Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek

Tomáš Petráček: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek. Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10.-12. století.

Praha, Argo 2012, 405 s., ISBN 978-80-257-0796-8.

Úvodem je třeba upozornit na skutečnost, že anotovaná kniha je vlastně druhým vydáním doktorské práce Tomáše Petráčka, jež vyšla v roce 2003 pod odlišným názvem Fenomén darovaných lidí v českých zemích 11.-12. století s podtitulem K poznání hospodářských a sociálních dějin českých zemí doby knížecí. Jelikož však byla kniha publikována nevelkým nákladem univerzitního nakladatelství (šlo v podstatě o samizdat s podporou soukromého sponzora, jak konstatuje Jaroslav Čechura v předmluvě), nepatří k titulům, které by byly ve veřejných knihovnách bezproblémově dosažitelné. Minimálně z tohoto pohledu je tedy třeba nové vydání, jehož se ujalo renomované nakladatelství Argo, kvitovat s povděkem. Tím důležitějším je ale fakt, že knize se dostalo pozitivních ohlasů,  a dodnes vlastně nebyla tato problematika v takovém rozsahu nověji zpracována, třebaže podnětů přinesly diskuse v soudobé přemyslovské medievistice celou řadu.

Námětem knihy jsou sociální a hospodářské poměry v přemyslovském knížectví v období 10.-12. století. Což je tematika i chronologické zacílení, které se tradičně těší nemalé pozornosti badatelů a výsledkem tak je celá řada interpretací a výkladových konceptů. Přitom toto historické období klade před historika množství problémů, spjatých především s prameny, jejich četností a sdělností. Přitom ani příbuzné disciplíny jako archeologie či etnologie nejsou samospásné, neboť pomocná ruka, kterou mohou historikům nabídnout, má své limity, jak Tomáš Petráček trefně konstatuje. Petráček se výslovně hlásí k nutnosti návratu ad fontes, přičemž upřednostňuje diplomatický materiál (vztah pramenů narativních ke studiu sociálních a hospodářských dějin je podle něho otázkou sui generis). Tomáš Petráček se sice soustředí na epochu raného středověku v rozsahu 10.-11. století, pro ilustrace se ovšem neváhá odkázat ani na prameny mladší, tedy původem ze 13. století. Vedle toho svou argumentaci doplňuje i o svědectví pramenů polské provenience; pramenům uherským věnuje autor menší pozornost s odkazem na větší specifičnost uherských poměrů. Petráček je také nevyhýbá specifickému prameni v podobě pozdních listinných falz, přičemž se často kloní k jejich důvěryhodnosti, a snaží se postihnout jednotlivé časové vrstvy těchto písemností. Práce s falzy i mladšími prameny skýtá jistá rizika, je ale třeba říci, že Tomáš Petráček se nebezpečí při interpretaci těchto pramenů zdárně vyvaroval.

V centru Petráčkova zájmu tedy stojí neprivilegovaní obyvatelé českého knížectví. Na tomto místě konstatuje Petráček další problém, který musí historik se zájmem o tuto otázku řešit. Skupina obyvatel, jež ho zajímá, je v pramenech často zahrnována pod termín darovaní lidé, přičemž terminologické vymezení pole studia není jednoznačné. Lze hovořit také o poddaných, nevolnících, otrocích, ale také o sedlácích, rolnících, venkovanech či zemědělcích. Každé z těchto označení se ale dříve či později ukazuje jako problematické. Vrstvám, z nichž vzešla šlechta, i duchovenstvu se autor naopak v podstatě vyhýbá.

Po relativně stručném úvodu nastiňujícím dějiny bádání o dané otázce, což ovšem více než kdy jindy představuje důležitou součást výkladu, přistupuje Tomáš Petráček k analytickému uchopení vytyčeného tématu. Pojednává tak o fenoménu darovaných lidí v sociálním a hospodářském kontextu, kdy se zabývá dvorskou čeledí, oráči, vinaři, rybáři a pastevci, skupinou lidí, kteří poskytovali služby nezemědělského charakteru i specifickou kategorií hlídačů kostelů, zvoníků a dušníků. Následně se Tomáš Petráček zabývá socioprávním postavením jmenovaných skupin závislých lidí, přičemž dochází k názoru, že nejníže na společenském žebříčku stála služebná čeleď, lépe na tom byli oráči, kteří mohli disponovat majetkem. Vinaře, pastevce a rybáře Petráček nepokládá za zcela nesvobodné, také u nesvobodných řemeslníků předpokládá možnost vykoupit se, přesto se zdráhá stavět je na dobovém společenském žebříčku výše než nesvobodné obyvatelstvo. S ohledem na debaty starší historiografie se Tomáš Petráček nemohl nevyslovit k interpretaci termínu „servus“ v pramenech českého raného středověku. Tento pojem navrhuje autor překládat jako nevolník namísto otrok nebo poddaný. Závislost takového člověka se podle něho vztahovala nikoliv k půdě, ale k výše postavené osobě. Fenomén otroctví se podle Petráčka uplatňoval hlavně v 10. století, i tehdy ale patrně záhy přecházel v nevolnictví. V souladu s tím Tomáš Petráček potvrzuje starší názory, že fenomén darovaných lidí slábne po polovině 12. století, přičemž v minimálním množství doznívá počátkem 13. století.

