Přemyslovci

PETR SOMMER, DUŠAN TŘEŠTÍK, JOSEF ŽEMLIČKA (eds.), Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009, Nakladatelství Lidové noviny, 779 s., ISBN 978-80-7106-352-0

Když před dvěma lety vyšlo doplněné druhé vydání již klasických Čech v době knížecí (1034-1198) Josefa Žemličky, oznámil autor v závěrečné bilanční kapitole velkou kolektivní monografii, která by měla krom jiného nabídnout shrnutí dosavadního vědění o přemyslovské epoše.[1] Není proto překvapující, že tak velkoryse pojaté dílo (které mělo původně vyjít k sedmistému výročí vymření dynastie)[2] vzbuzovalo – už vzhledem ke stávající zčeřené hladině domácí přemyslovské medievistiky – nemalá očekávání.[3] Nyní, poté, co uplynuly další dva roky, se konečně nachází ohlášená publikace na pultech knihkupectví a může bojovat o přízeň čtenářů. Co lze tedy od knihy, která už svými rozměry a výpravou budí pozornost, očekávat?

První věcí, nad níž je třeba se pozastavit, je fakt, že se skutečně jedná o kolektivní monografii v plném slova smyslu, což není v našem prostoru zcela obvyklé. Pod patronací trojice hlavních redaktorů, kteří se námětem dlouhodobě zabývají (Petr Sommer, Josef Žemlička, zesnulý Dušan Třeštík), bylo téma dějin rodu bájného Oráče a formování českého státu pod žezlem jeho potomků rozděleno mezi rovných 35 badatelů (včetně dvou zahraničních) nejrůznějších historických profesí a specializací.

Z hlediska členění se po shrnujícím programovém a historiografickém úvodu práce rozpadá do celkem pěti oddílů: I. Přemyslovci, český stát a Evropa, II. Doba počátků, III. Čechy knížecí, IV. Čechy královské, V. Státní a dynastické reálie. Ty se pak nadále dělí na dílčí kapitoly. V rámci hlavy první tak knihu otevírají tři pojednání o místě přemyslovského státu v soudobé západní Evropě (Robert Barlett ve srovnání se středověkým Skotskem, Jerzy Strzelczyk ve vztahu k teritoriu piastovskému, Jan Klápště v kontextu proměny středověké Evropy obecně a širší střední Evropy zvlášť). V hlavě druhé je pojednáno chronologicky o období od příchodu Slovanů do střední Evropy po konstituování státu prvních Boleslavů (Dušan Třeštík), včetně odkazu mojmírovské Moravy (Dušan Třeštík, Pavel Kouřil). Stranou nezůstala ani problematika hospodářského, ekonomického a správního vývoje této epochy (Jiří Sláma, Martin Gojda, Jan Frolík) či dějin idejí a umění (Dušan Třeštík, Naďa Profantová, Anežka Merhautová). V rámci hlavy třetí je popsán sociální a hospodářský vývoj knížecích Čech od břetislavovské restaurace po ovládnutí knížectví Vladislavovci Přemyslem Otakarem a Vladislavem Jindřichem. Čtenář tak má možnost seznámit se se společenskou organizací přemyslovského knížectví (Josef Žemlička), formováním sítě hradských center (Petr Sommer), složitým vývojem přijetí křesťanství (Dušan Třeštík, Petr Sommer, Josef Žemlička), monetární politikou přemyslovských knížat a králů (Luboš Polanský, Zdeněk Petráň) či vznikem soustátí Čech a Moravy a následným procesem vytváření společného národního a státního povědomí (Dušan Třeštík, Zdeněk Měřínský, Josef Žemlička). Hlava předposlední se zabývá epochou tzv. posledních Přemyslovců, honosících se již královským důstojenstvím. Vedle nezbytného zázemí politických dějin (Josef Žemlička) je pozornost autorského kolektivu věnována tématu středověké kolonizace (Jan Klápště, Pavel Bolina) a formování nových městských center i sítě hradů (Jiří Doležel, Tomáš Durdík), dovršení christianizačního procesu (Petr Sommer, Pavlína Mašková) či uměleckému a kulturnímu ovzduší (Jiří Kuthan, Pavel Soukup). Opomenuta nezůstala ani státní symbolika a projevy reprezentace a královského důstojenství přemyslovských panovníků (Josef Žemlička, Tomáš Krejčík, Jiří Kuthan, Milena Bravermanová). V závěrečné páté hlavě je popsán geografický horizont přemyslovského soustátí a jeho vývoj v čase (Markéta Marková), etnické, národnostní a sociální složení státu (Josef Žemlička, Martin Musílek), obsáhle je pojednáno o písemné kultuře a vzdělanosti obecně v horizontu 10. až 14. století. Závěrečné pasáže pak nastiňují politický, kulturní, umělecký i ideový odkaz vyhaslé dynastie na příkladu vládců nástupnické dynastie Lucemburků (Eva Doležalová). Takto pojatý kompaktní text obecnějšího rázu je doplňován konkrétněji koncipovanými tematickými vstupy. Součástí publikace je také obsáhlý rodokmen Přemyslovců a přirozeně i poznámkový aparát spolu s obsáhlou bibliografií.

