Staré letopisy české (Východočeská větev a některé související texty)

Staré letopisy české (Východočeská větev a některé související texty), eds. Alena M. Černá – Petr Čornej – Markéta Klosová, Filosofia, Praha 2018 (= Fontes rerum Bohemicarum, series nova, tomus III)

XLVIII + 683 s., ISBN 978-80-7007-555-5

Obsáhlý historiografický korpus, pro který se vžilo označení Staré letopisy české, patří již od dob Františka Palackého k tradičnímu instrumentáriu historiků pozdního středověku. Přesto až do relativně nedávné doby byla odborná práce s tímto pramenem omezena jeho komplikovaným charakterem, nutně ovlivňujícím i možnosti samotného badatelského zpřístupnění. Staré letopisy české totiž představují obsáhlý, mnohovrstevnatý soubor letopiseckých textů s velmi složitou a mnohdy plně nerozpoznatelnou genezí. Badatelská veřejnost se tak mohla donedávna obracet toliko k dávné Palackého edici (1829, 1941) či novějším zpřístupněním rukopisů Vratislavského (1937) a Křižovnického (1959). Ačkoliv se se Starými letopisy českými počítalo pro vydání v ediční řadě Fontes rerum Bohemicarum, konečnou realizaci zhatila smrt editora Josefa Emlera. Letitý záměr české historiografie tak čekal na zdárné provedení až do roku 2003, kdy Petr Čornej, Alena M. Černá a Markéta Klosová publikovali pod hlavičkou obnovených FRB texty nejstarší vrstvy Starých letopisů. Na tento počin, nesoucí se plně podle zásad moderní ediční praxe, titíž badatelé navázali pokračováním v podobě edice tzv. východočeské větve Starých letopisů českých.

Třebaže editoři přikročili k dílu se zkušeností, nabytou jak během své dosavadní odborné kariéry, tak získanou v důsledku prací na předchozím svazku edice Starých letopisů, nebyl jejich aktuální úkol o nic snazší. Početné rukopisy východočeské větve Starých letopisů českých se totiž začasté nedochovaly v celistvé podobě, ale v pozdních opisech různé úplnosti či ve zlomcích, zahrnutých v mladších historiografických dílech, přičemž rekonstrukce původního znění je stěží možná. Editoři tak stanuli před složitou volbou, které rukopisy ve své edici zohlednit, a také jak je vůbec mezi sebou uspořádat. Volba, kterou detailně osvětluje úvodní studie z pera Petra Čorneje, padla na rukopisy označované jako B, b, které jsou s ohledem na svůj charakter fundamentální, dále pak na rukopisy S₁, T a C. Tento celek nadto doplnila takzvaná Kronika Starého kolegiáta pražského.

Vlastní edici uvozuje obsáhlé úvodní pojednání Petra Čorneje, v němž autor čtenáři osvětluje potíže a volby, před nimiž editoři stáli, a zdůvodňuje kroky, k nimž se v rámci řešení rozhodli, skýtá mu fundovaný vhled do bohatých dějin bádání, spjatého s problematikou Starých letopisů českých, a podrobně představuje jednotlivé rukopisné verze, které jsou v edici prezentovány. Více než kdy jindy je tak záhodno, aby se uživatel edice s úvodním textem seznámil, neboť mu zde Petr Čornej nabízí pomocnou ruku zasvěceného průvodce nepříliš přehledným terénem, a v řadě ohledů mu tak usnadňuje vlastní badatelské kroky.

Ve vazbě na samotnou volbu tématu Petr Čornej poukazuje na výlučnost východočeské větve Starých letopisců českých danou již jejich původem, který ovlivnil nepřehlédnutelné regionální zaměření – a tedy odlišnost od pražské (pragocentrické) větve. Zároveň je však nutné mít na zřeteli, že tento regionem ovlivněný úhel pohledu neznamená uzavření horizontu vnímání v jeho hranicích, alespoň tak jak je chápeme dnes. Pro Královéhradecko 15. století bylo naopak příznačné, že zdejší horizont zahrnoval též oblast Kladska a části Slezska. Sama otázka původu letopisů je již tradičním tématem domácí medievistiky. Mezi badateli sice vládne shoda, že východočeská větev Starých letopisů českých je spojena s Hradcem Králové coby hlavním centrem Žižkova a následně sirotčího kališnického proudu, stejně jako se zázemím Jiřího z Poděbrad, názory se však liší v otázce, zda se letopisy zrodily ve zdejší městské kanceláři anebo spíše už ve své době svou úrovní proslulé královéhradecké latinské škole. Známo je sice jméno jednoho z autorů, jímž byl v roce 1438 zemřelý královéhradecký písař Jan Krušinka, to je však pouze ojedinělou indicií. Východočeská větev letopisů vznikala ve stejné době jako větev pražská, lety 1415–1416, a končila shodně na přelomu 30. a 40. let 15. století, následně však byly dovedeny až na práh 60. letech 15. století. Už z toho plyne, že otázka autorství je víc než komplikovaná. Dále pak Čornej poukazuje na skutečnost, že uzavření textu východočeských letopisů k počátku 60. let 15. století nebylo na překážku jejich další recepci. Text východočeských letopisů tak byl od přelomu 15. a 16. století přejímán dále, čímž se východočeská větev stala součástí hlavní linie starých letopisů českých. A to je, jak Petr Čornej, akcentuje, dalším dokladem jejich významu. Tato geneze ilustruje podobu historické paměti českých nekatolických kruhů, v níž nebylo východočeské husitství žádnou okrajovou dějinnou kapitolou, ale naopak jedním z opěrných sloupů jak samotného husitství, tak přeneseně i předbělohorské utrakvistické společnosti.

