Legendy Wolfenbüttelského rukopisu

Legendy Wolfenbüttelského rukopisu

K vydání připravila Jana Zachová, Praha, Filosofia 2010, 207 s. ISBN 978-80-7007-342-1

Wolfenbüttelský rukopis sign. Cod. Guelf. 11.2 Aug. 4 není třeba obsáhle představovat. Známý je především díky jedné z nejstarších latinských legend o svatém knížeti Václavovi, sepsané před rokem 983 z podnětu Oty II. mantovským biskupem Gumpoldem. Gumpoldovu legendu pak nechala na samém počátku 11. věku opsat a vyzdobit manželka českého knížete Boleslava II. Emma, čímž položila základ zmíněnému rukopisu. Ten čítá celkem 109 folií a sestaven byl do dnešní podoby patrně v polovině 14. století. Ač se Gumpoldova legenda již tradičně těší badatelské pozornosti, jak konstatuje editorka Jana Zachová, samotný Emmin rukopis byl dosud studován především kunsthistoriky, ale o kontext, v němž se legenda objevuje, nebyl zájem prakticky žádný. Její vydání tak přináší vedle již známého textu Gumpoldova i jemu v rukopise předcházející legendy o sv. Egidiovi a Pantaleonovi, kladené do 2. poloviny 12. až počátku 13. století. Tyto dvě legendy byly Zachovou do češtiny přeloženy poprvé, legenda Gumpoldova je přetištěna ve starším znění Zdeňka Kristena. Překlad doplňuje edice latinského originálu, v závěru knihy je připojena faksimile všech zařazených textů.

Vlastní text Gumpoldovy legendy je notoricky známý a byl již podroben celé řadě výkladů (srov. klasické Počátky Přemyslovců Dušana Třeštíka), obraťme se tedy spíše ke studiím, které edici provázejí. V úvodu Petr Sommer v základních obrysech představuje Wolfenbüttelský rukopis i samotnou Gumpoldovu legendu. Jeho stať je ovšem více než jen obvyklým úvodním slovem, neboť Sommer uvažuje i nad tím, kde byl rukopis Emminy legendy chován a odkud pochází legendy, jež k němu byly posléze připojeny. Na základě několika indicií pak Sommer spekuluje o benediktinském klášteře sv. Pantaleona v Kolíně nad Rýnem, který byl s Otony tradičně spjat. Ke kodikologickému kontextu rukopisu obrací svou pozornost Jana Zachová. Ta konstatuje, že podle jejího soudu se nejedná o nahodilé spojení textů, ale že  obsažené legendy k sobě patří tematicky, a ač jsou jiného stáří, navazují hned za sebou, čímž ukazují na promyšlený písařský záměr. Její studie také přináší detailní kodikologický a paleografický popis Wolfenbüttelského rukopisu jako celku.

Za úvodem Sommera a Zachové následují dva obsáhlejší příspěvky. V prvním Anežka Merhautová podává důkladný uměleckohistorický rozbor Emmina opisu Gumpoldovy legendy. Soustředí se na klíčové tři iluminace a srovnává je s vlastním textem. Znovu přitom upozorňuje na skutečnost, že iluminátor se inspiroval svatováclavskou hagiografií jako celkem, neboť výjevy z iluminací s Gumpoldovým líčením nekorespondují a např. známou postavu zrádného staroboleslavského kněze zná toliko Kristián. I Merhautová se dotýká otázky místa vzniku kodexu, jež bylo jejími předchůdci hledáno jak v Čechách, tak v říši. V otázce inspiračních vzorů pak kunsthistorie oscilovala mezi uměleckými školami v Reichenau, Echternachu, Hildesheimu, Řezně či Corvey. Merhautová ovšem zpochybňuje, že by v Čechách na prahu 11. věku fungovala instituce schopná takové dílo vyhotovit a kloní se k fuldskému původu. Vyslovuje se také pro názor německých badatelů, že Emmina legenda neopustila Sasko, jak naznačuje vrcholněstředověká vazba. Vládla-li nejistota ohledně místa vzniku památky, naopak postupně shoda badatelů antikvovala názor, datující rukopis do přelomu 11. a 12. století. Sama Merhautová klade legendu mezi léta 1002-1004, což představuje obecně nejpřijímanějí dataci. Obecným kladem studie Merhautové je obsáhlý srovnávací materiál, v tomto případě ovšem citelně chybí odpovídající obrazová příloha, jež by čtenáří umožnila autorčiny vývody sledovat.         

Článek Dušana Třeštíka shrnuje Emminy osudy a líčí politický kontext jejího života. Autor se ve stopách Petera Hilsche a Luboše Polanského kloní k hypotéze o franském původu této osobnosti a přesvědčivě ji rozvíjí. Dále Třeštík věnuje svou pozornost wolfenbüttelské Gumpoldově legendě a zasazuje Emminu objednávku do kontextu jejích aktivit i politického a kulturního zázemí. I on odmítá stejně jako Merhautová myšlenky o české provenienci rukopisu, rovněž poukazuje na stopy Kristiánovy legendy na stránkách wolfenbüttelského kodexu. Významné rozšíření dosavadní argumentace představuje poukaz na zjevný vliv Emmina opisu na tzv. Druhý život královny Matyldy, ženy Jindřicha I., který nechal jako vlastní legitimizaci pořídil Jindřich II. Kněžna Emma tak v Třeštíkových očích vystupuje jako aktivní hráčka na komplikovaném mocenském poli po smrti Oty III., jež ani v emigraci nezanevřela na zemi svého zemřelého manžela, a právě svatováclavská legenda měla být dle Třeštíkova mínění jedním z nástrojů, jak získat nového panovníka pro své záměry.          

Když v závěru svého úvodu Petr Sommer říká, že předkládaná edice není bezprostředním průlomem do oblasti nových poznatků o Gumpoldově legendě a Wolfenbüttelském rukopisu, ale spíše je výzvou k úvahám o širších souvislostech obou památek, lze mu dát za pravdu s dovětkem, že to rozhodně není málo. Je zřejmým přínosem titulu, že přináší mimo jiné onu faksimili celého rukopisu, která odborníkům umožňuje jak verifikaci průvodních textů, tak především samostatnou práci s pramenem, laickým zájemcům pak představuje významnou památku, spjatou s českými dějinami v celé její kráse. Na místě je i opakované upozornění na souvislost iluminací rukopisu s legendou Kristiánovou. Debaty o stáří Kristiána jsou zřejmě nekonečným příběhem domácí medievistiky a samy o sobě činí edici wolfenbüttelského rukopisu žádanou, neboť odpověď na otázku jak je možné, že na Emminu objednávku pracující iluminátor na samém prahu 11. století dle všeho reflektoval Kristiánovo narativní schéma, zastánci pozdější datace tohoto díla dosud dluží. Minimálně v tomto ohledu jsou tedy slova Petra Sommera, vyzývající v úvodu knihy k diskusi nad předkládanou památkou, veskrze aktuální.