Vladislav II.

Vladislav II., druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace, vyd. Michal Mašek – Petr Sommer – Josef Žemlička a kol., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009.

259 s., ISBN 978-80-7106-512-8

V roce 2008 uplynulo kulatých 850. let od pomyslného okamžiku, kdy skráně druhého z Přemyslovců ozdobila královská koruna. Česká veřejnost však toto jubileum přešla v podstatě bez povšimnutí, čímž se znovu potvrdilo, že pestrý životní příběh Přemyslovce Vladislava II. (I.), jeho cesta na vrchol i následný pád, již nepatří k historické paměti českého národa. Veřejnost odborná si sice výročí připomenula, ať již ve velkoryse koncipované monografii Přemyslovci. Budování českého státu, či v knize Jiřího Kuthana o korunovačním řádu českých králů, ani jedna ze zmiňovaných publikací však nebyla vzpomínce na Vladislava II. věnována primárně. To napravuje až na sklonku roku 2009 péčí Nakladatelství Lidové noviny vydaný sborník, vycházející z konference 850. výročí královské korunovace knížete Vladislava II., který ve svém obsahu na Vladislavovu epochu soustředěně cílí. Co tedy na první pohled relativně útlá kniha zájemci o dějiny přemyslovského věku přináší?

Tím prvním, co čtenáře jistě zaujme, je tematická šíře překládaného sborníku. O nutnosti mezioborového přístupu coby nutném fundamentu dalšího rozvoje historického poznání se v dnešní době  nejen v medievistice často mluví, leč leckdy zůstává jen u proklamací. Sborník Vladislav II., druhý král z Přemyslova rodu nejenže reflektuje výsledky celé řady vědních disciplín, ale řada konkrétních příspěvků dokonce interdisciplinární přístup ke studovanému problému zdařile aplikuje. Před čtenářem tedy defilují témata historická, literárně historická, kunsthistorická, archeologická, architektonická a v neposlední řadě numismatická. Jako svého druhu prolog k celému sborníku lze chápat úvodní shrnutí dějin strahovské premonstrátské kanonie, snad bez pochyb nejvýznamnější fundace Vladislava II. (místa, kde byl druhý český král nakonec i pohřben) z pera Filipa Milana Suchána. Vlastní úvod či jakýsi svorník celého počinu pak představuje shrnující stať Josefa Žemličky, v přehledné zkratce sumarizující život a politické dílo Vladislava II. V úzké návaznosti na text Žemličkův, pohybující se přednostně v rovině tzv. politických dějin, lze poté číst příspěvek Markéty Markové, která pojednala o vývoji hranic českého přemyslovského státu v pestrém období Vladislavovy vlády. K dobovým narativním pramenům, Kosmou počínaje a Vincenciem a Jarlochem konče, se podnětně vracejí ve svých studiích Anna Kernbach  a Jan Zelenka. Oba prostřednictvím různých témat (povstání proti Vladislavovi II. roku 1142 a vztah Vladislava II. a Fridricha Barbarossy v kontextu událostí 70. let 12. století) dokládají, že stále je možné „nové čtení starých pramenů“ a zřetelně tím demonstrují nutnost přemýšlet i o zdánlivě vyřešených otázkách. Jak je ale zřejmé, vzhledem k omezenosti písemných pramenů dané doby, jak narativního, tak diplomatického rázu, nemůže psát příběh přemyslovského knížectví jen a pouze historiografie, nýbrž už ze samé podstaty pramenné základny je nucena postupovat bok po boku s dalšími vědními disciplínami. Nezanedbatelný přínos zprostředkovává především archeologické bádání. Řada ve sborníku otištěných příspěvků z pera archeologů se dotýká témat monasteriologických. Pojednány tedy byly dějiny kláštera benediktinek v Teplicích (Michael Soukup) či premonstrátských kanonií Želivi, Milevska a Louňovic (Petr Sommer, Zuzana a Juraj Thomovi, Pavel Břicháček, Vladimír Brych, Zvonimír Dragoun, Roman Křivánek). Dále došla v textech Michala Lutovského a Mileny Bravermanová nastínění problematika knížecích pohřbů a přemyslovských nekropolí obecně, protažená v kontextu až do lucemburské doby. Opomenuta nezůstala díky příspěvkům, věnovaným vývoji Prahy za panování Vladislava II. (Zdeněk Dragoun, Vojtěch Kašpar), ani problematika umělecko-historická, potažmo kastelologická, zastoupená statěmi Tomáše Durdíka (Přimda), Jana Frolíka a Jany Maříkové-Kubkové (Pražský hrad). Vzorový příklad interdisciplinárního přístupu představuje studie Petra Meduny o roli dvorců v kontextu raně středověké společnosti a ekonomiky, zdařile kombinující znalosti historie, archeologie i toponomastiky. To Medunovi umožnilo formulovat podnětný náhled na fungování tzv. služebné organizace, fenoménu, uvedeného před desetiletími do literatury Dušanem Třeštíkem a Barbarou Krzemieńskou. Zásadní podíl příspěvků zahrnuje specializace numismatická. Reflektována je zde celá řada témat, čítajících problematiku jednotlivých ražeb Vladislava II., jejich ikonografie i dobových sociálních, politických i ekonomických souvislostí (za všechny zmiňme příkladnou ukázku proměny panovnické sebeprezentace na mincovních motivech před korunovací a po ní), jichž se zhostili Luboš Polanský, Michal Mašek a Zdeněk Petráň. Zajímavé pole pro srovnání pak nabízí reflexe mincovnictví polského a uherského dané doby, českému čtenáři představené pasážích, jejichž autory jsou Stanisław Suchodolski, Marek Budaj a Csaba Tóth. 

Ohlédneme-li se nazpět, stran názvu celého sborníku je poněkud překvapivé, že o problematice Vladislavovy korunovace bylo pojednáno jen okrajovým způsobem, především v textu Josefa Žemličky. Na druhou stranu je pravdou, že k tématu existuje početná literatura nedávného data (srov. sborník Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky), jíž netřeba dublovat. Podobně i sama osobnost knížete a krále Vladislava se ve výsledném vyznění poněkud ztrácí. Maně tak čtenáři tane na mysl, zda byl s ohledem na koncepci a proporční uspořádání publikace její název – pomyslná výkladní skříň celku – zvolen zcela šťastně. Drobnou výtku by snad bylo možné mít k Filipu M. Suchánovi, resp. editorům celé práce, a tázat se, proč nebyl dodržen jednotný úzus a proč Suchánův text postrádá obvyklý (byť třeba úsporný) vědecký aparát, tak jako příspěvky ostatní. To jsou však samozřejmě toliko marginální připomínky. Gros představují samy otištěné příspěvky a ty bezpochyby skýtají dostatečný informativní standard o nemalé řadě aspektů epochy života a vlády Vladislava II., ba často vykračují daleko za obvyklý průměr konferenčních výstupů. Domnívám se, že se to platí především pro statě Anny Kernbach, Jana Zelenky a Petra Meduny, o nichž lze očekávat, že vzbudí v přemyslovské medievistice nemalý ohlas.