Jak už bylo naznačeno, kruciálním tématem předmětné edice je otázka volby a řazení editovaných rukopisů. Petr Čornej obsáhle osvětluje, že s ohledem na charakter pramenů se editoři rozhodli rezignovat na snahu o rekonstrukci původního (resp. spíše ideálního) znění východočeských letopisů, neboť takovou ambici pokládají za nerealizovatelnou – už z důvodu fragmentárnosti jednotlivých rukopisů, množství ztracených mezičlánků i existence pozdních, začasté nepřesných opisů. Co se volby zahrnutých rukopisů týče, s ohledem na svůj nejucelenější charakter se staly základem edice rukopisné varianty B a b. Při volbě dalších textů pak byli editoři vedeni cílem demonstrovat posun východočeských letopisů od původně samostatné analistické vrstvy, cíleně využité v Kronice Starého kolegiáta pražského, přes začlenění do hlavní pražské větve až po reflexi v rozličných historiografických kompilacích, směšujících Staré letopisy české s dalšími (nejen) narativními prameny s cílem postihnout české dějiny husitské epochy. Problematický byl nejen výběr, ale s ohledem na jejich charakter i samo seřazení editovaných pramenů, což Petr Čornej opět komentuje – s přiznáním, že zvolení řešení není optimální. Přesto, z pohledu uživatele se zdají být prezentované argumenty plně přesvědčivé a zvolené řešení se jeví jako dostatečně funkční. Přínosné je pak také relativně obsáhlé představení jednotlivých rukopisných verzí, které nalezly místo v předmětné edici, čímž je čtenáři nabídnut jistý klíč k bližšímu porozumění.

Editoři při práci mysleli nejen na badatele z oboru historie, ale i na literární vědce a jazykovědce. Jejich edice východočeské větve starých letopisů českých tak programově respektuje dochované znění pramene, přičemž jde čtenáři vstříc formou transkripce. Autentický text je pak doplněn o odborné komentáře. V nich se editoři – jakkoliv bez nároku na úplnost – snaží uživateli předestřít složitou síť intertextových vztahů a poukázat na obsahově shodné či formulačně podobné záznamy obsažené nejen v rukopisech, které byly zařazeny do předmětné edice, ale i na místa vratislavského a křižovnického rukopisu, editovaných ve 30. a 50. letech, a někdy i v rukopisech needitovaných. Součástí badatelského servisu je dále skutečnost, že odborné komentáře nereflektují pouze faktografickou stránku pramene (omyly, nepřesnosti, identifikace míst a osob atd.), ale opět cíleně skýtají čtenáři vodítko i v aktuálním badatelském diskurzu. Příjemná je i skutečnost, že každý z editovaných textů byl v tomto ohledu pojat jako autonomní jednotka, čemuž byly uzpůsobeny i odkazy na prameny a literaturu, fungující tak pro každý text zvlášť. Při nemalém rozsahu knihy je tak uživateli maximálně usnadněna práce s edicí. Kniha také zahrnuje obsáhlé jmenné a místní rejstříky a přínosný diferenční slovník slov a spojení, které by mohly současnému čtenáři způsobovat interpretační nesnáze.

Úkol, který si editoři předsevzali, nebyl s ohledem na specifický charakter pramenné matérie snadný a editorský tým tak stanul před nemalým množstvím výzev, které si mnohdy vyžádaly kompromisy, už jen z důvodů prostorových. To však nic nemění na tom, že Petr Čornej, Alena M. Černá a Markéta Klosová se nelehké práce zhostili se ctí, v maximální míře zúročili svou erudici a úspěšně tak navázali na svou předchozí práci s nejstaršími texty Starých letopisů českých, čímž vyplnili jedno z letitých desiderat české medievistiky. S vědomím všech limitů, na které sami autoři poukazují, ať už je to výběrovost edice, řazení jednotlivých textů či (podle mého názoru správná) absence pokusu o (re)konstrukci prapůvodního/ideálního znění, představuje jejich edice východočeské větve letopisů zdařilý počin, který bude výtečně sloužit dalšímu mezioborovému bádání. Množství práce, skrývající se mnohdy takříkajíc mezi řádky, nutně budí respekt. Zvláště v době, která není ediční praxi jako takové bohužel nakloněna.