Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně

Pavel Krafl – Petra Mutlová – Dana Stehlíková, Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně. Dějiny a diplomatář kláštera, Historický ústav, Praha 2010

400 s., ISBN 978-80-7286-176-7

Titul, jenž je čtenáři předkládán jako sedmý svazek řady B Prací Historického ústavu AV ČR, je v domácím kontextu poměrně neobvyklým počinem. Jeho obsahem je, jak podtitul napovídá, edice diplomatických pramenů k dějinám kláštera augustiniánských řeholních kanovníků ve východočeském Lanškrouně. Jedná se přitom o formu, která byla podle průvodních slova jednoho z autorů, Pavla Krafla, českou historiografií v posledních desetiletích zanedbávána, mimo jiné vlivem „oficiálního nezájmu o církevní dějiny, včetně dějin řeholí.“.[1] Krafl v tomto ohledu upozorňuje na jedné straně na nemalé množství dosud needitovaného archivního materiálu, na straně druhé pak na nevyhovující zpracování listin ve starších edicích, resp. na jejich nedostupnost. Vydávání diplomatářů konkrétních klášterů, případně celého řádu tedy pokládá za jednu z nabízejících se alternativ dalšího výzkumu. Pavel Krafl je ostatně uznávaným autorem celé řady studií o dějinách řeholních kanovníků sv. Augustina, už z toho důvodu kniha vyvolává zájem a očekávání. K práci na diplomatáři lanškrounského kláštera ovšem Krafl nepřistoupil sám, jeho spolupracovnicemi se při vlastní ediční činnosti staly Petra Mutlová a Dana Stehlíková.

Kniha se už ze své podstaty skládá ze dvou autonomních částí, z části textové a ze samotného diplomatáře. Na rozdíl od klasických edic však textová část nehraje pouze roli prostého úvodu, ale má podstatnější úlohu. Podává relativně obsáhlý přehled dějin původce pramenného fondu, tedy vlastní augustiniánské fundace. Této monografické části, již sepsal Pavel Krafl, předchází seznam needitovaných i editovaných pramenů a sekundární literatury. Ty jsou nadto úvodem pasáží o dějinách kláštera znovu stručně resumovány a v nejzákladnější rovině komentovány. Velice cenný je přehledový soupis rukopisných sepsání dějin lanškrounského kláštera z období 17. až 19. století. Prameny tohoto typu bývají historiky středověku povětšinou opomíjeny, přitom se však přes své zjevné limity nabízejí jako zajímavé badatelské téma coby nositel historické paměti instituce.

Pojednání o dějinách kanonie Pavel Krafl začíná základním osvětlením toho, co jsou zač řeholní kanovníci, zabývá se terminologickými otázkami a velestručně čtenáře uvádí do kontextu dějin řádu kanovníků sv. Augustina v českých zemích. Poté přikračuje k líčení konkrétních dějin lanškrounské fundace. Zakladatelem augustiniánské kanonie v Lanškrouně se stal roku 1371, na samém konci svého episkopátu, litomyšlský biskup Petr Jelito. Fundace se ovšem rozvíjela především za jeho nástupců Albrechta ze Šternberka a Jana Železného. Ti oba augustiniánské kanovníky všemožným způsobem podporovali.

Kanonie vznikla původně na předměstí, z důvodu nepříznivých podmínek však byl klášter roku 1393 přenesen za městské hradby k již dříve augustiniánům inkorporovanému farnímu kostelu, čímž byly posíleny svazky kláštera s městem. Celou kauzu přenesení a následného budování nového konventu Krafl na základě pramenů rekonstruuje. Ve svém textu se ale nevěnuje pouze dějinám politickým, zabývá se majetkovou základnou kanonie, rolí kanovníků v pastoraci, konfraterními svazky s jinými řádovými domy (především Roudnicí nad Labem a Kazimierzí u Krakowa), nerezignoval ani na snahu o postižení personálního složení lanškrounského konventu. Na základě role, sehrané v soudních přích, pak Krafl nabízí představu o postavení lanškrounských kanovníků v rámci kléru litomyšlské diecéze, kterou pokládá za nezanedbatelnou. Ačkoliv se mohl opřít jen o více než půlstoletí starý archeologický průzkum, ve zkratce představuje i stávající znalosti o stavebním vývoji lanškrounského kláštera, který byl v 16. století přebudován na zámek.

