Rukopisy olomoucké kapituly
Štěpán Kohout, Kde voní pergamen. Čtrnáctero návštěv rukopisné knihovny olomoucké kapituly, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2009
105 s., ISBN 978-80-244-2371-5
Účelem útlé knížky s poetickým názvem je představit soubor unikátních rukopisů Metropolitní kapituly sv. Václava v Olomouci, spravovaných Zemský archivem v Opavě. Autor publikace, správce tamního fondu rukopisů, je nepochybně fundovaným průvodcem po daném tématu. Základem titulu se stala série článků, které Štěpán Kohout dříve publikoval v Knihovnické revue Olomouckého kraje. Ty nyní vycházejí souborně s cílem oslovit širší spektrum čtenářů.
Jak poukazuje již podtitul, kniha se skládá ze 14 tematických kapitol. Kohout úvodem představuje samotnou instituci kapitulní knihovny. Její kořeny tkví v závěru 11. století (nepochybně omylem došlo v textu k posunu o století) ve vazbě na sbor kanovníků u prapůvodní kapituly sv. Petra na olomouckém předhradí. Jak však Kohout upozorňuje, bohužel z doby před episkopátem Jindřicha Zdíka nejsou žádné rukopisy olomoucké provenience známy. Uvažovalo-li se o sakramentáři se slovanskými jmény v kalendáriu, dnešní bádání klade jeho vznik do Uher, což spíše než ke sv. Petru vede k nedalekému klášteru Hradiště. První rukopisy, jež lze přesvědčivě identifikovat s Olomoucí, pocházejí až z proslulého skriptoria biskupa Zdíka, tj. ze 2. čtvrtiny 12. století. Z této doby se do dnešních časů dochovalo 8 rukopisů. První účelová knihovna však při olomoucké katedrále vznikla až ve 30. letech 15. století, z let 1413, 1430 a 1435 pochází tři katalogy, z nichž si lze udělat rámcovou představu o obsahu kapitulní knihovny (3. z nich obsahuje na 251 titulů). 14. a 15. století tak pro Štěpána Kohouta představuje dobu největšího rozkvětu olomoucké kapitulní knihovny, a to nejen po stránce kvantitativní. Záhubou se pro celý soubor stala švédská okupace Olomouce (je doloženo, že kancléř Oxenstierna měl o zdejší fondy eminentní zájem). Nejznámějším zástupcem švédského kořistění je bezpochyby proslulý Zdíkův kolektář. Kohout líčí i následující dějiny kapitulní knihovny (v roce 1840 byl pořízen další inventář, který je pro oddíl starých tisků podnes jedinou pomůckou), a to až do doby nedávné.
Poté již nastupují konkrétně cílené kapitoly, v chronologickém pořadí představující jednotlivé rukopisy dle autorova výběru. Pozornost je věnována nejstarším rukopisům, které lze s Olomoucí spojit, tedy Cassianovým Collationes patrum z konce 9. století a sakramentáři ze závěru 11. století. Stěžejní roli hraje ve dvou kapitolách osobnost Jindřicha Zdíka a jeho kulturní působení. Zajímavé je, že i Štěpán Kohout tu upozorňuje na podíl donedávna podceňovaného hradišťského kláštera, který zájem o Zdíkovo skriptorium zcela zastínil. Dlužno dodat, že toto téma aktuálně detailněji zpracoval Dalibor Havel, jeho podnětné texty ovšem autor nemohl (alespoň v původním vydání) reflektovat. Zdíkovskou éru zastupuje dílo Ivona ze Chartres Collectio trium partium, v němž je např. dochován i tolik diskutovaný pramen Granum cathalogi praesulum Moraviae. Dále Kohout představuje soubor dopisů Bernarda z Clairvaux, tzv. Zdíkův homiliář či opisy Zdíkovy korespondence z 15. století. Svým výběrem Štěpán Kohout znovu ilustruje známý fakt výtečných kontaktů biskupa Zdíka na soudobá kulturní a inteletuální centra. Na okraj zmiňme, že Kohout je stoupencem teze o Kosmovi coby Zdíkově otci, zde by bylo na místě méně kategoričnosti. Následně je v samostatné kapitole představen nádherně iluminovaný rukopis Gratianova slavného díla Concordia discordantium canonum ze 13. století, s kořeny tkvícími ve Francii a odkazující na školu Mistra Honoré. Dobu přelomu 13. a 14. století zastupuje původně na Hradišti opsaná Legenda aurea Jakuba de Voragine, doplněná o legendy o domácích světcích.
