Středověké benediktinské kláštery a jejich architektura
Jiří Kuthan, Benediktinské kláštery střední Evropy a jejich architektura, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2014 (= Opera Facultatis theologicae Universitatis Carolinae Pragensis Historia et historia artium vol. 18)
360 s., ISBN 978-80-7422-334-1
Třebaže se Jiří Kuthan v posledních letech věnoval spíše mladšímu středověku, aktuální kniha, věnovaná středoevropským benediktinským klášterům, představuje jeho pomyslný návrat k zájmu o vývoj středověké monastické architektury, jemuž (především na příkladu řádu cisterciáků) Kuthan zasvětil řadu svých starších pojednání.
Kniha je autorem členěna podle teritoriálního klíče. Po úvodní kapitole, která nastiňuje estetický ideál benediktinského mnišství s odkazem na řeholi sv. Benedikta na straně jedné a stavební ideál, kodifikovaný v tzv. sankt gallenském plánu, na straně druhé, následují kapitoly, které jsou věnovány jednotlivým (středo)evropským regionům. V tomto rámci pak Jiří Kuthan pojednává o vývoji jednotlivých klášterních fundací. Výklad logicky začíná říšskými benediktinskými kláštery v době vlády Karlovců, Ottonů a Sálců. Představeny tu jsou takové fundace jako kláštery Sain-Denis, Trevír, Fulda, Lorsch, Reichenau, Corvey, Kolín nad Rýnem, Hildesheim, Hersfeld a řadu dalších. Nepřekvapí, že samostatná kapitola je věnována klášteru v Cluny coby klíčovému fenoménu středověkého mnišství, čímž Kuthan mírně překračuje středoevropské souřadnice, prezentované v titulu knihy. Samostatná kapitola je po zásluze věnována také klášteru v Hirsau, který se stal vlivným nositelem řeholní reformy, vycházející z clunyjských ideálů, a jako vzor sloužil i po stránce architektonické. Na rozdíl od monumentálního a pompézního stylu Cluny, který se stal, jak známo předmětem kritiky Bernarda z Clairvaux, Hirsau promítlo ideály řeholní askeze i do stavebního stylu, který svou strohostí a prostotou navazoval spíše na pozdně antické křesťanské baziliky. Vliv hirsauské estetiky pak Jiří Kuthan dokládá na příkladech klášterů Zwiefalten, Blaubeuren, Alpirsbach, Paulinzella či Klein Comburg. Další oddíl pojednává o fundacích císaře Lothara III. v Porýní, tedy o klášterech Königslutter, Maria Laach, Gross St. Martin v Kolíně nad Rýnem. Samostatné pozornosti se následně dostalo klášteru Lorch coby rodové fundaci Štaufů a výlet po německé oblasti uzavírá kapitola věnovaná klíčovým středoevropským klášterům v Řezně, Prüfeningu, Niederaltaichu a Salzburgu. Zmíněné kláštery sehrály stěžejní roli v christianizaci slovanských oblastí, proto tyto pasáže vhodně předznamenávají kapitoly o monastickém vývoji ve Velkopolsku, Malopolsku a Slezsku (kláštery Tyniec, Tum,Mogilno, Lubin, Ołbin, Trzemeszno, Sieciechow, Płocko, Krzeszow, Lehnice, Slezská Středa), v Uhrách (kláštery Pannonhalma, Bakonybél, Pécsvárád, Zalavár, Cluj, Zobor, Visegrád, Sár, Tihany, Szekstárd, Lébény, Ják, Herina a řada dalších) i v Čechách a na Moravě. Historický a uměleckohistorický výklad doprovázejí četná fotografie popisovaných objektů i konkrétních detailů, půdorysné plány, 3D rekonstrukce. Obrazová příloha se tak více než kdy jindy stává integrální součástí argumentace.
Přítomná kniha zaplňuje bílé místo v domácí odborné literatuře, a to nejen měleckohistorické. Domácí historiografie dosud postrádá souborné pojednání a dějinách středověkých benediktinských klášterů, odpovídající syntéze Kateřiny Charvátové, věnované cisterciákům. Tím, že Jiří Kuthan neztrácí ze zřetele ani historický kontext architektonického a uměleckého vývoje středoevropských benediktinských klášterů, supluje v rámci možností i tuto rovinu a jeho kniha tak může sloužit jako úvod do studia středověkého benediktinského mnišství po boku základní syntézy z pera Hugha Lawrence.
