Území východních Čech ve středověku a raném novověku

Ondřej Felcman a kol., Území východních Čech od středověku po raný novověk. Kapitoly k územně správním dějinám regionu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011

213 s., ISBN 978-80-7422-106-4

Anotovaná kniha představuje územní a správní dějiny východních Čech, a to v širokém období od středověku po raný novověk. Záměrem autorů dílčích pojednání, z nichž se publikace skládá, bylo sledovat proměny regionu z hlediska prostorového, územně sídelního a územně správního. Kniha usiluje odpovědět na otázku, které regiony lze vůbec v tom kterém období k východním Čechám řadit a jak vymezit jejich hranice krajské, zemské či státní. Prvním problémem, na který poučený čtenář narazí, je ovšem ono teritoriální vymezení studia. Termín východní Čechy je totiž o to vágnější, oč častěji je bez další specifikace používán, svou roli sehrávají i četné správní reformy moderní doby. Sami autoři jsou si toho zádrhele vědomi, ostatně stejný problém řešili již dříve při práci na obsáhlé syntéze o dějinách východních Čech v pravěku a středověku. Shodně s tímto titulem tak jádro regionu definují výčtem historických krajů hradeckého, chrudimského a čáslavského, dílem pak i kraje kladského. Tedy tak, jak se osídlení na východě Čech ustálilo mezi polovinou 13. a koncem 14. století.

Po představujícím prologu je skutečným úvodem první příspěvek Ondřeje Felcmana. Už název Východní Čechy jako historický region dává tušit jeho podstatu metodologicko-teoretického pojednání, doplněného o historiografickou črtu. Na region Felcman nahlíží jako na historickou kategorii, v níž se obsahově prolínají aspekty prostoru a času. Pojem východní Čechy pak chápe jako oblast, která se od středověku v podstatě trvale na severu vymezovala proti Slezsku, na východě proti Moravě, naopak problematičtější je postižení jižní a západní hranice. Jádrem byl podle jeho soudu v popisované době hradecký a chrudimský kraj s centry v knížecích hradech, resp. královských městech. Ve věci problematické koncepce knihy pak argumentuje pro záměr demonstrovat dynamiku vývoje regionu na základě dobového kritéria vnímání prostoru a jeho geografických, správních a historických parametrů. Praktické demonstrace Felcmanových teoretických postulátů se jako první ujal František Musil ve studii zaměřené na vývoj osídlení východních Čech v raném a vrcholném středověku. Pojednání skýtá základní faktografický přehled o postupu kolonizace východočeského prostoru a formování hranic vůči Moravě, Slezsku, Boleslavsku, Bechyňsku a Kouřimsku v horizontu 9. až 14. století. Resumována je zde role východu Čech mezi Přemyslovci a Velkou Moravou, problematika slavníkovského panství a údajného charvátského knížectví i postavení oblasti v tzv. říši prvních Boleslavů. Východní Čechy se podle Musila staly nedílnou součástí přemyslovské politiky mezi lety 1019-1020, když byla na Piastovcích znovu získána Morava. Letmo jsou zmíněna údělná knížectví 11.-13. věku, autor správně odmítá i v recentní literatuře se objevující mínění o fundaci benediktinského kláštera v Litomyšli knížetem Břetislavem II., nepřekvapí, že klíčovou se pro zformování východočeského regionu stala kolonizace 13. a 14. století. Povětšinou jde v Musilově výkladu o shrnutí známých skutečností, vymyká se kauza nezdařeného pokusu Václava II. zřídit ve východních Čechách zvláštní vévodství se záměrem směnit ho za Míšeňsko, což nepatří k běžnému povědomí.

Na zaměření příspěvku Františka Musila úzce navazuje text Martina Kosaře o osidlování Podorlicka od 11. do 14. století. Pojednání nabízí především faktograficky nabitý přehled vývoje osídlení a šlechtické držby v oblasti. Této studii lze vytknout ještě více než jiným, že se opírá hlavně o starší literaturu bez reflexe novějších debat. Tak např. při zmínce o služebných osadách je citována toliko klasická studie Třeštíka a Krzemieńské, nikoliv už věc problematizující texty Libora Jana či Petra Meduny. Podobně „aktuální“ literatura je uváděna k problematice vzniku pozemkové šlechty, role újezdů v kolonizačním procesu (Novotný, Graus, Boháč, ale už ne Velímský či Klápště) či venkovské sakrální architektuře, kde se staví toliko na zakladatelských pracích Mencla a Merhautové. Text tak zůstává jen faktografickým sumářem bez hlubšího potenciálu. Naopak je nutno kvitovat příspěvek Dagmary Adamské, referující o východočeském zboží, drženém Piastovci ve 13. a 14. století. Tato studie přináší jak podrobný vhled na vývoj hranice se Slezskem, klášterní i šlechtické kolonizace a politických strategií posledních Přemyslovců i Lucemburků, osvěžující je ale především optika zahraničního badatele. Pochvalu zaslouží také studie Zdeňka Berana, analyzující jednotlivé aspekty majetkových a správních proměn v čáslavském kraji během pozdního středověku. Beran na tomto základě konstatuje, že pro období kolem poloviny 15. století není důvodu pochybovat o příslušnosti Čáslavska k bloku východočeských regionů, za klíčové faktory popisované doby označuje jednak velkou koncentraci církevní majetkové držby, jednak husitskou revoluci, z níž výrazně více profitovala nižší šlechta než města.

