Pocta králi Přemyslu Otakarovi II.

Libor Jan – Jiří Kacetl a kol.: Pocta králi. K 730 výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II.

Brno-Znojmo, Matice moravská 2010, 263 s., ISBN 978-80-86488-67-7

Anotovaná publikace představuje příspěvky, jež zazněly na odborném sympoziu Přemysl Otakar II. a jeho doba v srpnu roku 2008,  k čemuž odkazuje i zvolený titul. Přemysl Otakar II. je bezpochyby jeden z mála českých panovníků, který je pevně usídlen v historické paměti české společnosti – s tím však poněkud kontrastuje zájem odborné historické obce. Jak totiž hned v úvodu vedoucí redaktoři Libor Jan a Jiří Kacetl připomínají, dosud nejzákladnějšími domácími pracemi na toto téma jsou letité texty Václava Novotného a Josefa Šusty. Syntéza Josefa Žemličky, vybavená kritickým aparátem, nebyla dosud do doby vlastní vlády Přemysla Otakara II. dovedena, pokus o nové zpracování otakarovské epochy z pera Vratislava Vaníčka nevykročil zcela ze stínu Laichterových Českých dějin. Speciální pozornosti se postava Přemysla Otakara II. dočkala roku 1996 díky sborníku Česko-rakouské vztahy ve 13. století, který je však nesouměřitelný s rakouským počinem Ottokar-Forschungen z roku 1978. Ovšem ani německojazyčné prostředí nejeví o Přemysla Otakara II. větší zájem, posledním výraznějším počinem je monografie Jörga K. Hoensche z roku 1989. Symptomatické je, že Přemysl Otakar II. se dosud nedočkal podobné biografie z pera českých autorů – kniha Jiřího Kuthana z roku 1993 je orientována spíše uměleckohistoricky v duchu starších autorových počinů a svým titulem tedy slibuje poněkud více než plní. Poněkud stojaté vody otakarovského bádání tak zčeřila vlastně až roku 2000 monografie Libora Jana o správě středověké Moravy 13. věku.

Tento stav je pak výchozím bodem předkládané kolektivní monografie. Deklarovaným cílem autorského kolektivu nebylo v celistvosti zaplnit bílá místa v Přemyslově životě a díle, ale především poukázat na možné směry dalšího bádání. V tomto duchu titul zahrnuje řadu případových studií, které usilují postihnout různé aspekty Otakarovy doby. Knihu otevírá pojednání Vratislava Vaníčka, který zde nastiňuje širší kontext doby Přemysla Otakara II. ve vazbě na středoevropskou politiku 2. třetiny 13. století. Vaníček shrnuje starší nacionální pohledy na éru tohoto českého krále a v duchu dnešní doby pléduje za evropanský náhled na Přemyslův dějinný význam. Autor správně upozorňuje na klíčovou roli Otakarovy vlády v Rakousku pro celistvější zhodnocení otakarovské epochy. Prostupujícím tématem se Vaníčkovi stává modernizace českých zemích, jež za vlády Přemysla Otakara II. dospěla svého vrcholu. Dle V. Vaníčka byl Přemyslův vzestup synchronní s dlouhodobým proudem inovací a modernizačních trendů ve středovýchodní Evropě (neztotožňuje se tak s hodnocením Přemysla Otakara II. jako panovníka, který který nepochopil trendy své doby a lpěl zkostnatěle na zastaralé koncepci panovnické moci). 

Následující příspěvek Martina Wihody přehledně rekapituluje Přemyslova markrabská léta (1247-1251) coby klíčové životní kapitoly, kdy dědic Václava I. nabíral první vladařské zkušenosti, a to v kontextu geneze moravského markrabství s průhledem do předchozího knížecího věku. Odrazovým můstkem textu Roberta Antonína je stala premisa starší literatury, hodnotící zahraniční politiku Přemysla Otakara II. (a tím i samotného panovníka) jako úspěšnou už pro samotnou územní expanzi. R. Antonín tomuto náhledu oponuje s tím, že je spíše zapotřebí zajímat se o prosazení a aplikaci panovnické moci, ne se jen soustředit na prosté územní zisky. Antonín upozorňuje na klíčovou roli rakouské ministeriality, jež se v rozhodném okamžiku přiklonila k přemyslovské kandidatuře (nejen Přemyslově, ale i jeho staršího bratra Vladislava), což ovšem zpětně zavazovalo Přemysla Otakara vděčností. Antonín na řadě případů ukazuje, jaké úsilí musel Přemysl vynaložit, aby si zavázal vlivné osobnosti rakouského politického života a interpretuje to jako předzvěst budoucího králova pádu z důvodu ztenčení zeměpanských příjmů. Ač tuto politiku R. Antonín nahlíží jako nutnou a opodstatněnou (např. v kontextu střetu s Bélou IV.), problém podle něho nastal v okamžiku, kdy se Přemysl pokusil vzít své kroky zpět, což vedlo k osudovému sblížení rakouské a štýrské šlechty s Rudolfem Habsburským. R. Antonín rozsáhle pojednává o přemyslovské správě rakouských zemí a v tomto ohledu se přes respekt k Přemyslovu dílu kloní k myšlence o neudržitelnosti babenberského dědictví pro Přemyslovce.                       

