Kosmova Kronika Čechů
Kosmas, Kronika Čechů, přeložili Karel Hrdina – Marie Bláhová – Magdalena Moravová, předmluva a poznámky Magdalena Moravová – Martin Wihoda, Argo, Praha 2011 (= Memoria medii aevi 13)
285 s., ISBN 978-80-257-0465-3
Představovat pražského kanovníka Kosmu a jeho proslavenou Kroniku Čechů je nepochybně něco, co lze slovy Kosmy samotného nazvat nošení sov do Athén. Nicméně, uveďme pro forma několik nejzákladnějších informací. Kosmovo dílo, sepsané během prvního dvacetiletí 12. století, bývá bez přehánění označováno za nejvýznamnější narativní pramen českého středověku a hodnoceno jako vyspělý zástupce kronikářského žánru své doby. Kosmova kronika je skutečně pro první dvě staletí českých dějin (tj. do roku 1125) unikátním zdrojem informací, přičemž svůj vliv si podržela jako následováníhodný vzor ještě u autorů 13.-16. století. O popularitě díla svatovítského děkana svědčí celá řada rukopisů, úhrnem se jich na práh moderních časů dochovalo 15. Odvrácenou stranou výsadního postavení Kosmova díla je ovšem skutečnost, že na řadu událostí nelze hledět jinak než optikou autora, proto se v dějinách historiografie zabydlel výstižný terminus technicus „kosmovské dějepisectví.“
Kosmova kronika si ovšem svou bezkonkurenční popularitu udržela až do dnešních časů, o čemž svědčí celá řada různých vydání. Kroniku Čechů zpřístupnil českým překladem v edici Fontes rerum Bohemicarum roku 1874 širšímu publiku již Václav Vladivoj Tomek. Nejvlivnějším se však stal překlad Karla Hrdiny z 20. let 20. století, který se navíc opíral o dosud nejbrilantntější vědeckou edici originálního textu, sestavenou roku 1923 Bertoldem Bretholzem pro řadu Momumenta Germaniae Historica. Hrdinův text zůstal základem všech dalších vydání, byť docházelo k jeho přizpůsobení soudobému čtenáři. V 70. letech 20. století tímto způsobem Hrdinův překlad aktualizovala Marie Bláhová, v současném vydání shodně postupovala Magdalena Moravová. Anotovaná publikace je v souhrnu již osmým vydáním Kosmova díla v popularizačním českém překladu. Vychází přitom jen sedm let po stejně koncipovaném počinu, který pro nakladatelství Paseka připravili Dušan Třeštík a Petr Kopal. V tomto světle se tak nabízí několik otázek: za prvé, co tato frekvence vydávání Kroniky Čechů říká o vztahu českých čtenářů ke Kosmovu dílu, za druhé, jak se proměnil náhled historiků na Kosmovu práci, za třetí, zda přináší aktuální vydání nějakou přidanou hodnotu oproti starším verzím? Nebo je zařazení Kosmovy kroniky Čechů do úspěšné ediční řady Memoria medii aevi toliko záležitostí prestižní, potažmo ekonomickou?
Jak už bylo naznačeno, hlavní inovací je dílčí modernizace překladu, kterou po gramatické a stylistické stránce provedla Magdalena Moravová, po stránce odborné Martin Wihoda. S ohledem na popularizační úlohu knihy a její předpokládané využití ve středoškolské či vysokoškolské výuce lze tento krok jen přivítat, neboť jazyk původního Hrdinova překladu je již dnešnímu mladému čtenáři podobně vzdálený jako byl v Hrdinově době překlad Tomkův. Ocenění zaslouží i další vklad, spočívající ve vysvětlujícím komentáři. Srovnáme-li verzi nakladatelství Argo s verzí z Paseky, jeví se nové vydání jako uživatelsky vstřícnější. Vydání z roku 2005 totiž jako by trpělo jakousi kompetenční nevyjasněností mezi pasážemi Dušana Třeštíka jako autora úvodu a Petra Kopala coby autora vysvětlivek a komentářů. Celkový systém pomocného aparátu se tak přes veškerou kvalitu především Kopalova textu jeví jako nepřehledný, a lze usuzovat, že čtenáře bez většího zájmu o téma bude takto strukturovaný text jen stěží motivovat k nahlížení do komentářů. Což je u edice tohoto typu ne nepodstatná vada na kráse. Wihoda se naopak omezil na klasické schéma, kdy v úvodu představuje autora a kontext daného díla a v závěrečných poznámkách pak komentuje, vysvětluje, doplňuje a opravuje konkrétní údaje vlastního Kosmova textu. Pokud Dušan Třeštík položil důraz spíše na vykreslení Kosmových časů, podoby tehdejšího života a osoby Kosmy samého coby zázemí vlastního textu, Martin Wihoda, i díky tomu, že může stavět na základech snesených předchůdci, optiku výkladu otáčí. Ani on se přirozeně nemůže vyhnout politice přelomu 11. a 12. století, sociální struktuře přemyslovských Čech či osobnosti autora, proporčně se ale věnuje hlavně textu a analýze samotné kroniky. Zaobírá se tak úvahami o žánru Kosmova díla, představuje jeho vzory a předlohy, pojednává o Kosmových čtenářích i jeho pokračovatelích. Zabývá se také letitou otázkou, zda kronika představuje jednolité, byť nedokončené dílo, nebo zda se ve skutečnosti jedná o autonomní text a následné pokračování. Wihoda sice shrnuje jednotlivá pro a proti, konstatuje však nemožnost tuto otázku spolehlivě rozřešit bez znalosti autografu. Nové vydání samozřejmě přináší i aktualizovanou, bohatší bibliografii k tématu Kosmovy osobnosti a jeho díla. Aktuální vydání Kosmovy Kroniky Čechů také nemůže nereagovat na současné debaty, vedené v přemyslovské medievistice o charakteru státu a moci v knížecí době, v nichž přirozeně hraje Kosmovo svědectví ústřední roli.
