Irské mnišství

Bájné plavby do jiných světů, přeložili Eva Hladká-Kučerňáková a Daniel Samek, předmluva Daniel Samek a Antonín Kalous, Argo, Praha 2010

178 s., ISBN 978-80-257-0365-6

Ediční řada Memoria medii aevi, vydávaná nakladatelstvím Argo od roku 2006, stačila na domácím knižním trhu zapustit poměrně hluboké kořeny – anotovaná publikace představuje již její 12. svazek. Edice si přitom klade za cíl zpřístupnit v překladu zásadní díla díla evropské středověké literatury, s nimiž se dosud český čtenář neměl možnost setkat. Programově se tedy neomezuje ve svém teritoriálním či chronologickém záběru, naopak usiluje o postižení charakteru středověké civilizace v co největší škále možné barevnosti. Tento záměr výmluvně demonstruje aktuální soubor středověkých irských textů, jejichž společným jmenovatelem jsou plavby do jiných světů. Titul tak navazuje na předchozí svazky, které byly věnovány oblasti a tedy i kultuře britských ostrovů, tj. díla Bedy Ctihodného, Geoffreye u Monmouthu či Gerarda z Walesu.

Knihu otevírají úvodní slova Daniela Samka a Antonína Kalouse. Daniel Samek zařazuje vybrané texty do kontextu literárního žánru, označovaného tradičně jako tzv. immrama, tedy plavby, ovšem upozorňuje, že tato kategorizace může být poněkud zavádějící, neboť do téhož žánru spadají i příbuzné texty, nazývané dobrodružství, echtrai, odehrávající se většinou na pevnině. Samek komentuje konkrétní texty, jež byly zvoleny do výboru a zdůrazňuje, že nejde přes prvotní zdání o různé představitele jednoho žánru, ale spíše o genetickou řadu, která ilustruje vývoj jednoho příběhu a jeho proměnu jak po obsahové, tak po formální stránce. Daný žánr je tak pro Samka unikátním zrcadlem, jež odráží postup známého procesu interpretatio christiana. Samkovo průvodní slovo ovšem nabízí nejen literárněvědný popis vybraných textů, ale podává i obecný kulturní, antropologický, historický i symbolický kontext, jakýsi návod čtenáři jak žánr plaveb číst a vnímat. Je však třeba říct, že jeho úvahy a analogie nepůsobí v tomto směru vždy zcela přesvědčivým dojmem, především vztahují-li se ke křesťanské kultuře.

Antonín Kalous coby autor druhé části předmluvy se věnuje výhradně patrně nejvýznamnějšímu zástupci staroirského žánru plaveb, dílu Plavba svatého opata Brendana. Upozorňuje, že ač příběh sv. Brendana uvedl do českého prostředí již Julius Zeyer na sklonku 19. století, vlastní středověké zmínky o tomto světci jsou v domácím prostředí dosti ojedinělé. Zmínit lze rukopisná dochování Lucidáře z 15. století, Modlitba svatého Brendana je pak obsažena v jednom z rukopisů abatyše Kunhuty. Přesto se zdá, že osudy irského opata Brendana nebyly středověkému českému prostředí tak cizí, jak by nečetné dochované doklady mohly napovídat. Naznačuje to unikátní pramen, skvostně dochovaná obrázková legenda ze známé českokrumlovské Liber depictus. Antonín Kalous se ve svém příspěvku věnuje představení Brendanovy osobnosti a jeho zařazení do specifických souřadnic iroskotského monasticismu, přibližuje také dějiny a organizaci raně středověké irské církve obecně. Jeho hlavní pozornost se ovšem stáčí ke komentáři samotné Plavby, kterou označuje za slavnější a rozšířenější než texty Brendanových Životů. Jen do dnešní doby se dochovalo na 120 rukopisných podání v latině, četná jsou ovšem i zpracování v rozličných národních jazycích, ukazující oblibu sv. Brendana u mnoha přímořských národů. Kalous přitom upozorňuje, že z hlediska literárního lze Plavbu řadit nejen mezi spisy hagiografické (legenda či vidění), jak se často činí, ale také do žánru literatury zábavné jako cestopis. Závěrem pak ve stručnosti nastiňuje jakýsi druhý život svatobrendanského pojednání ve znamení pokusů nalézt onen legendární Ostrov svatého Brendana (naposledy na počátku 18. století). Přitom střízlivě rozjímá nad názorem, připisujícím irským peregrinům dosažení amerických břehů.