V dalším příspěvku usiluje Stanislav Bárta o představení olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburka coby stěžejního stoupence politiky Přemysla Otakara a vyzbrojen dobrou znalostí literatury i dobových pramenů tak stručně sumarizuje stávající znalosti o této nepřehlédnutelné osobnosti 13. věku. S tím úzce souvisí pojednání Libora Jana, kladoucí si za cíl představit Přemysla Otakara II. jako rytíře a válečníka. Vedle logicky neopomenutelné kauzy bitvy na Moravském poli, které věnuje obsáhlou pozornost, L. Jan správně upozorňuje na nedostatečný zájem české historiografie o tento středověký fenomén, odbývající téma zjednodušeně řečeno odkazem na čítankový přívlastek „král železný a zlatý“, čím prakticky upozorňuje na bídu domácího vojenskohistorického bádání, jež v oblasti medievistiky s výjimkou husitologie prakticky neexistuje.

Jako jedno z nejvíce reflektovaných témat otakarovského bádání lze bez pochyby označit otázku vztahu Přemysla Otakara II. ke šlechtě. Není proto divu, že je tato problematika reflektována i v aktuální práci, a to dosti početně. Na téma vztahu rakouské a štýrské zemské obce narazili ve svých příspěvcích ve větší či menší míře již R. Antonín a V. Vaníček. Po příkladech z dědičných přemyslovských zemích pak sahají i další autoři. Na svůj výše zmíněný příspěvek, resp. na osudovou bitvu na Moravském poli, navázal Libor Jan rozpravou, v níž minuciózním rozborem pramenů přesvědčivě vyvrátil tradovaný mýtus o zradě Miloty z Dědic. Miroslav Plaček obrátil svou pozornost k výrazné osobnosti Bočka ze Zbraslavi a jeho bratrů Smila ze Střílek a Kuny z Kunštátu coby zakladatelské generace panského rozrodu erbu vrchních pruhů. Témuž rodu se pak věnuje i Jiří Kacetl, který uvažuje o tom, zda lze spojit Moravský Krumlov se zakladatelským dílem Přemysla Otakara II., aby následně přesvědčivě vykreslil jeho cestu do rukou Bočkova syna Gerharda z Obřan a jeho dědice Smila z Obřan. Tématu urozenců ve službách Přemysla Otakara II. a tím spjaté kolonizačního procesu se na příkladu regionu jihovýchodní Moravy se dotýká i Peter Futák.

Závěr publikace pak obstarává obsáhlá přehledová studie Zdeňka Měřínského, usilující postihnout éru Přemysla Otakara II. na základě pramenných svědectví, jež nabízí archeologie. Autor tak nabízí čtenáři syntézu znalostí o hospodářském i sociálním vývoji na Moravě a ve Slezsku v dané době, když se po úvodním shrnutí politického kontextu Přemyslovy doby obsáhle věnuje formování městské sítě, vzniku nových hradů i klášterů. Poslední odbornou rozpravou je pak pojednání Jiřího Ramby o bojových zraněních na lebkách českých králů z pohledu antropologie. Tento příspěvek se také poněkud vymyká jednotící linii anotované publikace, jelikož ač autor věnuje svou pozornost i Přemyslu Otakarovi II., zabývá se především osobnostmi Karla IV. a Jiřího z Poděbrad. Epilog publikace pak představuje text slavnostního proslovu při zahájení sympozia, kde výše zmíněné příspěvky zazněly, závěrečná zpráva o projektu Pocta králi, sympatické je, že nechybí ani obsáhlý soupis použitých pramenů a literatury.

Vzato souhrnně, zájemci o domácí středověké dějiny se do rukou dostává poutavá publikace, která vrchovatou měrou naplňuje, co si předsevzala, a sice rekapitulovat stávající poznání o době vlády Přemysla Otakara II. a zároveň poukázat na možné směry dalšího výzkumu. Sympatickým rysem je především snaha zvažovat téma v širších, nejen českých souvislostech, stejně tak jako zjevný záměr neustrnout na pozici tradovaných závěrů, zakonzervovaných ve starší literatuře. Sluší se zmínit také sličnou úpravu knihy a především její obrazový doprovod, který výmluvně ilustruje tzv. druhý život Přemysla Otakara, tak jak si jej představovali v různých dobách různí umělci. Z hlediska odborného uživatele se jeví poněkud nešťastným poznámový aparát, umístěný po okrajích stran, a to z toho důvodu, že u řady příspěvků je tak čtenář nucen hledat zdroj pro něj zajímavého tvrzení často o mnoho stran dál – příkladem může být informačně nabitý text Z. Měřínského. Jedná se však spíše o marginální výtku, která patrně nebude většině čtenářů vadit a která nikterak neubírá předloženým příspěvkům na kvalitě. Publikaci Pocta králi tak je možné bezpochyby označit jako celek za kvalitní počin a doporučit jej zájmu čtenářské veřejnosti.