Hodnocení Kosmova díla v mnohém předznamenal již František Palacký, který pražského kanovníka ověnčil přívlastkem „český Herodotos.“ Stejné označení pak použili také Emlerem a Tomkem v úvodu FRB. Kosmova kronika tak byla vždy vnímána jako esence národního písemnictví, přičemž o její reflexi v moderní české společnosti leccos napovídají data jednotlivých vydání (např. jen ve 40. letech 20. století vyšla kronika min. třikrát). Zájem veřejnosti očividně neslábne ani v současnosti, neboť i vydání z roku 2005 je vedeno jako rozebrané. Tomek s Emlerem Kosmovo dílo příznačně hodnotili prizmatem pozitivistického dějepisectví a oceňovali především Kosmovu schopnost kriticky rozlišovat mezi relevancí snášených údajů. Od letopisu „praotce českého dějepisectví“ očekávali službu vědeckému bádání i potěchu širších kruhů čtenářstva, které se tak použí o ctnostech i chybách předků, aby mohlo ku blahu národa první následovat a druhého se vstříhat. Komentář Marii Bláhové ze 70. let již posunul vnímání Kosmova díla i ve smyslu literárních kvalit, obecně byl ale nadále akcentován primárně historický přínos Kosmova díla, podobně jako u Emlera a Tomka. Výrazný zlom v náhledu na Kosmovu kroniku znamenala interpretace Dušana Třeštíka. Ten neváhal přirovnat děkana Kosmu k Františku Palackému. Mezi oběma osobnosti viděl paralelu v tom, jak se oba, byť každý v jiné době a za jiných podmínek, stali mluvčími českéno národa a dokázali zformulovat jeho neobyčejně vlivnou ideologii. Třeštík se tak neochvějně zasloužil o to, že se na Kosmovu kroniku přestalo nahlížet jako na pouhý svod údajů k českým raně středověkým dějinám, ale naopak že začal být Kosmův text chápán v kontextu literárního díla, což vedlo k přemýšlení nad jeho autorským záměrem. Dušan Třeštík také trefně poukázal na to, že kronika je i dnes stále ještě čtivým poutavým dílem a že postačí dobrý překlad a několik málo vysvětlivek, aby si i současný čtenář mohl toto dílo z úsvitu 12. věku vychutnat. A nemusí jít jen o vděčnou historku o vévodovi Velfovi a Matyldě Toskánské. Třebaže Kosmas chtěl nejen vzdělávat, ale i bavit, Třeštík sám však položil důraz na politický rozměr vyznění Kroniky Čechů a vykreslil Kosmovu práci jako promyšlený politický „pamflet“ s těžištěm ve v podobě smelujícího mýtu přemyslovské pověsti. Podle něj tak Kosmovou motivací byly neutěšené poměry, vládnoucí v přemyslovském knížectví po roce 1100. Jeho dílo tak mělo současníkům ukázat slavné dějiny české země a také chyby, kterých se mocní mají vyvarovat, aby v knížectví panoval soulad a mír. Platnost Třeštíkových soudů, které nezestárly ani s odstupem desetiletí, stvrzuje i Wihoda, který na nich staví svůj výklad, byť v jednotlivostech se jejich názory občas různí. Odrazem jinde vedených polemik je např. pasáž o charakteru pozemkového vlastnictví v Čechách Kosmovy doby.
Nové vydání tedy svědčí o tom, že i na prahu 21. století zůstává Kosmova Kronika Čechů živým textem. Lze jen doufat, že se mimo jiné díky modernizovanému překladu podaří přivést ke Kosmovu dílu novou generaci čtenářů a přiblížit jim jak odkaz českého Herodota, tak život lidí raného středověku. Kvalita odvedené práce je nepochybně příslibem.