Středověká kolonizace Českomoravské vrchoviny

Petr Hejhal: Počátky středověké kolonizace české části Českomoravské vrchoviny (Dissertationes archaeologicae Brunensis/Pragensesque 14). Masarykova univerzita v Brně, Brno 2012, 92 s. ISBN 978-80-210-6100-2

Kolonizace Českomoravské vrchoviny coby pomezního regionu mezi Čechami a Moravou je nejpozději od dob zakladatelského díla Josefa Vítězslava Šimáka Středověká kolonisace v zemích českých z roku 1938 spojováno s převratnými událostmi 13. století a počátkem těžby polymetalických rud v okolí dnešního Havlíčkova Brodu, Jihlavy a Pelhřimova. Podle Šimákova soudu, vycházejícího ovšem především ze svědectví písemných pramenů,  bylo osídlení Českomoravské vrchoviny do té doby spíše řídké, osidlovací proces kolem poloviny 12. století teprve začínal a ještě ve 13. a 14. století nebyla kolonizace regionu za svým vrcholem. Toto mínění zastává odborná literatura dodnes (srov. např. Markéta Marková: Hranice přemyslovského státu. In: Petr Sommer – Dušan Třeštík – Josef Žemlička (eds.): Přemyslovci. Budování státu. Praha 2009, s. 479-496). A to i přes to, že jsou známy  indicie, nasvědčující, že tento obraz nemusí být absolutně platný. Na existenci určitého osídlení v okolí Želiva před polovinou 12. století poukazují např. listiny římského krále Konráda III. a českého knížete Vladislava II., kde stojí „predium Selev et omnia“, resp. „Selev cum appendiciis.“ Regionální dějepisectví Havlíčkobrodska a Jihlavska staršího období je ovšem už tradičně charakteristické dominantním zaměřením na montanistickou fázi dějin obou oblastí. Bez jakékoliv snahy dehonestovat takto nastavenou optiku je proto třeba už předem ocenit, že se Petr Hejhal ve své disertační práci, jež je nyní čtenářům předložena tiskem, rozhodl zaměřit na období vývoje Českomoravské vrchoviny ve starším středověku.

Teritoriálně se Petr Hejhal ve své práci omezil na českou část Českomoravské vrchoviny, tj. zhruba na rozsah okresů Havlíčkův Brod, Pelhřimov a Jihlava, chronologicky se zabývá vývojem regionu od pravěku do 30.-40. let 13. století, přičemž obzvláštního důrazu se dostává období 12. století. Jak bývá obvyklé, úvodní kapitolka stručně resumuje vývoj a stav dosaženého poznání – ovšem s důrazem toliko na dějiny archeologického bádání. Další – již plnohodnotná – kapitola postihuje téma přírodního charakteru vytyčeného regionu. Petr Hejhal tak čtenáře seznamuje s formativními geomorfologickými, geologickými, pedologickými, hydrologickými, botanickými a klimatickými podmínkami studovaného regionu, jež ovlivnily podobu osídlení. Následně autor předkládá přehledný katalog pravěkých nálezů z období neolitu až po dobu římskou z okresů Pelhřimov a Jihlava. Samostatně přitom uvádí lokality nedatované a lokality sporné. Třebaže konstatuje, že analýza je limitována tím, že většina pravěkých nálezů pochází z povrchových sběrů, přesto Petr Hejhal nabízí dvě interpretační východiska (model trvalého a moder sezónního osídlení), které předkládá budoucímu bádání.