Další příspěvky se již týkají raně novověké epochy, proto jen telegraficky. Ondřej Tikovský se zaměřil dynamiku a stabilitu východočeských statků v éře hegemonie Pernštejnů a Trčků z Lípy s důrazem na budování smiřického dominia, koupeného Trčky roku 1498. Další stať Ondřeje Felcmana se věnuje proměně hranic východních Čech od poloviny 17. do poloviny 18. století. Ze zřetele je ovšem puštěno Kladsko, které se od roku 1459 po povýšení na hrabství z východních Čech definitivně vydělilo. Bogusław Czechowicz pak v posledním pojednání v kontextu mainstreamu domácího uměleckohistorického bádání dosti neotřele hledá stopy historismu, a tedy vědomé, cílené reflexe středověku, v umění raného novověku coby legitimizační a propagandistické strategie. Jde o text sice neortodoxní a diskutabilní, ale ve srovnání s formálně-strukturálním popisem nepochybně osvěžující. Závěrečné shrnutí opět patří Ondřeji Felcmanovi. Potenciálním polem působnosti pro další bádání je podle autorů např. počáteční období vývoje královských věnných měst na počátku 14. století, správní systém frýdlantského vévodství Albrechta z Valdštejna či vývoj církevní správy regionu obecně. S tím lze v zásadě souhlasit – s dodatkem, že je škodou, že např. v otázce vývoje zeměpanské či církevní správy autoři obou titulů kapitulovali předem a omezili se na shrnutí tradičních interpretací, bez reflexe podnětných prací, které byly kupř. k problematice v posledních letech publikovány.        

Pokud bylo cílem knihy zpřesnit vymezení východočeské oblasti, než jak to bylo učiněno ve zmíněné syntéze, a přesněji formulovat celistvý obraz jejich teritoriálních a prostorových hranic, nelze necítit rozpaky. O celistvosti obrazu rozhodně nelze hovořit, ve výkladu v podstatě chybí např. klíčové Broumovsko. Výraznější posun oproti syntéze východočeských dějin také není příliš patrný. Oproti syntéze sice dostali autoři možnost detailnějšího zacílení, z toho ale těží především studie Zdeňka Berana. Ani ta však ve výsledku nemění obraz, formulovaný už syntézou. Přitom si valná většina příspěvků zachová solidní úroveň, na stránkách odborných periodik by se tedy neztratila. Otázkou však je, proč byla v podstatě dublována dva roky stará kniha, když raně novověké období by měl obsáhnout díl navazující. Nelze se tak zbavit dojmu, že na vině je tu hlavně systém hodnocení domácí vědy a kult RIVu. Čtenáře také občas zaskočí výkladová tendence, kterou by v současné odborné literatuře nečekal. Třeba líčení dějin východočeského regionu jako státotvorné oblasti, vystupující ve prospěch udržení či uchování českého státu a národa (sic!). Argumenty jako účast šlechty na návratu Václava II. do Čech, role regionu v husitské revoluci i polipanském období (kdy měl Jiří z Poděbrad zahájit obsazením Prahy roku 1448 proces konsolidace státní moci a obnovy integrity korunních zemí), národní obrození či partyzánské protifašistické hnutí totiž podle Ondřeje Felcmana opravňují hledět na východní Čechy jako na oblast vykazující výrazně specifické státotvorné a národotvorné vlastnosti. Bez záměru o podceňování dějin regionu a nehledě na to, že jde diskutovat o interpretaci jednotlivých příkladů či o jejich unikátní východočeské specifice, by dnešní čtenář takový duch výkladu čekal v literatuře dosti staršího období. Jako faktografické kompendium kniha není sice špatná, řečené ale už jednou zaznělo. Texty Dagmary Adamské a Zdeňka Berana jsou proto pro čtenáře – medievistu největším přínosem.