Už takto naznačená koncepce knihy ukazuje zřetelně, že mluvit o kolektivní monografii je zcela namístě. Titul ve srovnání s obvyklými příležitostnými či konferenčními sborníky vykazuje přes rozmanitost autorských přístupů jasnou představu o obsahu a koncepci i pevné redakční vedení. O tom vypovídá i neobvyklé sladění výpovědi textu a obrazového doprovodu, což bylo ostatně cíleným záměrem už při rozvržení knihy.[4] Práce se díky tomu více či méně dotýká všech podstatných fenoménů a problémových okruhů, spojených s přemyslovskou érou, a i díky vhodně zvolenému ilustrativnímu doprovodu skýtá čtenáři barvitý obraz dané doby.

V rozporu s tímto tvrzením není ani fakt, že množství přispěvatelů přináší ruku v ruce i poněkud rozkolísaný autorský styl. Hlavní podíl na knize má trojice hlavních redaktorů – už proto, že s jejich jmény jsou poslední desetiletí přemyslovského bádání neodmyslitelně spojena. Pasáže Dušana Třeštíka, Josefa Žemličky a Petra Sommera, tvořící hlavní kostru výkladu, jsou důstojnou sumarizací jejich stěžejních prací, které formovaly paradigma své doby.[5] Od toho faktu se pak odvíjí i koncepční skladba recenzované monografie, kdy se stěžejní linií výkladu staly nikoliv dějiny rodu Přemyslovců, ale spíše formování českého státu pod jejich vládou. Státu, jehož vzdáleným dědicem je podle autorů každý z nás. Na stránkách odborného tisku zazněl před nedávnem názor, považující historický výzkum, pohybující se po ose „státu, jeho výstavby a proměn“ (což předkládaná publikace už svým pojetím nesporně představuje) za moderním (rozuměj západoevropským) bádáním opuštěné prizma.[6] Jakkoliv jistě lze sáhodlouze debatovat o tom, jak by měla či neměla vypadat moderní publikace tohoto typu, osobně se domnívám, že primárně není účelem recenze posuzovat či polemizovat s koncepcí knihy jako takovou (není-li zcela nefunkční), ale spíše hodnotit zdárnost jejího naplnění v konečném výsledku.