Zároveň je ale třeba říci, že tyto historické pasáže zároveň stávají jistou vadou na kráse jinak zdařilé knihy. Ve svém oboru je Jiří Kuthan nespornou autoritou a obsah knihy to potvrzuje. O to více zamrzí, že je vůči práci nutno vznést námitky řemeslně-technického rázu. Autor totiž na poměry odborné publikace poněkud skrblí s citacemi, resp. cituje především literaturu uměleckohistorickou. Naopak pasáže, které mají nabídnout historický kontext, jsou nezřídka zcela bez odkazů na literaturu či prameny, čímž je čtenáři znemožněno kriticky sledovat tok výkladu a dohledat si lehko informace, které jsou jen nastíněny. Přitom se Jiří Kuthan nezříká přímých citací např. z Benediktovy řehole či ze sv. Augustina, používá formulace jako „podle některých pramenů“, „v pramenech je uváděn“, „bývá v pramenech označován“, „bývá spojován s“, „bývá připisováno“ apod., aniž by se však čtenář dozvěděl, kde se tak děje či kdo který názor razí. Relevance takových údajů pak není velká. Podobně je třeba konstatovat nedůslednost v citacích. Pokud Jiří Kuthan odkazuje na pramennou edici v případě počátků kláštera na Ostrově u Davle, nelze nevznést otázku, proč tentýž postup týkající se stejné edice nebyl aplikován také pro Břevnov. Obdobně, král Vratislav I. není jako zakladatel kláštera v Opatovicích označován jen pozdním kronikářem Neplachem, tento údaj jasně vysvítá i z falza tzv. zakládací listiny kláštera (editované v CDB). Jak ostatně udávají i Václav Novotný a Emanuela Nohejlová, kteří jsou v poznámkách reflektováni. Naopak když Jiří Kuthan dokládá existenci polického proboštství listinou Přemysla Otakara II. z listopadu 1260, bylo by s ohledem na fakt, že listina je v edici označena dvěma křížky, na místě volit jinou formulaci, než že panovník donaci potvrdil.
Jistou slabinou je také heuristika. Nikdo samozřejmě nemůže obsáhnout všechno, alespoň v případě domácích klášterů by snad mohlo být předpokládáno co nejpodrobnější shromáždění relevantní literatury. Když např. autor konstatuje, že mnoho nevíme o stavebním vývoji kláštera ve Vilémově, lze ho odkázat na článek Miroslava Kováře a Martina Musílka (Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 2009), který v tomto směru přináší zcela nové informace. V případě téhož opatství Jiří Kuthan uvádí (přiznejme, že podle většiny literatury) jako zakladatele bratry Viléma a Heřmana, hrabata ze Sulzbachu. Pak je ovšem překvapivé, že v seznamu literatury cituje můj článek, který s tímto ztotožněním polemizuje. Ke stejnému závěru přitom došli nezávisle také Martin Musílek a Miroslav Kovář, stejně jako Tomáš Velímský (Studia Mediaevalia Bohemica, roč. 2009). Nehledě na to, že skepsi v tomto směru vyjádřil už Václav Novotný. Překvapí i tvrzení, že první mniši přišli do uherského kláštera v Pannonhalmě z Břevnova. Údaj je opět uveden bez odkazu na literaturu či pramen, tento předpoklad je však spíše traktovanou tradicí, vycházející ze svatovojtěšského charismatu. Na místě by proto byl spíše opatrný, relativizující postoj. To samé se týká tvrzení, že cisterciáckému klášteru v Hradišti nad Jizerou předcházelo benediktinské založení. Tento údaj se ve starší literatuře sice objevuje, nelze jej ale verifikovat ničím jiným než neobvyklou polohou a nejasným datem založení. Vhodnější je proto opatrnost v úsudku, kterou ostatně zvolila i Kateřina Charvátová ve svém zmíněném díle. Mluví-li Jiří Kuthan o svatojiřském klášteře jako o od počátku benediktinském řeholním společenství, bylo by záhodno odkázat i na hypotézu Petra Kubína (kniha Sedm přemyslovských kultů) o tom, že daný ústav byl v nejstarším období dost možná nejasně pojatým „Damenstiftem“ a až posléze získalo zdejší osazenstvo jasnější řeholní kontury.
U odborné publikace je také nutno vznést jednu námitku terminologickou. Jiří Kuthan opakovaně hovoří o benediktinském řádu. Což je ovšem termín sporný až chybný, jelikož benediktinské mnišství bylo po celý středověk vzdáleno hierarchické organizační struktuře cisterciáků a premonstrátů, což spíše opravňuje v těchto případech hovořit o řeholních řádech. Přesně tento rozměr výstižně osvětluje hned v úvodu svého pojednání o historii českých a moravských benediktinských klášterů, které vyšlo v roce 2007 v českém překladu, Johannes Zeschick. V tomto duchu je pak sporné mluvit o benediktinské řeholi (lepší by byla Benediktova řehole), už proto že k řeholi sv. Benedikta se hlásili i cisterciáci. Sám Jiří Kuthan přitom ve své knize akcentuje mnohotvárnost stavební formy benediktinských klášterů ve středověku. Ta byla způsobena nejen regionálními zvyklostmi, ale ukazuje právě i na autonomii jednotlivých domů a absenci jednotného vzoru v podobě mateřského archisteria. Sám mám zkušenost, že ze stylistických důvodů je často těžké se termínu řád vyhnout, poznámka, upozorňující na problém, by to ale řešila elegantně.
Výše zmíněné kritické poznámky (které jsou v kontextu celkového obsahu knihy spíše marginálií) by rozhodně neměly překrýt, že Jiří Kuthan předložil v rovině své specializace přínosné dílo, které v domácím prostředí dosud chybělo. Titul své knihy tedy naplnil bez výhrad, ocenit je třeba šíři autorova záběru, jasnou koncepci i schopnost přehledného výkladu. Právě proto je ale škodou, že větší důslednost v rovině heuristické nenapomohla eliminovat přešlapy v místech, kde autor nestál na pevné půdě vlastního oboru. Bez ohledu na to však bude kniha o architektuře benediktinských klášterů po stránce obsahové i po stránce výpravy přínosem pro zájemce o dějiny středověkého mnišství a kultury.