Počátky latinské písemné kultury v českých zemích
Havel, Dalibor:
Počátky latinské písemné kultury v českých zemích. Nejstarší latinské rukopisy a zlomky v Čechách a na Moravě.
Opera Facultatis philosophicae Universitatis Masarykianae – Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 479
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 2018, 534 s.
ISBN 978–80–210–8918–1
Kniha Dalibora Havla vstupuje na pole, které není současnou medievistikou – jak uvidíme, pohříchu – příliš zušlechťováno. Jejím obsahem je totiž návrat ke kořenům, a to návrat z nejklasičtějších, k primárním historickým pramenům a jejich paleografické a kodikologické analýze. Lze předeslat, že Dalibor Havel přesvědčivě ukázal, že takto koncipované bádání je i přes zásluhy předchozích generací relevantní a stále přináší ovoce, pokud se tedy setká erudice s příslovečnou mravenčí pílí. Nic z toho ovšem Havlovi, s jehož jménem se na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně pojí současnost projektu Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, nechybí. Svou akribii autor osvědčil již ve své předchozí knize o písmu českých diplomatických pramenů přelomu 13. a 14. století i v řadě dílčích studií. Ty ilustrativně předznamenaly Havlovu aktuální monografii, v níž se však autor zaměřil na nové téma (která však již šlo v jeho bibliografii nějaký čas vysledovat), jímž se staly samotné počátky latinské písemné kultury v českých zemích. Ke studiu této problematiky pak Dalibor Havel přistoupil prizmatem nejstarších dochovaných rukopisů, resp. jejich zlomků, což je první skutečnost, která zaslouží zdůraznit, neboť rukopisné fragmenty doposud soustavnější badatelské pozornosti spíše unikaly. Prozkoumáním těchto autentických pozůstatků starší latinské kulturní historie, které Havel soustavně mapoval od roku 2003, však autorovo úsilí neskončilo, neboť jeho cíl byl dalekosáhlejší. Stala se jím snaha o poznání nejstarších skriptorií v českých zemích a s tím spjatá otázka recepce, resp. adaptace latinského písma a knižní kultury v 9. až 12. století. Tak navazuje na starší výzkumy svých předchůdců, z nichž se Havel sám výslovně hlásí zejména ke jménům Miroslava Flodra, Jiřího Pražáka či Rostislava Nového.
Ač fundament knihy spočívá v hájemství paleografie, potažmo kodikologie, Dalibor Havel se nedívá na písmo striktně technicistně (jakkoliv tyto výsostně odborné pasáže tvoří gros jeho textu), ale je si vědom toho, že písmo bylo a je základním komunikačním prostředkem, a tedy i nositelem kulturního a intelektuálního života. Proces pronikání písma (a v širším slova smyslu křesťanské kultury) tak autor nahlíží v kontextu christianizace české společnosti. Akcentuje, že písařská tvorba není tématem sama o sobě, ale že ve své vyšší podobě (tj. v činnosti písařských škol či dílen) nutně předpokládá jak lidské, tak především institucionální zázemí. Průběh christianizace české společnosti a budování církevní struktury, včetně jejích v této fázi tak důležitých zahraničních vazeb, představuje autor v úvodních pasážích knihy. Dalibor Havel přistoupil ke shromážděné pramenné matérii se zájmem o zodpovězení několika bazálních otázek. Zajímá jej tedy, kdy začala sledovatelná komunikace českých zemí s latinským vzdělanostním okruhem? Dále jak dlouho trvala počáteční perioda pasivity, kdy texty byly do Čech a na Moravu distribuovány a zde využívány, avšak bez předpokladů k jejich dalšímu šíření, tedy opisování? A nakonec, kdy latinské písmo (tj. písmo latinského kulturního okruhu) v českém prostředí natolik zdomácnělo, že začala vznikat také místní písařská střediska, která již aktivně vytvářela nové rukopisy pro potřebu svého publika? Tyto otázky, prolínající se celým textem knihy, znovu osvědčují zařazení jejího obsahu do široce koncipovaných dějin středověké kultury a vzdělanosti.