Klíčovou je ovšem až další kapitola, v níž se autor podrobně zaobírá dobou 12. a 1. poloviny 13. století coby dobou změn. Hejhal nejprve pojednává o komunikacích, které ve sledovaném období protínaly Českomoravskou vrchovinu. Hovoří tedy o Haberské, Libické, Želivské a Humpolecké cestě. Hejhal přehledně skicuje průběh těchto cest, dokládá je odkazy na písemné prameny a analogicky k předchozí pravěké kapitole přináší katalog jednotlivých sídel při té které cestě. Českomoravská vrchovina jakožto hraniční oblast mezi Čechami a Moravou byla na přelomu raného a vrcholného středověku typická bohatým pomezním hvozdem. Zalesnění a exploataci lesa v důsledku vývoje osídlení (rychlé odlesnění oblasti přičítá Hejhal logicky rozvoji těžby rud a provozu hutí) se proto věnuje další podkapitola, opět strukturovaná stejným způsobem jako předchozí pasáže. Její součástí je také pojednání o autorem předpokládaných zemských branách v lokalitách Libice nad Doubravou a Přibyslav. Stručně je pojednáno také o lese jako zdroji obživy (pastva, zdroj vosku a medu, zisk dřevěného uhlí a dehtu). Zvláštní podkapitola se zabývá významným tématem těžby zlata v oblasti, jejíž gros opět spočívá v přehledném katalogu lokalit. Nejvýznamnější je podle mého soudu podkapitola poslední, v níž se Petr Hejhal zabývá vlastním tématem kolonizace Českomoravské vrchoviny. Sleduje tak působení jednotlivých institucí, které se na zušlechťování krajiny na česko-moravském pomezí podílely, což se dotýká především vyšehradské kapituly, olomouckého a pražského biskupství, vilémovského benediktinského kláštera, premonstrátské kanonie v Louce u Znojma, řádu německých rytířů a lokalit jako Svatavin újezd, Libický újezd, Bojanovský újezd, Lovětínský újezd želivský (nejprve benediktinský, následně premonstrátský) klášter a celé řady dalších lokalit (včetně románských sakrálních staveb), které Petr Hejhal detailně v podobě katalogových hesel vypočítává. Obzvláště v těchto pasážích vyniká autorova orientace v širokém spektru různých typů historických pramenů, kdy kombinuje především výpověď pramenů archeologických a písemných. Vlastní text pak vhodně doplňují početné mapy, tabulky, grafy, náčrtky, obrázky a fotografie.              

Sympatickým rysem Hejhalovy práce je právě snaha o celistvost pohledu. Nejenže se autor orientuje v početném spektru odborné literatury, ale především využívá (je-li ta možnost) nejen pramenů archeologických, ale staví také na poznatcích příbuzných věd, tedy historie, stavební historie a dějin umění i věd přírodních. Publikace přináší faktograficky cenný souhrn poznatků o nejstarších dějinách česko-moravského pomezí (další badatelé jistě ocení zpřístupnění závěrů jinak nepublikovaných nálezových zpráv), obzvláště důležité je ovšem Hejhalovo upozornění na určitou šablonovitost dosavadních výkladových vzorců, které jakoby podlehly lesku 13. století a vzniku a rozvoje institucionálních měst. Jak Petr Hejhal podotýká, třebaže v souhrnu platí, že region Českomoravské vrchoviny představoval do počátku 13. století spíše periferii, nelze podceňovat ani kolonizační procesy předchozího století. Systematické osidlování na Vysočině začalo podle jeho soudu již ve 40. letech 12. století, jak ukazují vedle v úvodu zmíněného Želiva lokality Svatavina a Libického újezdu. Bylo by proto chybou, hledět na oblast jako na pustý neprostupný pohraniční hvozd, který byl vyklučen až rukama horníků a horních podnikatelů. Prolínání zájmů mnoha institucí (především církevních, vyloučit však nelze ani prameny hůře podchycené angažmá urozených laiků) naopak ukazuje jistou atraktivitu této oblasti ještě před objevem polymetalických rud. Hejhalova práce, vybízející k dalšímu analytickému multioborovému studiu, je tak připomínkou, že osidlovací proces je lepší chápat spíše jako kontinuální evoluci, než jako dramatickou revoluci. Což ostatně naznačila již dříve nesmírně podnětná práce Jana Klápště o proměně českých zemí ve středověku.