Vedle v podstatě již klasických pasáží editorského tria vynikají po mém soudu ponejvíce kapitoly psané Janem Klápště. Autor tu navázal na svou zdařilou publikaci Proměna českých zemí ve středověku,[7] která vzbudila zasloužený ohlas v historické obci,[8] a jejíž vyprávěcí a argumentační linii tu rozvíjí. Přijmeme-li tezi, že 13. století a středověká kolonizace jsou kruciálním zlomem v dějinách přemyslovského státu, pak nepřekvapí, že tomuto procesu proměny či transformace je věnován nemalý prostor, který pokrývá více autorů. V úzké návaznosti na text Jana Klápště je pak nutno pochvalně zmínit pojednání o formování městské sítě z pera Jiřího Doležela, jehož přehledná argumentace vyniká především ve srovnání s tematicky podobnou prací Jiřího Kejře.[9] Za velice povedené lze bez pochyby označit kapitoly Petra Sommera, pojednávající o tématech spojených s christianizací, formováním české církve i každodenním životem středověkého křesťana. V jeho pojetí  vyniká role církve, resp. samotného křesťanského učení, coby nenahraditelného konstitutivního prvku přemyslovského panství, což vhodně koresponduje s ideovým zacílením monografie. S ohledem na vzácnou kombinaci přehledného a výstižného podání, který má na hony daleko k suchopárným historiografickým výčtům jmen a děl, je zapotřebí pozitivně hodnotit si kapitolu Marie Bláhové o písemné kultuře českých zemí 10.-14. století. Počátky reflexe přemyslovského dědictví na příkladu následné lucemburské doby (s důrazem na osobní angažmá Karla IV.) přehledně shrnula Eva Doležalová. V jejím podání tak vyniká v první řadě srovnání Karlova iniciativního přístupu s chladným odstupem jeho synů Václava IV. a Zikmunda, kteří podobně jako ideologové husitští návaznost na starobylou Oráčovu dynastii akcentovali minimálně. Naznačuje také, jak byla v klíčovém 19. století epocha přemyslovských knížat a králů v očích formujícího se novodobého národa upozaděna v dominujícím náhledu klíčovými údobími husitské reformace a (v kontrastu) habsburské nadvlády. Slavné éra mocných přemyslovských vládců tak sice nabízela halasně proklamované argumenty ve státoprávním boji, v povědomí a sebeidentifikaci národa však hrála roli spíše podružnou.

Za velmi zajímavý pokus ve vztahu ke koncepci knihy pokládám krátké tematické exkurzy, jimiž je prokládán hlavní text. Ze své podstaty tento útvar klade na své autory mnohem větší nároky, než obsáhlé pasáže hlavního textu. Každý autor, maje k dispozici nutně velmi omezený prostor, tak musel obezřetně koncipovat svůj výklad a dbát na sevřenost a přehlednost argumentace. Třebaže ne všem se toto zdařilo stejnou měrou, v obecnosti lze i tyto pasáže ocenit. Soudím, že obzvláštního vyzdvihnutí si zaslouží pojednání Jiřího Slámy o nejstarším vývoji prapůvodní přemyslovské domény a stať Anežky Merhautové o ikonografii českých světců (za výtečnou provázanost psaného slova s konkrétními obrazovými materiály), potažmo text o výzdobě znojemské rotundy sv. Kateřiny.

Dále za skvěle zvládnuté považuji numismatické exkurzy Luboše Polanského a Zdeňka Petráně, velmi inspirativně je koncipován text Petra Sommera a Jiřího Slámy popisující příběh sv. Vojtěcha na známých dveřích hnězdenského chrámu, který je vhodnou ukázkou přínosnosti mezioborového přístupu. Jako hodnotný vidím medailonek Jany Konvičné, věnovaný opavské přemyslovské sekundogenituře, který skýtá potenciál představit alespoň trochu tuto „neznámou“ větev notoricky známého rodu širší veřejnosti. Pokud jsem zdůrazňoval nároky, jaké tyto monotematické kapitolky na svého autora kladou, jako vhodný modelový příklad vyváženého podání bych zmínil biogram donedávna historiky dosti zanedbávaného krále Václava II., jehož se zhostila Dana Dvořáčková-Malá; popř. esej o podobě kolonizačního procesu Jana Klápště či pojednání o středověkém městském patriciátu Martina Musílka. Svým zpochybněním zažitých náhledů je přínosný i portrét Václava III., v němž autor Karel Maráz shrnul svou nedávno vydanou biografii „posledního“ Přemyslovce.[10] Přehledně pojal tak mnohovrstevnatý fenomén, jakým je rytířská dvorská kultura, Pavel Soukup. Výpovědní hodnotu archeologie pro poznání mentality onoho pomyslného středověkého člověka skvěle demonstrovala na příkladu pohřebního ritu Pavlína Mašková.