První kapitola čtenáře uvádí do potřebného kontextu vývoje raně středověkého latinského písma v období 9. až 12. století. Dalibor Havel přehledně osvětluje jak vlastní vývoj písma a jeho jednotlivých aspektů, identifikuje ale i do širších souvislostí usazené okolnosti, které tento vývoj spoluutvářely, a v neposlední řadě představuje také klíčové instituce, s nimiž (resp. jejich písařskou činností) jsou jednotlivé fáze dané éry spojeny. Dává tak nahlédnout do prostředí církevních institucí západo- i východofranského okruhu, stejně jako prostředí severoitalského i okolí Bodamského jezera, prim hrají známé lokality jako Corbie, Laon, Tours, Fulda, Werden, Lorsch, Bobbio, St. Gallen, Řezno, resp. Cáchy, Remeš, Mohuč, Würzburg, Kolín nad Rýnem či Salzburg. Dále je pojednána situace v Čechách a na Moravě v raném středověku. Autor konstatuje, že přes jistý vliv saského prostředí na přelomu 10. a 11. století v českých zemích dominoval v raném středověku vliv prostředí bavorského. Kombinace těchto vlivů se koncentrovala z logiky věci primárně kolem pražské biskupské kapituly, případně dalších institucí, navázaných svou genezí na zahraniční kulturní centra. Havel přirozeně věnuje pozornost prostředí olomouckého skriptoria v éře biskupa Jindřicha Zdíka, o jehož významu nemůže být pochyb, správně však připomíná, že dosavadní optiku zkresluje skutečnost, že toto téma, zpracované v souhrnné studii Miroslava Flodra (dodejme ovšem i jméno Jana Bistřického), nenašlo adekvátního pokračovatele, čímž chybí širší komparativní rámec. O to významnější je právě předmětná Havlova kniha. Další podstatnou vývojovou fázi české písařské kultury pak autor spojuje s cisterciáckým klášterem v Plasích, založeným kolem roku 1144. Jiným centrem rozvoje domácí písemné kultury před rokem 1200 byla premonstrátská kanonie na Strahově, dokumentovaná pracemi Jiřího Pražáka.
Téma písemné kultury domácího prostředí je podrobně rozpracováno v následující kapitole, v níž Dalibor Havel obsáhleji představuje prameny, které jsou hlavním základem jeho práce, a sice rukopisné zlomky (především liturgických textů). Těmi chápe písemný pramen charakteru makulatury, tj. písemnosti druhotně použité k jiným účelům, než pro jaké byla původně určena. Přesto je však taková písemnost dochována jako originál. Autor zde podrobně osvětluje faktory, jimž v práci věnuje hlubší pozornost jako místa používání této makulatury, rozsah zlomku, úprava jeho psací plochy, grafický rozbor, související kodikologické aspekty. Shromážděné prameny poté Dalibor Havel čtenáři představuje ve vší konkrétnosti formou obsáhlého „katalogu“. Každé zahrnuté „heslo“ obsahuje informace o uložení pramene, včetně signatury, stručný paleografický a kodikologický popis, přiblížení obsahu i odkazy na literaturu, případně digitalizaci dané památky, je-li k dispozici. Nedílnou součástí je však také kvalitní fotografická dokumentace. Tyto katalogové pasáže Dalibor Havel nadto doprovodil obsáhlejším autorským komentářem, který doplňuje obecnější kulturně-historický kontext. Celkově katalogová část představuje 216 rukopisných zlomků, jak však autor udává, i tak se jedná výběr (cca jednu třetinu) z toho, co při práci na knize prostudoval. Výběr byl autorem proveden s ohledem na reprezentativnost dochovaných typů zlomků, dokumentujících raně středověké písemnictví v českých zemích. S ohledem na soubornou orientaci v tomto nemalém množství jsou pak velmi uživatelsky přínosné v závěru kapitoly přiložené přehledné tabulky, fungující jako chronologický a provenienční, obsahový i typologický (dle typů použitého písma) rejstřík.