Výbor samotný obsahuje pět děl, řazených za sebou více méně chronologicky. Nejstarší příběh o plavbě do bájného světa představuje převážně veršovaná skladba Plavba Brana, syna Febalova, a jeho dobrodružství, jejíž záznam je datován do 7. století (předpokládá se přitom starší tradice ústního podání). Tento text je výmluvným dokladem staroirských představ o světě. Zajímavé jsou ovšem i pasáže, věštící příchod křesťanství a s ním spjatou změnu řádu světa. Další z textů, Plavba člunu Máeldúinova, je kladena do 10. století a navazuje na Plavbu Branovu. Toto dílo již zachycuje vyrovnaný poměr mezi pojetím pohanským, reprezentovaným druidy, a křesťanským, zastoupeným mnichy, ač přirozeně závěrečné vyznění je formulováno křesťanským prizmatem. S touto skladbou pak souvisí pro stránce tématu Plavba svatého opata Brendana, kladená do rozmezí 8.-9. století. Brendanův příběh je však, jak ostatně název napovídá, zasazen už striktně do křesťanského prostředí. Další příběh nese název Plavba Snédguse a Mac Ríagly a pochází z počátku 10. století. Zajímavostí je zřejmé ovlivnění osobností svatého Kolumbána (který v textu též vystupuje). Text tohoto příběhu se totiž dochoval i v další variantě pod názvem Dobrodružství kleriků svatého Kolumby. Posledním dílem, zařazeným do této antologie, je Plavba člunu Úi Corraů. Tato skladba je také spiskem nejmladším, řazena je do přelomu 11. a 12. století a jako taková představuje završení pokřesťanšťování tématu.

Výše zmíněný text pak doprovází vysvětlující poznámky, přínosný přehled základních domácích i zahraničních prací k tématu, nechybí ani jmenný a místní rejstřík. Výraznou přidanou hodnotu představuje především zařazení svatobrendanské obrázkové legendy z již zmíněné Liber depictus, která je (podle Antonína Kalouse) naprostou raritou v celé středověké Evropě.

Jak editoři v úvodu správně podotýkají, význam vybraných staroirských příběhů spočívá v ukázce toho, jak číst starší texty pomocí mladších adaptací, resp. jak v textech mladších sledovat starší kořeny. Raně křesťanská irská kultura, jejíž vývoj šel spíše cestou funkční asimilace, než programového popírání pohanských kořenů, skýtá v tomto výjimečné možnosti, souměřitelné snad jen s dědictvím skandinávským. Dochované texty irské provenience jsou proto výtečným svědectvím o vítězném postupu christianizace a ústupu pohanských představ o světě, což je ve zbytku Evropy proces písemnými památkami ne vždy optimálně zachycený. Vydání těchto v českém prostředí nepříliš známých textů je proto nepochybně přínosným krokem a nelze než souhlasit se slovy Antonína Kalouse, že knihu stojí za to číst nejen pro exotický ráz a dramatičnost popisovaných příběhů, ale i pro neobvyklý vhled na spiritualitu, mentální obzor, kulturu a monastický život ve středověku. Odborná kvalita průvodního slova i povedený překlad jistě napomohou tomu, že Bájné plavby do jiných světů si své čtenáře najdou i dnes, a to snad nejen mezi přísně odbornou veřejností.