Česky psané texty jsou ve fondu dochovány od poloviny 15. století. V Kohoutově výběru je zastupuje např. výkvět české středověké lyriky Závišova píseň. Památky doby předhusitské dále zastupují diecézní statuta arcibiskupa Arnošta z Pardubic i olomouckých biskupů Konráda Bavora či Jana Volka. Doba předhusitská ovšem kapitulní knihovnu obohatila především o množství soudobé teologické literatury. V čele jistě stojí Viklefovo pojednání De veritate sacre Scripture. Za zmínění stojí i soubor postil, připisovaných Milíčovi z Kroměříže, spis Dialogus de communione sive de celebracione misse a další spisy Matouše z Krakova či nejspolehlivější opis díla Matěje z Janova Regulae Veteris et Novi Testamenti. Nechybí také dochovaný rukopis Husových kázání i jeho výklad sentencí Petra Lombarda nebo naopak protitáborské traktáty Jana z Příbrami, svázané dohromady s Husovými kvestiemi či texty Stanislava ze Znojma a Jana z Jesenice. Ortodoxní spisy pak zastupuje Antihus Štěpána z Pálče či významné protihusitské polemiky převora dolanského kartuziánského kláštera Štěpána Antiwikleff a Epistula ad Hussitas. Spisem nesporně zajímavým je rukopis Maříka Rvačky, přibližující čtenáři dění na kostnickém koncilu.
Jedna z kapitol se zabývá obecně liturgickými pomůckami v kontextu katolického ritu a přibližuje tak průběh a podobu liturgického roku. Na to navazuje kapitola, věnovaná problematice národních světců, a to na příkladu rukopisu Flores Bernardi z 2. poloviny 12. století nebo misálu kanovníka Johánka z Bludova z roku 1466. Drobnou výtku lze vztáhnout na Kohoutovu interpretaci známé iluminace nebeského Jeruzaléma ve strahovském rukopisu Augustinova De civitate Dei, kde vidí vyobrazení zemských světců Václava, Ludmily, Vojtěcha a Prokopa. Tento výklad je ale minimálně diskutabilní. Poslední z představených rukopisů je spis De re aedificatoria libri X Leona Battisty Albertiho, velmi zdobný renesanční titul, spjatý s postavou krále Matyáše Korvína. Závěrečné dvě kapitoly nabývají opět obecnějšího charakteru. Pojednává se tu o zániku rukopisné knihy a nástupu knihtisku, na závěr je představena kodikologie jako věda, její dějiny i konkrétní práce kodikologa. Titul je opatřen také užitečným rejstříkem citovaných rukopisů, titulů děl kapitulní knihovny, samozřejmostí je rejstřík jmenný a místní i seznam sekundární literatury.
Kniha je záměrně koncipována jako popularizační a svůj účel nepochybně plní. Přesto představením jednotlivých rukopisů může být užitečná i pro odborného zájemce. Širším kontextem vývoje se titul stává užitečným úvodem do dějin knihoven a knihovnictví, a to i díky fundovanému výkladu autora, jak po stránce teoretické, tak praktické. Jistou slabinou je autorovo občasné specifické literární podání (např. závěr působí zbytečně alibisticky), včetně dosti konzervativního pravopisu. V neposlední řadě pak Kohoutova práce poukazuje na to, že dosud postrádáme náležité zpracování historických fondů olomoucké kapitulní knihovny, neboť letitý soupis Miroslava Boháčka, Františka Čády a Jana Bistřického nelze označit vždy za vyhovující (srov. např. Hoffmannův soupis rukopisů tepelské kanonie), nemluvě o jeho dostupnosti. Ostatně sami autoři chápali svůj počin jako pouhý předstupeň skutečného katalogu – k dovršení jejich díla ale doposud nedošlo. Je zásluhou Štěpána Kohouta, že na bohatství kapitulního fondu upozornil a lze jen doufat, že onen zbývající krok bude ještě následovat.