Václav II.

Kateřina Charvátová: Václav II. Král český a polský, Vyšehrad, Praha 2007, 343 s. 

Doba vlády předposledního vládnoucího Přemyslovce Václava II. náleží jistě k nejvýznamnějším časům našich dějin, kdy český stát hrál přední úlohu ve střední Evropě. O to s větším podivem nutno konstatovat, že posledním autorem, který tomuto králi věnoval zásadnější pozornost, byl Josef Šusta. Šustovo pojetí se také skrze autoritu pisatele stalo kánonem, který nepřekročily ani práce Josefa Žemličky. Svěžím větrem se tak staly nedávné studie Libora Jana. Ty vyvolaly v historických řadách velmi rozsáhlou debatu. Do tohoto ovzduší tedy vstupuje se svou knihou K. Charvátová.

Necelých tři sta stran textu je rozděleno do několika oddílů, sledujících chronologicky běh Václavova života. Po úvodním nastínění náhledu dějepisců na osobnost a vládu pojednávaného panovníka, kde K. Charvátová zdůrazňuje podhodnocení Václavova významu, procházíme všemi zásadními kapitolami králova života. Obdobím netrpělivého čekání Přemysla Otakara II. na legitimního následníka, přes časy Přemyslova mocenského sestupu i dobu správcovství Oty V. Braniborského v Čechách a Václavovu internaci k počátkům vlády ve stínu Záviše z Falkenštejna. Sledujeme Václavův vzestup mezi špičku panovníků tehdejší Evropy, významnými kapitolami se nutně stává králova politika polská a uherská. Leimotivem těchto částí je snaha Charvátové podpořit „rehabilitaci“ Václava II. jako státníka, který v mnohém překročil stín svého otce. Poslední kapitola je předznamenána smutným koncem Václavových snah, zapříčiněným předčasnou smrtí jeho i synovou. Epilogem jsou stručné medailonky osobností spjatých s Václavem II.: dětí, manželky, sourozenců. Pozornosti se dočkal i duchovní vztah mezi Václavem II. a jeho vnukem Karlem IV. Nechybí přehledové genealogie, poznámkový aparát, rejstříky, bibliografie.                   

Úvodem je třeba zdůraznit autorčin čtivý sloh. Bibliografie poukazuje na fakt, že se autorka orientuje v tématu a literatuře. Nespecializovaný čtenář jistě ocení exkurz o náhledu polských badatelů na krále Václava. Přesto je škoda, že K. Charvátová nevystoupila ze stínu Šustova a nezaujala otevřený postoj k badatelským závěrům L. Jana. Bylo by vhodné věnovat jejich komentáři krátkou pasáž s ohledem na zpřístupnění polemiky laickému čtenáři. Titul tak působí obojetným dojmem: v pasážích o ekonomice, horním zákoníku i šlechtě K. Charvátová následuje Janovy závěry, s pojmy dominium speciale, dominium generale nepracuje, ovšem v konečném vyznění čtenář přese všechno cítí především autoritu Šustovu a Žemličkovu.   

Nemalým problémem jsou limity hlavního zdroje, Zbraslavské kroniky. K. Charvátová je znalkyní tohoto díla a je si vědoma jeho záměrů a slabin. Své práce se v tomto ohledu zhostila dostatečně. Věnuje velkou pozornost vyvrácení představy o Václavově utrpení v internaci a poukazuje na přátelské vztahy Václava a Oty V. i po roce 1283. V obdobné rovině se pohybuje i podání vývoje vztahu mezi Václavem II. a Závišem. K. Charvátová také znovu vyvrací silně zažitou představu o okolnostech Falkenštejnovy smrti. Je jistě správným úsudkem, že přijetí uherské koruny za tamních poměrů a existence toliko jediného následníka  bylo chybou. Závěrečné medailony je možno vzít jako upozornění na možné další badatelské pole kupř. pro obdobně popularizační portréty. Naopak silně spekulativní je pojednání o vývoji přemyslovského panství nebýt Václavovy smrti. Skutečně lze tvrdit, že by Václavova posílená moc obnovila vládu v Polsku, Přemyslovci by udrželi západní léna a pro Anjouovce by se zkomplikovala také situace v Uhrách? Přitom sama říká, že pět let Václavovy polské vlády je příliš krátkým časovým úsekem pro vážnější zhodnocení. Podle mne příliš nezvažuje jak bylo toto dílo životaschopné, resp. jak moc byly potíže, které musel řešit Václav III. Že Václav II. zanechával svému nástupci „prosperující stát s s ambicemi být nejvýznamnější silou střední Evropy“ se už ve stínu nemalých dluhů nejeví tak bezproblémově. Je nezbytné hodnotit vládu Václava II. i v kontextu vlády Václava III. To přitom nezpochybňuje základy, na nichž později stavěl Jan Lucemburský a Karel IV.      

S ohledem k osobnosti autorky také zamrzí, že poměrně zkrátka přišlo duchovní a kulturní ovzduší Václava II. a jeho doby, jež nepřesáhlo charakter skromně komentovaného výčtu v rozsahu 8 tiskových stran.

Pojednávaná monografie je teprve druhou v pořadí (z celkových sedmi dané ediční řady), které se od nakladatele dostalo poznámkového aparátu. Celá edice tím byla nepochybně obohacena. Novostí této inovace ale jistě nelze omlouvat, že na některých místech, kde by čtenář odkaz čekal, uvedení zdroje chybí. Je ale otázkou, nakolik je tu na vině autorka či nakladatel. 

K. Charvátová nezastírá, že se k osobnosti Václava II. dostala jaksi nepřímo skrze své předchozí bádání. Možné obavy z negativního vlivu tohoto faktoru zůstaly liché, ba klérus v celém příběhu téměř ztrácí, čímž je vlastně čtenář opět konfrontován se svou zlidovělou představou Václava II. jako mnicha na trůně. Předkládaná kniha je biografií v nejryzejším slova smyslu. Jejím výchozím bodem, ke kterému se vše vrací je Václav II. Odbočky do sféry politiky, kultury, ekonomie i společenských vztahů jsou vždy vázány k osobě předposledního přemyslovského krále. O životě pod jeho žezlem se dozvídáme jen to nejnutnější. Cílem bylo detailnější seznámení širšího čtenářstva s tímto Přemyslovcem cestou tradičního, chronologického vyprávění. Nelze proto čekat následování moderních biografických konceptů. Prezentovaná snaha došla nepochybně naplnění. Zájemce, pro kterého by byly Šustovy práce nestravitelné a Žemličkovy texty příliš široce pojaté, tak dostává do rukou odborný a současně přístupný souhrn předchozího historiografického bádání. Výše zmíněné výtky pro něho nebudou hrát větší roli. A odborná historická obec se může jen těšit nakolik K. Charvátovou shrnutou podobiznu Václava II. promění připravovaná biografie L. Jana, ve které by se měl odklonit od struktur královské moci blíže ke králi Václavovi samému.