humanistou Colucciem Salutatim, předpokládá se existence Joštovy knihovny. Apel Evy Richtrové, jakkoliv zajímavý, toto plně suplovat nemůže. Stejně tak příspěvek Libora Jana, který míří poněkud jiným směrem. Titul by ovšem neměl uniknout ani specializovanějším zájemcům. Vyzdvihnout si zaslouží kupř. studie Petra Elbela, jež spolu s jeho nedávným pojednáním o vývoji pražské a olomoucké diecéze v době přemyslovské[2] skýtá tolik potřebný korektiv k již antikvovaným středověkým dějinám moravské církve Václava Medka. Stejně tak nepříliš frekventovaná problematika uherská a slezská představuje obohacení domácí historiografie. Co kniha nenabízí určitě, je odpověď na otázku, zda Brno potřebuje Joštovu sochu. To však za negativum také označit nelze.