Řecké dědictví na Západě

Jan Stejskal: Řecké dědictví na západě. Monasticismus, misie a střední Evropa ve středověku

České Budějovice, Bohumír Němec – Veduta 2011, 223 s., ISBN 978-80-86829-72-2

Otázka řecké kultury na středověkém západě je v literatuře povětšinou spojována s otonskou renesancí, posléze s rozkolem mezi západní a východní církví v polovině 11. století a následně se znovuobjevením ztraceného vědění prostřednictvím arabských a židovských učenců a vítězným tažením scholastiky na evropských univerzitách ve 13. věku. Jan Stejskal ve své předkládané knize (s upřesňujícím podtitulem Monasticismus, misie a střední Evropa ve středověku) nahlíží na problematiku řeckého dědictví na západě jinou optikou. Těžištěm jeho zájmu se stává středověké Itálie, konkrétně pak specifický fenomén středověkého mnišství, tzv. camaldulská kongregace. Její dějiny, proměna, modernizace i snaha o návrat zpět k původním ideálům otců zakladatelů je potom stěžejní, leč nikoliv jedinou náplní publikace.  

Ještě než ale přikročí k hlavnímu tématu svého studia, seznamuje Jan Stejskal čtenáře v základní míře v nutným kontextem, tj. s dějinami Apeninského poloostrova,  počínaje 6. stoletím, s obzvláštním zřetelem k tzv. Ravenskému exarchátu coby oblasti s určujícím byzantským vlivem. Sama Ravenna je místem, kolem něhož se vine značná část Stejskalova líčení. V úvodní kapitole tak Stejskal vysvětluje komplikovaný historický vývoj Itálie raného středověku, zaměřuje se na se nelehké vztahy byzantské správy s Římem a s tím souvisejícím vztahům Ravenny k papežské i císařské moci. Přednostní pozornost věnuje přirozeně vývoji řeholních komunit v oblasti, čerpajících jak z benediktinského, tak basiliánského proudu, a působení vlivů západní i východní spirituality. Řecké kláštery totiž v regionu fungovaly až do zrušení Jindřichem III. roku 1054. Jako instituci klíčového významu tu po právu vyzdvihuje klášter při bazilice sv. Apolináře v Classe. Tento klášter, který si velmi oblíbil císař Ota III. a kde pobýval nějaký čas např. slavný clunyjský opat Maiolus, se totiž nerozlučně pojí s počátky reformní činnosti sv. Romualda z Ravenny a tedy i ze vznikem samotné camaldolské kongregace. Stejskal tedy poukazuje na velkou pestrost italského řeholního života, na příklady osobností typu sv. Nila Rossanského, Jana Filagrota či sv. Symeona. Byzantské dědictví proto v Itálii ovlivnilo i řeholní reformu 10. století. Třebaže clunyjské hnutí zde nalezlo nemalou odezvu, nestalo se jediným východiskem z pociťované krize. Druhou alternativou bylo poustevnictví coby návrat ke kořenům monasticismu. Vlivným propagátorem eremitismu se stal na počátku 11. století po své nedobré zkušenosti v Classe právě sv. Romuald, který tuto orientaci vetkl do vínku camaldolské reformě. Romuald se stal zakladatelem hned několika klášterů, v nichž se jeho odkaz, kodifikovaný o generaci mladším Petrem Damianim, dále rozvíjel. Specifikem Camaldoli, tedy kláštera, který dal hnutí posléze jméno, se stalo snoubení poustevnictví s životem dle řehole sv. Benedikta. Ideální klášterní jednotka Romualdových následovníků se tak skládala z odděleného cenobia a opodál ležícího eremu. V čele pak stál představený eremu, nikoliv cenobia, jak požadoval sv. Benedikt. Zmíněný Petr Damiani, v srdci bytostný eremita, se nakonec stal ostijským kardinálem a neobyčejně vlivnou osobnosti 2. poloviny 11. století, který se svými spisy a autoritou zásadní měrou zasloužil o zakořenění a popularizaci camaldolského monastického hnutí. Damianiho názory na podstatu mnišského života (tedy i života správného křesťana) v předvečer vypuknutí tzv. zápasu o investituru proto Stejskal v knize podrobně rozebírá.     

