Výzkum panovnické společnosti v českém středověku

Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ

Dvůr jako téma. Výzkum panovnické společnosti v českém středověku – historiografie, koncepty, úvahy

(= Práce Historického ústavu AV ČR, v. v. i. Řada A – Monographia = Opera Instituti Historici Pragae. Series A – Monographia, sv. 90)

Praha, Historický ústav AV ČR, v. v. i. 2020, 357 s.,

ISBN 978-80-7286-342-6

 

Dana Dvořáčková-Malá patří k profilujícím osobnostem současného dvorského bádání na poli medievistiky, její poslední monografii tak lze chápat jako vyústění předchozí bohaté výzkumné a publikační aktivity, zaměřené na řadu rozličných aspektů vývoje a fungování především vrcholně středověkých panovnických dvorů a rezidencí. Pokud dřívější autorčiny práce byly zaměřeny na poznání podob dvorského života v širším slova smyslu s cílem nasvítit podrobným světlem nepříliš zúrodňované badatelské pole, aktuální publikace už svým názvem oznamuje zájem odlišný, primárně historiograficko-konceptuální.

V úvodu autorka dává nahlédnout do své vlastní dílny a osvětluje svou motivaci, prostředky a cíle. Konstatuje, že problematika panovnického dvora stála po dlouho ve stínu badatelské pozornosti a s tím tak nevyhnutelně unikala též zřetelům historiografických úvah. Nepřekvapí, že jako klíčový referenční bod vnímá Dana Dvořáčková-Malá českou historiografii 19. století a především zakladatelské dílo Františka Palackého, které podle ní ovlivnilo postoj české historiografie k dvorskému tématu nadlouho dopředu. Takto nastolený trend pak jen umocnila marxistická etapa domácího dějepisectví. Rozvinutí zájmu o dvorskou otázku autorka klade do období po roce 1989, přičemž akcentuje především dění kolem roku 2000, kdy se dvorské bádání viditelně emancipovalo. Autorka si předsevzala „představit cestu jednoho z (nejen) medievistických témat“ a „poukázat na to, zda na výzkum panovnického dvora nemělo vliv již samotné pojetí výkladu českých dějin.“ Na tomto základě je pak její ambicí vyjádřit se i budoucnosti dvorského bádání.

Kniha byla autorkou rozčleněna do pěti tematických oddílů, které jsou poté dále rozděleny do dílčích podkapitol. V první kapitole Ve stínu českých dějin se Dana Dvořáčková-Malá zaobírá vývojem české historické vědy (resp. medievistiky) počínaje kruciálním 19. stoletím a pozicí dvorského výzkumu v tomto proudu. Rozpracovává zde již v úvodu nastíněnou tezi o dominantním vlivu Palackého „etatistické“ historiografické koncepce, v níž hrál panovnický dvůr spíše podružnou úlohu a do popředí zájmu historiků vystupovaly primárně dvorské, resp. zemské úřady a jejich držitelé. Palackého paradigma pak zůstalo jakýmsi podvědomým rámcem i do budoucna, jak autorka dále vykresluje na příkladech jednotlivých významných historiků a jejich profilujících děl. Z tohoto výčtu podle jejího soudu poněkud vystupuje až Josef Šusta, který dokázal nahlédnout na panovnický dvůr jinak, než jako na soubor úředníků, a jako první také věnoval tématu samostatnou pozornost v rovině specializované kapitoly. V další subkapitole se Dana Dvořáčková-Malá věnuje již přímo dvorské historiografii a průkopníkům takto profilovaného badatelského pole. Defilují zde především jména Josefa Macka, Františka Kavky a Ivana Hlaváčka, na jejichž příkladu autorka vykresluje kořeny domácího zájmu o panovnický dvůr a jeho vývoj od 70. do 90. let 20. století. 

Nedílnou součástí dvorského výzkumu je od sklonku 20. století i problematika panovnických rezidencí. Jim se Dana Dvořáčková-Malá věnuje v druhé kapitole. Tento tematický zřetel vnesl do české medievistiky počátkem 90. let 20. století s německým diskursem dobře obeznámený Ivan Hlaváček, jehož analytické práce se staly páteří domácího bádání, které dále rozhojnili svými příspěvky např. Rostislav Nový, Lenka Bobková, Tomáš Baletka, Martin Čapský a mnozí další. S problematikou rezidencí kráčí ruku v ruce téma cestování a itinerářů. V této oblasti Dana Dvořáčková-Malá akcentuje práce Ivana Hlaváčka, Lenky Bobkové, Jiřího Spěváčka, Kateřiny Kubínové, Tomáše Baletky, Martina Wihody či Roberta Antonína a Tomáše Borovského, přičemž poukazuje na proměnu badatelské optiky, kterou téma v pracích jednotlivých badatelů prošlo. Autorka pak shrnuje, že jakkoliv české bádání navazovalo na německé inspirace, vydalo se následně v řešení problematiky panovnických rezidencí a itinerářů přirozeně vlastní cestou, která přinesla plody především v poznání lucemburské epochy. 

