Zahraniční politika Václava II.

Robert ANTONÍN, Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300, Brno, Matice moravská 2009, 304 s., ISBN 978-80-86488-63-9

Závěr přemyslovského období v českých dějinách se v posledních letech těší zvýšenému zájmu domácí historiografie. Dlouhý čas spíše upozaděné osobnosti Václava II. se monograficky nedávno věnovali Kateřina Charvátová a Libor Jan, v úzké vazbě na otcovo politické dědictví představil svůj náhled na postavu Václava III. Karel Maráz, badatelské pozornosti neunikla ani problematika dvora posledních Přemyslovců. Kniha Roberta Antonína, vydaná péčí Matice moravské, představuje zatím poslední příspěvek k tématu přemyslovské medievistiky. Autor se ve své práci, již obhájil v roce 2008 na Masarykově univerzitě v Brně jako disertační práci, zaměřil na problematiku zahraniční politiky krále Václava II., konkrétně rámovanou lety 1283-1300.

Epocha vlády předposledního přemyslovského panovníka Václava II. je v obecném povědomí zastoupena několika symboly: kutnohorským stříbrem, pražským grošem a především ziskem polské a uherské královské koruny. Problematiku kutnohorských stříbronosných dolů v nedávné době pojednal Libor Jan, uherské politiky Václava II. se dotkl Karel Maráz. Nebude tedy překvapivé, že pozornost Roberta Antonína se upnula především k Václavově polské politice. Poučeného čtenáře přitom možná napadne, zda není téma bytostně politických dějin po klasických pracích Josefa Šusty a Josefa Žemličky už vyčerpané. Je však třeba zkraje konstatovat, že Robert Antonín, byť přirozeně staví na poznání sneseném jeho předchůdci, uplatňuje promyšlenou koncepci, jež mu umožnila výše zmíněné nebezpečí eliminovat. Václavova zahraniční politika totiž netvořila u Antonínových předchůdců gros jejich širokého zájmu, Robert Antonín se však nesoustředí ani na „soumrak Přemyslovců a jejich dědictví“, ani na „století posledních Přemyslovců“ jako takové. Jeho jednotící snahou bylo, dle úvodních slov knihy, postihnout jednotlivé etapy ve vývoji vztahů českého království Václava II. k okolním zemím středoevropského regionu. Ačkoliv tedy vrchol Antonínem popisovaného příběhu (pro nějž jsou tzv. politické dějiny příhodnou platformou) představuje okamžik, kdy na hlavě českého krále Václava spočinula také koruna králů polských, autor pečlivě popisuje a vykládá klikatou cestu, po níž se české diplomacie ubírala v celém předchozím období a ukazuje tak výstižně priority Václava II. Celá kniha se proto dělí na několik vzájemně provázaných oddílů, které ukazují vývoj přemyslovské politiky v daných letech. Robert Antonín se nejprve věnuje kořenům zahraniční politiky Václava II. v letech 1283-1289. Klíčovými body této kapitoly jsou na jedné straně vztah mladého Václava k Habsburkům, na druhé k domácí šlechtě a především Závišovi z Falkenštejna. Robert Antonín tak na základě pramenů odmítá představu, že Záviš vystupoval mezi lety 1283-1289 coby šedá eminence přemyslovské politiky. Za Falkenštejnovým pádem autor vidí spíše Václavovu snahu o konsolidaci země, resp. soupeření mezi různými panskými klikami. Vzhledem k tomu odmítá i ideu o tom, že by se Václav pod vlivem mocného Vítkovce snažil dosáhnout na Rudolfovi Habsburském navrácení otcových babenberských držav. Naopak na příkladu Václavovy chebské svatby dokládá pozitivní vztahy mezi tchánem a zeťem. Robert Antonín ukazuje, že dědictví po Přemyslu Otakarovi II. se stalo politikem až po roce 1291, kdy Václav skrze podporu Adolfa Nasavského tlačil na švagra Albrechta Habsburského – mimo jiné pro stále nevyřešenou otázku věna manželky Guty. Autor knihy předkládá, stěžejní zájem Václava II. se vztahoval spíše k roztříštěnému polskému prostoru, který lze datovat již od konce 80. let 13. století. Tato zahraničně-politická orientace tak byla v Antonínových očích součástí širších Václavových snah o upevnění postavení Přemyslovců ve středoevropském regionu. Diplomacie Václava II. nalézala odezvu u polských elit i části vzájemně znesvářených piastovských knížat, takovou orientaci české politiky podporoval také římský král Rudolf I., a v podstatě i jeho nástupci. Robert Antonín ilustruje, jak Václav II. těžil mezi lety 1291-1298 ze své pozice jazýčku na vahách mezi Albrechtem Habsburským a Adolfem Nasavským. Nepochybným vrcholem Antonínova, resp. Václavova příběhu je bezesporu hnězdenská korunovace polským králem roku 1300. Robertu Antonínovi se podařilo díky příslovečnému návratu ad fontes zpřesnit dataci korunovace Václava II. a přesvědčivě korigovat Šustovo mínění o šedivosti tohoto slavnostního okamžiku oproti korunovaci pražské. Antonín také v této souvislosti polemizuje s polskou literaturou, která zpochybňuje vztažení královského titulu na Polsko jako celek (byť sám připouští reálný kontrast mezi tím, jaké území Václav II. skutečně opanoval a co si propagandy a panovnické ideologie nárokoval). V reakci na to také vypočítává o koho se diplomacie Přemyslovců v Polsku opírala a jak vypadaly a fungovaly mechanismy přemyslovské moci.       

