Olomoucké horologium

Jan Bistřický – Stanislav Červenka, Olomoucké horologium, kolektář biskupa Jindřicha Zdíka, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc – Praha 2011

176 s., ISBN 978-80-244-2446-0

Liturgický kodex, známý jako horologium olomoucké či kolektář Jindřicha Zdíka, chovaný dnes ve fondech Královské knihovny ve Stockholmu, náleží bezesporu k nejvýznamnějším raně středověkým rukopisům domácí provenience. Není tedy divu, že na sebe od svého znovuobjevení Bedou Dudíkem roku 1880 právem poutá pozornost českých historiků. Životním tématem se rukopis stal také pro Jana Bistřického, který osobnosti biskupa Jindřicha Zdíka i písemnostem s jeho episkopátem spjatým věnoval celou řadu analytických studií. Publikace, jejímž spoluautorem je vedle Jana Bistřického muzikolog Stanislav Červenka, představuje vyvrcholení Bistřického celoživotního zájmu. Vydána byla posmrtně díky součinnosti Univerzity Palackého v Olomouci a dědiců Jana Bistřického.

Oba autoři, kteří svou spolupráci stran tématu osvědčili již dříve v kapitolách o raně středověkých dějinách města Olomouce, si práci na knize rozdělili dle své odborné kvalifikace a témat sobě blízkých. Jan Bistřický tak pojednal o dobových okolnostech vzniku kolektáře, o osobnosti jeho objednavatele biskupa Zdíka a o paleografickém, diplomatickém a kodikologickém kontextu. Stanislav Červenka se pak ujal kapitol o vnější skladbě rukopisu a jeho liturgickém a hudebním obsahu.

Po stručném úvodu Jan Bistřický přináší přehledné shrnutí základních dat a peripetií Zdíkova života a působení, především s ohledem na biskupovy politické aktivity. Před čtenářem tak vystupuje známý obraz přičinlivého a zcestovalého biskupa-reformátora s rozsáhlými kontakty po soudobém křesťanstvu a nemalým kulturním obzorem, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu. V návaznosti na to Bistřický dále líčí situaci v Olomouci před Zdíkovým nástupem do úřadu a představuje okolnosti fundace nového katedrálního chrámu sv. Václava, kam Zdík přenesl své sídlo od staršího kostela sv. Petra, a s tím spjatou reformu biskupské kapituly i moravské diecéze. S aktem translace sídla biskupství pak úzce souvisí kapitola další, v níž Jan Bistřický detailně  rozebírá své další velké téma, a sice listinnou a knižní produkci Zdíkova skriptoria.

Po těchto úvodních pasážích je centrem pozornosti již vlastní horologium. Jan Bistřický nejprve ve zkratce nastiňuje dějiny bádání o této památce, aby následně předal slovo Stanislavu Červenkovi, který podrobně představuje složení a obsah rukopisu. Z jeho slov vysvítá fakt, že rukopis horologia je neúplný, což Červenku vede k úvaze, zda dílo nebylo dokončeno už ve své době nebo jestli je jeho dnešní podoba zbytkem původně rozsáhlejšího celku. Jan Bistřický poté rozebírá kalendárium a nekrologium v horologiu obsažené. Konstatuje, že nekrologium překvapivě opomíjí všechny Zdíkovi předchůdce na olomouckém biskupském stolci s výjimkou Jana II., jehož byl Zdík bezprostředním nástupcem. Stejně tak chybí jména přemyslovských knížat Soběslava I., který Zdíka do čela moravské diecéze dosadil, a Václava, jenž započal stavbu budoucího katedrálního kostela. Naopak nekrologium vzpomíná smrt Soběslavova padlého soupeře Oty II. Černého. Tato fakta pak Jan Bistřický využívá dále při své interpretaci rukopisu i dataci jeho vzniku. Stanislav Červenka na Bistřického oddíl organicky navazuje pečlivým rozborem martyrologické části rukopisu, která se mu stává mimo jiné podkladem pro úvahy o možné diecézní tradici olomoucké církve. Rozeznává zde také silný benediktinský vliv, což souzní s posledními výzkumy Dalibora Havla a vybízí k přehodnocení postavení hradišťského kláštera v rámci raně středověkého moravského kléru. Následně se Červenka obsáhle vyslovuje k liturgickému a hudebnímu obsahu rukopisu. Otázku datace řeší opět Bistřický, který se odklání od Antonínem Friedlem navrženého rozmezí let 1134-1139 a kloní se spíše k letům 1140-1142. Významnou roli zde sehrává interpretace známého dedikačního obrazu, proto jejímu výkladu Bistřický věnuje celou kapitolu, v níž detailně argumentuje pro jím navržené rozklíčování celé scény. Bistřický zde formuluje názor, že celý rukopis a dedikační scéna přednostně měly za cíl oslavit stavbu nové olomoucké katedrály. Knihu jako doslov uzavírá osobně laděná vzpomínka Ivana Hlaváčka na Jana Bistřického.    