Klíčovou kapitolou je pak kapitola čtvrtá, zaměřující se na existenci a činnost nejstarších písařských škol v Čechách a na Moravě. První takové kulturní centrum, pěstující paměť a písemnou kulturu, Dalibor Havel nepřekvapivě spojuje s pražským prostředím, konkrétně svatovítskou kapitulou přelomu 10. a 11. století. Pokud kulturní úroveň okolí prvních pražských biskupů v zásadě nepřekvapí, jinak je tomu v případě dalších Havlem identifikovaných písařských dílen v Čechách a na Moravě. V literatuře byl často zvažován potenciál benediktinského opatství v Břevnově pro pěstování písemné kultury v raném středověku, avšak až Daliboru Havlovi se podařilo prokázat zde fungování zdejšího skriptoria, a to již pro polovinu 11. století, což je nepochybné novum v dosavadním poznání. V druhém případě pak autor záslužně poukazuje (a dokládá) význam benediktinského kláštera Hradisko u Olomouce, které doposud stálo ve stínu písařské produkce prostředí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Dalibor Havel však doložil, že podíl hradišťských benediktinů na fungování Zdíkovského skriptoria byl dosti zásadní, resp. že prostředí obou olomouckých kulturních center se velmi úzce prolínala ve vzájemné spolupráci. Pokud se tak Havlovi podařilo pramenně podepřít známou dedikační scénu tzv. Olomouckého kolektáře (horologia), kde mají benediktinští mniši nepřehlédnutelné místo, veskrze novým poznatkem, který autorovo studium přineslo, je poukaz na styky hradišťských benediktinů s klášterem téže řehole v západočeských Kladrubech. Hlubší poznání pěstování písemné kultury v Hradisku u Olomouce totiž Daliboru Havlovi napomohla identifikovat hradišťské vlivy ve známých falzech dvou exemplářů tzv. zakládacích listin kladrubského benediktinského opatství, připsaných knížeti Vladislavovi I. Podle Havlových závěrů musel být tvůrcem těchto písemností písař, který získal své vzdělání na Hradisku, a poté, co zdejší opatství opustil, nalezl nový domov právě v západních Čechách. Vedle toho se autor pokusil prověřit také indicie o existenci třetího klášterního skriptoria, které mohlo působit v dalším benediktinském klášteře, v Ostrově u Davle. Zde se však prozatím nepodařilo doložit přesvědčivý pozitivní výsledek, protože oproti indiciím paleografickým vystupují faktory muzikologické, jak Dalibor Havel poctivě připouští. Otázka ostrovského skriptoria je tak zůstává otevřena pro budoucí bádání, ani tak však nelze tuto podkapitolu označit za zbytečné mlácení prázdné slámy.
Kniha Dalibora Havla o počátcích latinské písemné kultury v Čechách a na Moravě v raném středověku je zásadním titulem, který se bezpochyby stane pevnou součástí úvah rozličných odvětví a specializací domácí starší medievistiky. Autor zásluhou své erudice i nezměrné píle předložil text, který posouvá naše znalosti o kulturním milieu českých zemí raně přemyslovského období a klade je na pevnější základy. Jistá rehabilitace rukopisných zlomků je v Havlově podání přesvědčivou cestou, jak si poradit s tak často opakovanými stesky na nedostatek a torzovitost dochovaných pramenů k nejstarším českým a moravským dějinám. Přestože se jedná o práci z oblasti „pomocných věd historických“ (zde se ilustrativně ukazuje ošidnost tohoto tradičního termínu), bylo by škodou, aby se jejím studiem zabývali jen badatelé s paleografickou, diplomatickou či kodikologickou orientací, třebaže právě ti zde naleznou řadu nových poznatků i inovativně nasvícených starých problémů. Tím, že Dalibor Havel nepouští ani v okamžicích nejhlubšího ponoru do pramenné matérie ze zřetele význam písma a knih v raně středověké postupně se christianizující společnosti, je jeho práce důležitým příspěvkem k obecně kulturním dějinám českých zemí i jejich postavení v rámci evropské středověké civilizace a jako taková by měla být čtena.