Po stopách svatého Vojtěcha
Po stopách svatého Vojtěcha, ed. Jiří K. Kroupa - Luboš Polanský - Jiří Sláma - Vojtěch Vaněk, Státní okresní archiv v Praze – Státní okresní archiv Kutná Hora a KLP – Koniasch Latin Press, s. r. o., Praha 2014 (Antiqua Cuthna 3)
256 s., ISSN 1803-1374 ISBN 978-80-86772-76-9, 978-80-8773-07-9
Osobnost sv. Vojtěcha dávno náleží ke klasickým tématům historického, nejen medievistického bádání, a to nejen v českém prostředí. Předkládaný titul, jenž vyšel pod hlavičkou ediční řady Antiqua Cuthna jako její třetí svazek, navazuje úzce na svazek předchozí, jenž se zabýval tématem Slavníkovců v českých dějinách.
Roli úvodu zastaly krátké stati kardinála Dominika Duky a archeologa Jiřího Slámy. Zvláště Sláma zde sumarizuje základní životní data Vojtěcha Slavníkovce a dobový kontext jeho života, čímž podává neznalému čtenáři potřebnou pomocnou ruku. Další texty jsou totiž již pojaty jako klasické problémové studie a proto míří ihned in medias res.
Přitom hned text první patří k těm nejhutnějším. Je jím český překlad starší studie známého německého medievisty Johannese Frieda, která původně vyšla ve sborníku Polen und Deutschland vor 1000 Jahren. Jelikož Friedova studie Hnězdno – Cáchy – Řím: Ota III. a kult sv. Vojtěcha vyvolala značný ohlas, lze její zpřístupnění českému čtenáři i s odstupem dvanácti let jen přivítat. Johannes Fried se totiž v tomto textu znovu vrátil k otázce kdo a kde sepsal první legendu o sv. Vojtěchovi, která byla od dob Pertzových tradičně připisována Janu Canapariovi, opatovi benediktinského kláštera na Aventině (naopak přijat nebyl názor o původu textu z benediktinského Monte Cassina). Fried však přichází s jiným názorem ohledně autorství. S poukazem na to, že Georg Heinrich Pertz svou argumentaci vystavěl jen na vnitřních textových kritériích, nikoliv však na rukopisném dochování, snáší Fried obsáhle argumenty pro to, že skutečným autorem (resp. objednavatelem) nejstarší svatovojtěšské vity je Notker, biskup z Lutychu. Otázka autorství tzv. Canapariovy legendy ovšem není jediným inspirativním vyzněním Friedova článku. Johannes Fried ve svém textu dále vystupuje proti představě, že kult sv. Vojtěcha se rozšířil především přičiněním Oty III., zdůrazňuje naopak význam aktivit Otova nástupce Jindřicha II. Friedova obsáhlé studie představuje sice náročné čtení, přínos je však nesporný, jak po stránce obsahové, tak především metodologické.
Další studie náleží Jiřímu Slámovi. Jiří Sláma náleží k nestorům bádání o raných přemyslovských dějinách a o Slavníkovcích. Ve svém textu se zaměřuje na klíčový okamžik Vojtěchova odchodu z diecéze a roli jeho nástupce biskupa Volkolda. Sláma si klade otázku kdo Volkolda pověřil, aby Vojtěcha zastupoval? Konstatuje, že pokud by to byl sám Vojtěch, pak by to znamenalo, že pomýšlel na návrat zpět. To však vojtěšské legendy (samozřejmě s ohledem na účel svého vzniku) nedosvědčují. Podle vojtěšské hagiografie byli naopak iniciátory Vojtěchova návratu, poté, co Volkold zemřel, kníže Boleslav II. a mohučský arcibiskup Willigis. Sám Sláma soudí, že se Vojtěch nevracel do Čech s nadšením, celou kauzu jednání o biskupův návrat do diecéze přehledně shrnuje. Při čtení Slámova textu si však nelze nepoložit otázku, nakolik lze brát veškeré údaje z legend za bernou minci? Např. není líčení o vyhnání trhovců z Plzně spíše literární topos? Článek v zásadě představuje shrnutí starších prací, např. o Plzni či Kostelci Jiří Sláma podrobně pojednal již dříve.