Ve třetí kapitole se Dana Dvořáčková-Malá vrací ke kořenům a zabývá se spektrem témat spojených s dvorskými úřady a lidmi pohybujícími se na panovnickém, resp. biskupském či šlechtickém dvoře. Zde autorka představuje směr usilující nahlížet na panovnický dvůr jako na společenství osob, přičemž jako klíčové akcentuje práce Miloslava Sovadiny, Ivana Hlaváčka, Zdeňky Hledíkové, Tomáše Baletky, Petra Elbela či Václava Bůžka. Za stěžejní výsledek, jehož bylo v tomto více či méně prosopograficky orientovaném bádání dosaženo, Dana Dvořáčková-Malá považuje vedle zahuštění sumy faktografických poznatků také ujasnění si metodických prostředků pro řešení takto definovaných otázek. Dále se autorka vyslovuje k fundamentálnímu problému úzce spjatému se strukturálně-personální analýzou dvorského organismu, a sice k možnostem postižení významu a role osob, pohybujících se na panovnickém (a jiném) dvoře. Zde Dana Dvořáčková-Malá poukazuje na posun, k němuž dvorské bádání dospělo v posledních letech, když se oprostilo od zaujetí úřady ve prospěch chápání dvora jako sociálního organismu, jakési specifické domácnosti zeměpána (stejně jako biskupa či velmože). Což umožnilo do centra pozornosti dostat i postavy chův, kojných, vychovatelů, kuchařů, rádců bez formálního zaštítění, bavičů a dalších doposud spíše „neviditelných“ účastníků každodenního dvorského života. Poté se autorka ve stručnosti dotýká otázky šlechtických dvorů a dvorů mladších sourozenců či příbuzných vládnoucích panovníků. Samostatnou pozornost si vysloužila problematika panovnické kanceláře, což představuje jedno z tradičních témat české medievistiky. Kapitolu pak uzavírá stať zohledňující bádání o ekonomickém fungování středověkých dvorů.

Čtvrtou kapitolu věnovala Dana Dvořáčková-Malá tématům dotýkajících se rodiny a soukromí. Pojednává tak o vývoji zájmu o ženy a děti žijící v prostředí dvora či problematiku zdraví, stravy, kultury a symboliky, včetně symboliky oděvní. Autorka zde konstatuje, že zvláště rodinný rozměr panovnického dvora nepatřil do nedávné minulosti mezi témata, která by byla historiky hojně a soustavně pěstována – ve smyslu nad rámec sňatkových aliancí a podobných témat, nahlížených ovšem primárně optikou klasických politických dějin. Až s velkým odstupem začíná být otázka panovnické rodiny a dvorského každodenního života studována a vykládána z hlediska teorie a metodologie genderových studií, jakkoliv by se zdálo, že právě tento úhel pohledu se bezprostředně nabízí. Podobně témata spjatá s dětmi a dětstvím na dvorech se více prosazují v posledních letech. Dana Dvořáčková-Malá v těchto pasážích také pléduje za potřebu interdisciplinarity, která umožňuje někdy subtilní témata – jako například oděvní či obecně reprezentační symbolika – uchopit ve větší celistvosti.

Poslední pátá kapitola nahlíží na panovnický dvůr jako na specifický sociální organismus a na příkladu vybraných prací tak autorka vykresluje vývoj chápání panovnického dvora jak z pohledu soudobých narativních, literárních, resp. normativních pramenů na straně jedné, tak z pohledu moderních společenských věd, především  sociologie a kulturní antropologie. Obecně pro charakter předmětné knihy Dany Dvořáčkové-Malé platí, že autorka v textu knihy plynule, srozumitelně a logicky přechází mezi bilančním shrnutím dosavadního stavu bádání i formulací vlastních stanovisek. Závěr publikace potom čtenáři skýtá nejen obligátní shrnutí dosažených tezí, ale také jistý pohled do budoucnosti, kdy si autorka na jednu stranu klade řečnickou otázku, zda moderní historická věda neuvízla příliš v osidlech mezioborové spolupráci a teoretických metodologických konceptů na úkor základů vlastního oboru, přičemž však se znalostí její vlastní práce známe na vznesenou otázku předem odpověď. V základu se Dana Dvořáčková-Malá na stav bádání o středověkých panovnických dvorech dívá pozitivně, jako na oblast, v níž již bylo v řadě ohledů nemalé množství práce vykonáno, avšak zároveň se neuzavřela dobrodružná cesta vstříc dalšímu poznání, ať už cestou dílčích sond či obsáhlejších komparativních analýz. V tomto ohledu Dana Dvořáčková-Malá poukazuje např. na chybějící strukturálně-personální analýzu dvorů posledních Lucemburků, ale i Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína a obou Jagellonců. Po stránce chronologického vymezení velké pole možné působnosti nabízí badatelům pozdní středověk, kde je míra obeznámenosti menší, než v případě období starších. Po stránce tematické pak podle soudu autorky zdaleka nebyly vyčerpány výzvy, které před badatele na poli dvorského výzkumu staví široce koncipované hájemství kulturních dějin. V tomto ohledu lze říci, že sama kniha Dany Dvořáčkové-Malé poslouží jako cenné výchozí pole. Její erudovaná a systematicky koncipovaná monografie ukazuje, že dvorské bádání je již etablovaným předmětem historického výzkumu a jako takové si může dopřát pomyslný „luxus“ ohlížet se zpátky za svou vlastní minulostí. Což je jenom správně, protože bez vědomí a znalosti kořenů je jakákoliv další cesta vpřed obtížná.