Následně Tomáš Petráček řeší další klíčovou otázku hospodářských a sociálních dějin českého raného středověku, a sice problematiku svobodných sedláků, jejichž existenci považuje za prokázanou; argumentem se mu existence tributu pacis a tzv. zemských břemen. Přesto takto vyjádřený vztah ke knížeti je i podle Petráčka vztahem jisté závislosti, v jeho terminologii poddanstvím. Samostatnou pozornost věnuje autor roli dvorů v raně středověké ekonomice, přičemž odmítá jejich marginalizaci či přímo odmítnutí v části starší historiografie. Existenci služebných osad, stojících zvlášť vedle hradské správy a režijního velkostatku, pokládá Tomáš Petráček za nadbytečný s odkazem na to, že nevolníci byly integrováni právě do sítě dvorů. Což je závěr, který ladí s názory, které v poslední době označují teorii služebných osad za problematickou. Sám Petráček však teorii služebného obyvatelstva nezavrhuje absolutně, neboť existence tzv. knížecích specialistů hraje v jeho práci důležitou roli.

Dále se Tomáš Petráček věnuje charakteru a efektivitě správních struktur i možnostem a limitům raně středověké ekonomiky. Staví se optimisticky k otázce výnosů raně středověkého hospodářství, odmítá také názory o přehnaně  nízké efektivitě raně středověké správy. Knížecí epochu tak Tomáš Petráček chápe jako období, které připravilo cestu k obrovskému rozmachu 13. století, jeví se tak být spíše stoupence optiky evoluce než revoluce. Petráček zdůrazňuje vedle existence řady cel a poplatků především pozici knížecího vilika; s ohledem na současnou diskusi o charakteru raného přemyslovského státu může být zajímavé, že Tomáš Petráček majetky urozenců neodmítá, považuje se však do závěru raného středověku za marginální. Bohužel, i zde jako pro celou knihu platí, zda byly závěry v tomto směru aktualizovány, nebo zda text diskusi, zahájenou dlouho po prvním vydání, nereflektuje. Závěrem se autor dotýká vývoje a charakteru panovnické moci, otázky sociální mobility a stratifikace době knížecí (na obojí ukazuje možnost vykoupit se ze závislého postavení nebo naopak svobodu ztratit), speciální pozornost věnuje sociálním proměnám v době vlády sv. Václava a formování církevního velkostatku. Tyto pasáže představují hlavní novum oproti prvnímu vydání knihy.

Práce Tomáše Petráčka byla při příležitosti druhého vydání dílčím způsobem, spíše formálně upravena. Text byl nově rozdělen do kapitol a oproti prvnímu vydání bylo mírně změněno jejich pořadí – do přílohy byl přesunut cenný oddíl pramenné analýzy, což na jednu stranu prospělo čtivosti textu. Souhrnně vzato, Petráčkova práce je cenná zájmem o skupinu obyvatelstva, která nestála v centru pozornosti ani těch svých současníků, kteří zanechali o své době nějaké svědectví. Jsou-li v pramenech zachyceni, málokdy je to z toho důvodu, že by tito neprivilegovaní obyvatelé byli primárním objektem zájmu, spíše se zde objevují jaksi mimoděk nebo v druhém sledu. Tomáš Petráček se soustředí na pečlivou analýzu pramenů a jejich výpovědní hodnoty, aniž by přikročil k vytvoření nějakého zastřešujícího interpretačního konceptu. V tom je asi největší slabina knihy. V době jejího prvního vydání nebylo pole raně přemyslovské medievistiky tak bouřlivé jako dnes, lze proto litovat, že autor se při příležitosti druhého vydání k těmto interpretačním konceptům nevyslovil. O to spíše, že na jeho knihu se odvolávají obě strany sporu o charakter raného přemyslovského státu 10.-12. století. Je to však jen drobná vada na kráse. Nadále platí, že kniha Tomáše Petráčka je nejúplnější prací k tématu od doby Františka Grause; skutečnost, že bude díky péči nakladatelství Argo jednoduše dostupná všem zájemcům o dané téma, je proto hodnotou samo o sobě. Vyvolá-li další diskusi nebo bude-li inspirovat další následovníky, bude to jen dobře. Každopádně si Petráčkova kniha stále zaslouží pozornost všech zájemců o rané české dějiny.