Starší kořeny má také příspěvek Dušana Třeštíka. Ten se zamýšlí nad tím, co se vlastně stalo osudného 28. září 995 na Libici? Podle Třeštíkova mínění zde dílem eskalovala animozita mezi českými velmoži, posílená faktem, že Boleslav II. byl zdravotně indisponován, dílem se jednalo o krevní mstu, zapříčiněnou Vojtěchovým trváním na právu kostelního azylu, což se střetlo s domácími právními zvyklostmi. V úvodu pojednání Dušan Třeštík také reaguje na Friedovy teze ohledně autorství Canapariovy legendy. Ty nejenže přijímá, ale snáší další indicie, např. skutečnost, že pokud by byl autorem skutečně aventinský opat, je těžko myslitelné, že by nezmínil Vojtěchovu zásluhu na založení břevnovského kláštera, a to právě z aventinského podhoubí. Dodejme, že tato výkladová linie se nedávno stala Petru Kubínovi jedním z argumentů pro zpochybnění založení břevnovského kláštera v době episkopátu sv. Vojtěcha. Ani přetištění starší stati Dušana Třeštíka však není bezúčelné, neboť na rozdíl od původního vydání na stránkách revue Dějiny a současnost, je text nově opatrně náležitým poznámkovým aparátem, což umožňuje sledovat zázemí tradičně neotřelých Třeštíkových úvah.
V centru zájmu Davida Kalhouse stojí Vojtěchův itinerář a chronologie jeho života s důrazem na jeho pobyt v Římě. Je přitom překvapivé, že jako poslední se touto otázka zabýval Heinrich Voigt v roce 1898, přitom chronologie Vojtěchova římského působení, kterou David Kalhous pokládá za klíčovou, zatím zcela unikala pozornosti badatelů. Kalhous tradičně přejímanou Voigtovu chronologii rozporuje a navrhuje vlastní řešení. Vedle římské problematiky se Kalhous dotýká také libické kauzy a staví se za platnost Dětmarova a Kosmova svědectví, že vina za masakr nepadá na bedra Přemyslovců, ve světle numismatických poznatků Zdeňka Petráně také odmítá ideu nesmiřitelného přemyslovsko-slavníkovského antagonismu. K Vojtěchovu římskému pobytu se po Kalhousovi vrací i Petr Charvát. Ten akcentuje roli kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu nejen jako místa zbožné kontemplace, ale jako společensky exponovaného centra, aby se následně zamyslel nad tím, co pobyt v Římě přinesl jak samotnému Vojtěchovi, tak Praze. Tato na první pohled zvláštní otázka směřuje k tomu, jaké hmotné předměty, tj. knihy, relikvie, ornáty apod. s sebou Vojtěch do Čech přivezl.
Po historickém bloku následuje blok numismatický. Luboš Polanský se zabývá intepretací opisů na denárech, spojovaných s biskupem Vojtěchem, tj. čtyřmi typy mincí. Dochází k závěrům, že jedna z mincí náleží pražské mincovně, tedy knížeti Boleslavovi II., u mince, připisované knížeti Soběslavovi a nesoucí Vojtěchovo jméno, zase odmítá biskupský mincovní regál a pokládá ji za slavníkovskou ražbu před Vojtěchovým odchodem do Říma. V případě proslulého denáru s opisem Hic denarivs est epis Polanský spojuje spíše s dobou pražského biskupa Thiddaga (997-1017) než se sv. Vojtěchem. Spojení nálezu údajné Vojtěchovy mince, nalezené ve Švédsku, s českým prostředím pak Polanský zcela odmítá. Stejné problematice mincí, spojovaných se sv. Vojtěchem se věnuje také Zdeněk Petráň, jenž dospívá ke shodným závěrům jako před ním Luboš Polanský. Také Petráň si klade otázku, zda biskup Vojtěch mince vůbec razil? O jeho právu k ražbě přitom nepochybuje, upozorňuje ale na ekonomickou náročnost mincování, což klade do kontrastu s hospodářským zázemím pražského biskupství Vojtěchovy doby, resp. Vojtěchovým psychologickým profilem. Možnost, že by Vojtěcha v tomto financovali Slavníkovci, jak by naznačoval Soběslavův denár, označuje Petráň patrně za pouhou hypotézu.