Jako velký přínos pro badatele na poli přemyslovské medievistiky hodnotím komentovaný soupis příslušníků přemyslovské dynastie vypracovaný Davidem Kalhousem, Petrem Kopalem a Irenou Moravcovou pod vedením Luboše Polanského. Každému historikovi, dotýkajícímu se ve své práci problémů přemyslovské genealogie, se tyto pasáže jistě stanou vítanou pomocí při orientaci ve spleti vzájemných vazeb a vztahů. Přínos umocňuje též to, že ke každému jménu příslušníka přemyslovské rodiny (přirozeně je-li to s ohledem na prameny vůbec možné) autoři přiřadili i soupis zmínek o daném jedinci v pramenných edicích a sekundární literatuře coby prostředku verifikace či dalšího poučení. Odpadá tak zdlouhavé a únavné listování ve svazcích Laichterových Českých dějin či vytváření vlastních pramenných rešerší. Svou komplexností pak tento souhrn jednoznačně překonává do knihy vložený rodokmen Přemyslovců, ba činí jej vzhledem k jeho výběrovosti možná až zbytečným. Tento závěrečný oddíl je tak asi největším přínosem pro odbornou veřejnost ve srovnání s předcházejícími kapitolami, pojatými spíše jako přehled pro širší okruh čtenářstva.   

V každé oblasti lidské činnosti se stává, že ne vše se podaří. Tím spíše u díla takových rozměrů jako jsou Přemyslovci. Přestože je práce prezentována jako bilance dosavadního výzkumu, tj. nečiní si ambici na formulování nových závěrů, ale usiluje především o srozumitelné podání stávajícího konsenzuálního pojetí přemyslovské epochy, objevují se i zde texty více či méně vybočující ze zajetých souřadnic. Největší slabinou celé knihy je podle mne hned úvodní studie Roberta Bartletta Evropa a přemyslovský stát. Autor, o jehož renomé jistě není sporu,[11] formuluje v úvodu svého pojednání podnětnou otázku do jaké míry se přemyslovské Čechy a Morava podílely na utváření evropské kultury a vzdělanosti, avšak chápe se jejího zodpovězení dosti rozporuplným způsobem. Podle Barlettova mínění je vhodným zrcadlem komparace se středověkým Skotskem. Byť jeho vyprávění nepostrádá na zajímavosti a autor prokazuje dobrou znalost pramenů české provenience, nelze se jednoduše zbavit dojmu, že se jedná o srovnání poměrně samoúčelné: kritéria, že oba státy pojí podobná rozloha, že se potýkaly s dominantním sousedem (Anglie, Římská říše), resp. že domácí dynastie vymřely v obou zemích v podstatě současně (1286, 1306) by jistě šlo větší či menší měrou aplikovat i na jiné oblasti než jen na Skotsko. Čtenář pak poněkud tápe nad konečným vyzněním. Jak interpretovat Bartlettem snášené důkazy? Přijmeme-li podobnost vývoje Skotska a přemyslovských Čech a Moravy, znamená to (přirozeně s jistou mírou zjednodušení), že naše země patřily k centru či periferii středověké Evropy? Hodnocení se odvíjí od posouzení postavení Skotska v kontextu středověké Evropy, ovšem takto formulovanou otázku (jedno zda pro Skotsko, Čechy či kterýkoliv jiný region) pokládám za irelevantní, už s ohledem na univerzální charakter středověké civilizace. Na podnětnou úvodní otázku odpovídají podle mého názoru mnohem lépe Jan Klápště a Petr Sommer, výmluvně ilustrující úzkou provázanost českého území se zahraničními centry. Ve srovnání s Barlettem vychází mnohem lépe i Jerzy Strzelczyk, jehož text – ač pracuje se známými fakty – zprostředkovává českému čtenáři zajímavou zahraniční optiku.