Sv. Romuald vdechl svému hnutí také tradici misijní. Vzorem kongregace se v tom stal osud sv. Vojtěcha, jehož ostatky Ota III. (sídlící spolu s papežem Silvestrem II. na přelomu tisíciletí v Ravenně) věnoval Romualdovu klášteru sv. Vojtěcha na ostrově Pereon. Ten se měl stát v Otových představách nástrojem evangelizace na severu ležící Sclavinie. Pereonští mniši Vojtěchův odkaz přijali za svůj a do středovýchodní Evropy tak v průběhu 11. věku vyrazilo několik misií. Jim věnuje Jan Stejskal pozornost v dalších pasážích. Seznamuje nejprve s životem sv. Bruna z Querfurtu. Bruno věnoval camaldolské kongregaci dva zásadní vzorové texty – legendu o sv. Vojtěchovi a legendu o pěti svatých bratřích, kteří ve Vojtěchových stopách zemřeli v Polsku – aby následně dovršil imitatio sancti Adalberti vlastní smrtí při pokusu o christianizaci Prusů. Camaldolská tradice se tak rozrostla na samém počátku 11. století o étos mučednictví. Vedle Brunova osudu se Stejskal podrobně zaobírá také samotnou pereonskou svatovojtěšskou fundací, odtud pocházející misií v čele s mnichy Benediktem a Janem, jejich osudy v Polsku Boleslava Chrabrého a následně také kultem pěti svatých bratří v Itálii, Polsku i Čechách. Část ostatků (Stejskal se tu kloní k názorům polské historiografie) byla totiž roku 1039 převezena spolu s ostatky sv. Vojtěcha do Čech a věnována kostelům ve Staré Boleslavi a na Sázavě. Ostatky sv. Kristina se za episkopátu Jindřicha Zdíka dostaly do majetku katedrály sv. Václava, díky čemuž se Kristin stal jedním z patronů města Olomouce. Svatovojtěšské dědictví tak provazuje dějiny střední Evropy s na první pohled nesouvisejícími dějinami severní Itálie, což Janu Stejskalovi umožňuje dodat známým příběhům osvěžující kontext. Na letitý charakter těchto vazeb přitom autor upozorňuje ještě v pasážích, v nichž představuje tzv. Codex Forojuliensis, domnělý autograf evangelia sv. Marka, jehož část přivezl Karel IV. do Čech a na jehož foliích jsou dochovány jména poutníků do Říma. Ze známých osobností tu lze najít např. knížata Svatopluka, Kocela a Pribinu či biskupa Wichinga. Zvěčnit se zde neváhal ani sám Karel IV. Stejskalovi je manuskript svědectvím o christianizaci středovýchodní Evropy, dokladem o kontaktech slovanského a italského prostředí a uvažuje proto, že Pereon si Ota III. coby středisko misie ke Slovanům nezvolil náhodou. Na druhou stranu ovšem konstatuje, že v celé camaldolské tradici neshledal žádné povědomí o soluňské misii, kterou by snad šlo očekávat.          

Doménou kongregace přes veškerý misijní důraz zůstala Itálie. Jen v menší míře vznikly domy camaldolské kongregace ve Španělsku, Francii, v Uhrách a Polsku. Chronologicky se hlavní vlna vzestupu camaldoliánů pojí s dobou 11. a 12. století, během 13. století přichází úpadek a krize, jež se projevila jak na popularitě řádu, tak způsobu života bratří. Proto na počátku 15. století došlo k pokusu o reformu, která měla Camaldoli obrátit zpět k ideálům Romualda a Damianiho. Zde Jan Stejskal v návaznosti na svou starší monografii[1] čtenáře seznamuje nejprve s osobností někdejšího premonstráta Jana Jeronýma z Prahy, který se po předchozím pobytu v Polsku a misii na Litvě po roce 1413 vydal do Itálie, aby vstoupil do Romualdovy kongregace (podle Stejskala v jeho rozhodnutí rezonovala znalost misijní tradice kongregace, stejně tak jako tradice sv. Vojtěch a pěti bratří). Jana Jeronýma brzy čekala v Camaldoli zářná kariéra, neboť byl zvolen na vlivný post představeného tamějšího eremu. Druhou klíčovou osobností camaldolských dějin je pak souputník a jako generál řádu i konkurent Jana Jeronýma, proslulý humanista, průkopník řeckých studií a politik ve službách papeže Evžena IV. Ambrogio Traversari. Na základě minuciózního rozboru Traversariho díla Jan Stejskal ukazuje na soudobý trend návratu k apoštolské tradici a ideálům pouštních otců, které se prolínaly se snahami Evžena IV. o unii mezi východní a západní církví. Stejskal tak v Kristellerových stopách upozorňuje na religiózní náboj rané renesance, jež bývá mnohdy opomíjen. Dané pasáže jsou skutečně rovnoměrně koncipovány nejen jako dějiny camaldolského mnišství, ale zároveň představují detailní vhled do florentských humanistických kruhů 1. poloviny 15. století. Traversariho zájem o řeckou vzdělanost tak byl podle Stejskala ovlivněn nejen dobovým ovzduším (např. exilem z Byzance pod tlakem Turků či politickými cíli kurie), ale i tradicí a odkazem sv. Romualda. O to paradoxnější se jeví poznání, že Traversariho úsilí na poli studií humanitatis bylo jeho spolubratry reflektováno spíše minimálně.

Monografie Jana Stejskala je přínosná nejen volbou tématu, které není v českém dějepisectví v podstatě reflektované, ale také svou podnětnou koncepcí, kdy se autor nezaměřuje na spíše úžeji vymezený výsek dějin, ale snaží se před čtenářem předestřít příběh, klenoucí se na ploše pěti staletí. Kniha je zdařilým dokladem toho, jak přínosné může být, když se dějiny uměle nedělí na národní a obecné, ale jsou pojímány ve vzájemných souvislostech. S ohledem na šíři témat, kterým se v knize dostává pozornosti, není třeba pochybovat, že titul bude uvítán zájemci o dějiny monasticismu, christianizace či papežské politiky pozdního středověku, otonské renesance, italské renesance a humanismu i kulturních dějin obecně.