Kniha je cenná tím, že představuje souborné shrnutí nemalé a přitom velmi roztroušené badatelské práce Jana Bistřického a stává se tedy jeho pomyslným pomníkem v dějinách české medievistiky. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout i skvostnou výpravu knihy, především kvalitu a četnost obrazových reprodukcí, jež jsou rovnocenným doplňkem vlastního textu. Díky bilingvnímu česko-německému zpracování je kniha přístupná i zahraničním čtenářům, což je nutno s ohledem na význam památky kvitovat s povděkem. Bonus představuje přiložené CD s rekonstrukcí chórových zpěvů na základě rukopisu.   

S respektem k úctyhodnému badatelskému úsilí Jana Bistřického je však nutno v rámci objektivity připojit i několik kritických poznámek. Z logického důvodu, kterým je úmrtí hlavního autora, kniha nereflektuje literaturu po roce 2008, tedy ani výpravný katalog Jindřich Zdík (1126-1150). Olomoucký biskup uprostřed Evropy, který přináší pro studované téma fundamentální texty Dalibora Havla a Pavola Černého. Pavol Černý se však ještě předtím vyslovil ve stopách Anežky Merhautové proti Bistřického výkladu dedikačního obrazu. Leč jeho názory nejsou v textu v podstatě reflektovány, natož citovány. Podobně se ztrácí námitky Merhautové. Ač je Bistřického interpretace dedikační scény ve svém jádru přesvědčivá, v některých detailech přesto vybízí k rozvedení či korekci. Ani v případě datace translace biskupského sídla nebylo Bistřického mínění o roce 1141 přijato s plným souhlasem a jeden z argumentů, výpověď kronikáře Vincencia, se skutečně nejeví jako udržitelný. Polemická studie Pavla Boliny bohužel také není zmíněna. Zjevným omylem, který vnesl do literatury Zdeněk Nejedlý, je pak údaj o dosazení premonstrátů do Litomyšle na úkor benediktinů, analogicky k reformě kláštera Hradiště. Současná literatura přitom dává za pravdu Václavu Novotnému, který v Litomyšli před rokem 1145 předpokládal spíše velkofarní kostel. U takto povedeného titulu zamrzí také jistá nedůslednost redakční práce. V textu se opakovaně hovoří o nedávném (sic!) objevu Zdíkova pontifikálu, přitom Bistřického studie k tomuto tématu se datují již do přelomu 70. a 80. let. Výsledkem je zmatení v tématu se nepříliš orientujícího čtenáře.

Vznesené připomínky však nic nemění na tom, že monografie Jana Bistřického a Stanislava Červenky Olomoucké horologium představuje nepřehlédnutelný počin, který se nepochybně stane jedním z milníků ve studiu osobnosti a doby Jindřicha Zdíka, s nímž bude vždy nutno se vyrovnat. I skutečnost, že některé z myšlenek Jana Bistřického budou nadále podněcovat k dalšímu promýšlení, lze označit za jeho badatelský odkaz.