Další kapitoly v mých očích již tak problematické nejsou – i proto, že důsledně vycházejí z domácí historiografické tradice a mají za sebou zázemí výzkumů celých generací. Jak už stojí výše, celek působí kompaktním dojmem a dobře drží při sobě. Tento dojem maličko kazí jen ne vždy šťastné situování monotematických kapitol do hlavního textu, který je jimi často rozbíjen a linie výkladu je tak nevhodně přerušována, což může být čtenářem vnímáno jako rušivé.

Jistý problém cítím ve spojitosti s koncepcí práce, vyjádřené např. v podtitulu Budování českého státu. Nemohu setřást vracející se dojem, že na problematiku skutečně celou dobu hledíme očima expandujících Přemyslovců, pod zorným úhlem středočeské kotliny. Třebaže vyčleněný prostor byl přirozeně limitovaný, pokládám za šrám na konečném vyznění, že o vývoji v přidružených zemích, na Moravě, posléze ve Slezsku se čtenář dozvídá spíše jen nutné minimum. Je nepochybně škodou, že Slezsko nadále zůstává v obecném povědomí „neznámou zemí“.[12] Výjimku tvoří doba Velké Moravy, která dostala v pasážích Dušana Třeštíka a Pavla Kouřila velké slovo, ovšem Zdeněk Měřínský měl již na Moravu v epoše údělné prostor k vyjádření menší, a Morava markraběcí už ve výkladu tvoří pevný celek s královskými Čechami... V úhrnu tak bohužel nebylo vykročeno za studie Barbary Krzemieńské, Jaroslava Bakaly, Jana Bistřického či Martina Wihody a Libora Jana (a dalších).[13] Studie Markéty Markové o teritoriálním vývoji přemyslovského státu, třebaže kvalitně zpracovaná, není už vzhledem k prostorovým limitům než chabou náhradou. Což je škoda, neboť se jedná v obecném měřítku o dějiny nejméně známe, tedy informační přínos pro nejširší veřejnost by byl nemalý. Kdo z nepoučených zájemců si tak skutečně uvědomí význam osobností typu Jindřicha Zdíka či Bruna ze Schauenburka? Ač monografie programově věnuje minimální pozornost osobnostem (proč se ale potom dostalo této pozornosti jen Václavu II. a Václavu III.?),[14] nelze popřít, že oba olomoučtí biskupové (dva příklady za všechny) výrazně ovlivnili budování knížecích i královských Čech.

Text Evy Doležalové o reflexi přemyslovského odkazu pak také vzbuzuje lítost nad tím, že se nedostalo na podobné zhodnocení přemyslovské minulosti v moderních dějinách, minimálně v horizontu 19. a první poloviny 20. století. Přínos takové perspektivy pro hodnocení vlastní přemyslovské epochy ukázaly práce např. Martina Wihody, Petra Kopala nebo Petra Placáka.[15]     

Rozsáhleji mohla být možná rozvržena historiografická kapitolka. Třebaže tyto pasáže zajisté nepatří ke čtenářsky populárním, jako problematické vnímám to, že jinak citlivě a vyváženě sestavená úvodní kapitolka zcela opomíjí aktuální badatelský diskurs. Bylo by to zcela marginální, kdyby v zákoutích přemyslovské medievistiky více se orientující čtenář nenarazil na občasné polemiky s tezemi Martina Wihody (Zlatá bula sicilská, Mocran et Mocran atd.), a to bez dalšího rozvedení. Vzhledem k tomu, jak složité pole tato problematika v současnosti představuje, je otázkou, zda je v možnostech laického čtenáře udělat  si bez širšího kontextu představu, o čem a proč je debata[16] vůbec vedena, a tedy mají-li tyto nesouhlasné doušky vůbec nějaký smysl. Vodítko jistě skýtá závěrečná bibliografie, jsem však skeptický k ochotě a vůbec schopnosti takového zájemce dekódovat učené a notně spletité argumenty a protiargumenty jednotlivých stran, prezentované na desítkách stran různých profesních časopisů.