Ačkoliv jednotící linii knihy tvoří autorův zájem o politické vazby přemyslovského království na sklonku 13. věku, který přináší celou řadu podnětných výsledků, domnívám se, že klíčové pasáže je nutné vidět už v prvních cca 70 stranách knihy,  kdy Robert Antonín analyzuje výpovědní hodnotu stěžejního pramene k poznání závěru přemyslovské epochy, tedy Zbraslavské kroniky. Autor tím hned zkraje osvědčuje promyšlenou koncepci, neboť jak dále při líčení postupu Václavovy diplomacie ukazuje, pochopení autorského záměru zbraslavských cisterciáků je pro relevantní zhodnocení Václavových panovnických činů věcí naprosto fundamentální. Robert Antonín zdařile vystihuje priority zbraslavských mnichů a přesvědčivě dokládá, že Václav II. v jejich očích vystupoval především jako typus ideálního středověkého panovníka. Rozkrytí těchto narativních strategií pak autorovi umožnilo prohlédnout limity starších interpretací, postavených na doslovném chápání pramene.

Sympatickým rysem práce je skutečnost, že autorovy teze byly před monografickým publikováním ověřeny prostřednictvím řady dílčích studií a prošly tedy již ohněm kritického zhodnocení. Byť koncepční zaměření je vždy věcí autora a je tedy problematické s ním polemizovat, z pozice čtenáře by se dalo namítnout, zda není škoda, že pojednávané téma Robert Antonín ukončuje symbolickým rokem 1300 a nepokračuje v líčení zbylých pěti let života Václava II. Složité vztahy přemyslovských království k papežské kurii, Albrechtu Habsburskému, Vladislavu Lokýtkovi či Karlu Robertovi z Anjou jistě nejsou bez zajímavosti. Podobný potenciál pak má otázka přemyslovského dědictví v politice prvních dvou Lucemburků, jak ostatně předestírá i závěr Antonínovy knihy. Tedy jaký byl reálný přínos celého úsilí Václava II.? Stála polská koruna (bez ohledu na tragický konec rodu, jenž nemohl Václav předvídat) za tak masivní zadlužení královské pokladny, budeme-li tedy věřit Zbraslavské kronice? Tady je ale nutné vzít v potaz limitující faktor disertační práce, navíc o vazbě lucemburské zahraniční politiky na politiku posledních Přemyslovců pojednal Robert Antonín formou studie v prvním čísle letošního ročníku právě tohoto časopisu. Ve výsledku lze tedy předloženou monografii jen uvítat jako přínosný příspěvek k dalšímu docenění zapomínané osobnosti krále Václava II.