K zániku augustiniánského kláštera došlo stejně jako v jiných případech na prahu husitských válek, kdy lanškrounští kanovníci následovali někdejšího litomyšlského biskupa Jana Železného a nalezli azyl v biskupské Olomouci, kde vybudovali nový konvent. Ačkoliv literatura spojuje tento exodus s tažením utrakvistů do středních a východních Čech na jaře roku 1421, Pavel Krafl na základě stavu zachování předhusitských dokumentů v archivu olomouckého konventu logicky usuzuje, že k tomuto přesunu nejspíše došlo ještě před bezprostředním ohrožením Lanškrouna.

Myšlenku diplomatáře by přirozeně nebylo možné realizovat bez odpovídajícího dochování pramenného materiálu. A bohatství archivního fondu olomoucké kanonie Všech svatých coby pokračovatele konventu lanškrounského je skutečně nemalé. Diplomatář kláštera tak přináší edici, čítající 53 latinských listin, z jichž 48 je dochováno v originále. Snesená matérie přitom zahrnuje léta 1371 až 1412. Dokumenty pocházejí převážně z fondů Moravského zemské archivu z Brně (v prvé řadě fond E3 Augustiniáni Olomouc), opomenuty ale nebyly ani fondy dalších archivů domácích i zahraničních (vybrané archivy polské a v jednom případě i Tajný vatikánský archiv). Zohledněny byly nejen prameny diplomatické, ale také kodikologické v podobě kopiářů. Editoři se při své práci řídili územ platným pro CDB, s přihlédnutím k pozdně středověkému charakteru svého materiálu. Nová edice přirozeně reflektuje zpracování předchozí (CDM, sv. XI.-XV.) a opravuje jejich nedostatky. Součástí knihy je také nezbytná orientační pomůcka v podobě věcného, jmenné a místního rejstříku.   

Publikaci Řeholní kanovníci sv. Augustina v Lanškrouně nelze hodnotit jinak než pozitivně. Zjevným přínosem tohoto titulu je už sama skutečnost, že lanškrounský klášter dosud postrádal obsáhlejší fundované zpracování svých dějin (na limity především Bubnovy Encyklopedie řádů a kongregací... je upozorněno v úvodních pasážích o literatuře) a text Pavla Krafla, jenž mohl stavět na svých předchozích dílčích studiích, tak splácí jeden z pomyslných dluhů české medievistiky. Ani domácí literaturu o řádu, který přichází do Čech roku 1333 z podnětu biskupa Jana IV. z Dražic a stává se významným šiřitelem tzv. nové zbožnosti, nelze charakterizovat jako příliš obsáhou. Kniha o lanškrounskému konventu je i z tohoto pohledu vítaným příspěvkem. O přínosu materiálové části, která alespoň v tomto konkrétním případě nahrazuje letité a ne vždy zcela vyhovující svazky moravského kodexu netřeba hovořit obšírněji. Vše výše psané pak násobí fakt, že kniha je bilingvní a texty  v anglické mutaci (byť zkrácené) ji činí přístupnou i zahraničním badatelům. Upozornit je třeba také na kvalitní obrazovou dokumentaci, které vynikne především v případě pečetí. Každému zájemci o regionální dějiny Lanškrounska, resp. monasteriologie obecně se tak zásluhou Pavla Krafla, Petry Mutlové a Dany Stehlíkové dostává do rukou veskrze kvalitní a užitečné dílo.