Přes výše naznačené výhrady se ale v případě Přemyslovců jedná o kvalitní historické dílo, které plnou měrou plní to, co si vytklo za cíl: bilancovat a shrnout dosavadní bádání o čtyřech stoletích dějin českého státu pod vládou přemyslovské dynastie a zpřístupnit toto vědění, ukryté v celých pomyslných knihovnách, běžnému zájemci.[17] Z hlediska profesionálního historika je kniha důležitá nejen jako přehled jedné epochy dějin oboru, ale i v tom, co explicitně neříká, a sice v poukazu na možnosti dalšího badatelského směřování. Je tak vším jiným, než jen „mrtvým“ historiografickým kompendiem.

Tedy namátkou... Možným budoucím prostorem, na němž bude možno se angažovat, jsou nadále „okrajové“ části přemyslovského panství. Vše zatím zajisté nebylo řečeno o moravských údělných knížectvích, třebaže Morava je v tomto ohledu zpracována nejlépe. Nepříliš jasný ale zůstává status dočasných údělů jako Žatecko, Plzeňsko či děpoltické východní Čechy. Monografie také jasně ukazuje dluh, který má domácí dějepisectví k vedlejším liniím přemyslovského rodu. S výjimkou studií Jany Konvičné,[18] popř. Martina Čapského[19] (nepočítáme-li klíčovou osobnost zakladatele Mikuláše I.) nebyla zatím věnována větší pozornost opavské sekundogenituře, za uspokojivé nelze označit zpracování dějin děpoltické vedlejší větve.[20] Lze očekávat, že bude pokračovat výzkum v otázce charakteru raně středověkého českého státu, kde prozatím ani přes množství popsaného papíru bohužel nebyl nalezen alespoň dílčí konsenzus.[21] Velmi slibným polem badatelského uplatnění zůstávají nadále středověké církevní dějiny. S výjimkou rozsáhlého díla Kateřiny Charvátové o cisterciácích či prací Petra Sommera, věnovaných benediktinům, působí dosti chudě domácí monasteriologie.[22] Široké perspektivy nadále skýtá výzkum farní sítě či institutu kolegiátních kapitul. Větší pozornosti by si jistě zasloužily i dějiny olomouckého biskupství (analogicky k zájmu, jež tématu pro období pozdního středověku věnují např. Petr Elbel či Tomáš Baletka).      

Poslední dobou se ukázaly jako velmi populární monografické biografie historických osobností, ocenění došly i takové spíše pozapomenuté postavy jako (namátkou) Soběslav I.,[23] Vladislav Jindřich,[24] či  Václav II.[25] Nezbývá tak než doufat, že dojde i na další „outsidery“ českých dějin – napadá mě především ve stínu obou velkých Otakarů dosud postávající král Václav I. Dluh byl monografií Karla Maráze splacen vůči nešťastnému Václavu III., ovšem jak naznačují ambivalentní recenzní posudky, prostor pro uplatnění patrně stále není vyčerpán.[26] I diskuse nad touto prací ukázala na to, jak je českou historiografií zanedbáno období let 1306-1310, třebaže první vlaštovky se již objevují.[27] Celá obsáhlá práce je pak vhodným základem pro šířeji rozpracovaný příspěvek o roli a postavení jediné domácí dynastie v historické paměti českého národa.[28]

Rozsáhlá publikace také zrcadlí fakt, jakou škodou je, že Dušanu Třeštíkovi nebylo dáno dokončit chystanou syntézu českých dějin 10. století, která měla navázat na jeho zdařilou knihu o počátcích Přemyslovců. Jím psané pasáže v Přemyslovcích jednoznačně ukazují (spolu s dílčími studiemi, s nimiž se mohla veřejnost v posledních letech seznámit na stránkách odborných periodik), jaký by byl potenciál této práce. Přemyslovci: budování českého státu, na nichž se do poslední chvíle zásadním způsobem podílel, jsou tak poslední tečkou za životem a dílem tohoto neobyčejného historika a jeho náležitě důstojným pomníkem.[29]