Cenný kontext k těmto příspěvkům, zacíleným na českou materii představují dva příspěvky polských badatelů. Stanisław Suchodolski uvažuje o možném vlivu Vojtěchova bratra Radima-Gaudentia coby hnězdenského arcibiskupa na polské mincovnictví. Konstatuje, že Gaudentiova činnost v čele arcidiecéze je v zásadě velkou neznámou. Zpochybnit podle jeho soudu nelze české vlivy a inspiraci, nabízí se ovšem i vliv italského prostředí skrze pět svatých bratří, Bruna z Querfurtu. Borys Paszkiewicz následně rozebírá výskyt a použití motivu svatého biskupa na polských středověkých mincích. Upozorňuje přitom na zajímavou skutečnost, že na polských mincích se dříve objevuje sv. Václav (resp. Jan Křtitel), sv. Vojtěch se vyskytuje až ve 12. století. Důvod považuje Paszkiewicz v tom, že kult sv. Vojtěcha, koncentrovaný kolem Hnězdna, nevyhovoval krakovským elitám. Závěrem upozorňuje, že mince jsou podceňovaným pramenem pro studium kultu svatých.
Navazující archeologický blok otevírá studie Jana Maříka, věnovaná otázce libických kostelů v době sv. Vojtěcha, tedy jejich lokalizace, identifikace a datace ve vztahu k písemným pramenům, což představuje již dlouho diskutované téma. Autor sleduje zahraniční analogie, pracuje zvláště s případem kostela ve Walbecku nad Allerou u Magdeburku, který považuje za přímou předlohu libické situace, a uzavírá, že podle jeho soudu se v 10. století na Libici nacházely dva církevní objekty na akropoli a jeden kostel v předhradí. Filip Velímský ve svém textu představuje kostel sv. Jana Křtitele v Malíně, jenž je považován za nejstarší sakrální stavbu v okrese Kutná Hora. Velímský pečlivě shrnuje stav dosavadního bádání, aby konstatoval, že pohřebiště při kostele lze datovat až do 13. století, což vede k neuspokojivému závěru, že datace malínského kostela do 10. století je sice zpochybněna, avšak jednoznačně nevyvrácena. Kateřina Tomková se následně věnuje vztahu sv. Vojtěcha k Levému Hradci. Jak známo z Kosmovy kroniky, na Levém Hradci byl Vojtěch roku 982 zvolen pražským biskupem. Tomková dále shrnuje archeologické poznatky o vývoji lokality. Námět závěrečného příspěvku archeologické sekce z pera Jana Frolíka představuje hrobka sv. Vojtěcha ve svatovítské katedrále, Frolík tu přehledným způsobem resumuje poznatky o Vojtěchově hrobu od translace do Prahy. Závěrečnou tečkou pak je příspěvek Evžena Kindlera přibližující byzantský zpěv v nejstarších českých hudebních památkách.
Publikace Po stopách svatého Vojtěcha je klasickým sborníkem textů, volně spojených s hlavní obsahovou linkou. Název je v tomto případě velice přiléhavý, spíše než souvislý výklad se čtenář dočká představení stop, které sv. Vojtěch zanechal v různých aspektech raně středověkých dějin. Na jednu stranu je sympatické, že se editoři neschovávají pod dnes tak módní plachetku kolektivní monografie, na stranu druhou by určitý organizační zásah neškodil, alespoň po stránce formálního chronologického řazení jednotlivých textů. To je ale samozřejmě pouze marginální výtka. Důležité je, že titul Po stopách svatého Vojtěcha přináší přes svou minimální provázanost řadu přínosných dílčích studií (jmenujme např. text Friedův, Třeštíkův, Kalhousův, Maříkův či statě numismatického oddílu obecně), které se jistě stanou důležitou součástí mozaiky našeho poznání českých dějin 10. století.