Keltské křesťanství

Gorazd Josef Vopatrný: Keltské křesťanství

Červený Kostelec, Nakladatelství Pavel Mervart 2010, 155 s. ISBN 978-80-87378-35-9

Třebaže české monasteriologické bádání představuje v posledních letech slibný, lze téměř říct bouřlivě se rozvíjející obor historické vědy, existuje celá řada kapitol z dějin mnišství, která se netěší vyrovnanému zájmu badatelů. Téměř minimálně např. čeští historici vstupují na pole obecných dějin a své výzkumy drží až na výjimky primárně v domácích souřadnicích. Už proto vzbuzuje očekávání nová monografie z pera docenta Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Gorazda Josefa Vopatrného, věnovaná iro-skotskému monasticismu. Doc. Vopatrný není co se týče tohoto nepochybně zajímavého tématu duchovních a kulturních dějin nováčkem, již dříve publikoval knihu s názvem Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita (2002), na niž vědomě navazuje.

Knihu otevírá prolog v podobě stručného pojednání o tzv. druidismu. Původní keltskou víru považuje Vopatrný (v souladu s anglosaskou literaturou) za důležité podhoubí, jež fundamentálním způsobem ovlivnilo specifickou podobu irského křesťanství. Vlastní začátek práce představuje přirozeně konverze sv. Patrika a jeho role v christianizaci Irska. Velkou pozornost věnuje Vopatrný vedle zakladatelské osobnosti Patrikovy další význačné osobnosti, jež ovlivnila zásadní měrou náboženský život na Britských ostrovech, a sice sv. Kolumbánovi. Jím založený klášter Iona na ostrově Hy totiž sehrál klíčovou roli v christianizaci Skotska a severní Anglie a stal se význačným kulturním centrem irského mnišství až do svého zániku na přelomu 12. a 13. století. Kolumbánem sepsaná řeholní pravidla  (tzv. Regula monachorum a Regula coenobialis – v mnoha ohledech nezávislá na řeholi sv. Benedikta) ovlivnila podobu a prožívání monastického stylu života nejen na Britských ostrovech, ale skrze misijní expanzi iro-skotských a anglo-saských mnichů i na kontinentně. Právě jejich evangelijní poslání je předmětem dalších kapitol. Vopatrný nejprve líčí rozsáhlé angažmá irských peregrinů (příkladem par excellence budiž sv. Brendan) v oblastí Orknejí, Hebrid, Faerských ostrovů, Shetland a Islandu, speciálně se věnuje i otázce, zda irští mniši dopluli až do severní Ameriky, jak lze soudit z nalezených epigrafických indicií. Vedle toho nebylo přirozeně možné opomenout ani příspěvek irských mnichů k vývoji monastického hnutí na evropském kontinentě. Vopatrný se zaměřuje především na region někdejší Galie a postavy sv. Kolumbána mladšího a sv. Fursy. Nastiňuje zde překvapivou tezi o tom, že nelze kláštery jako Luxeuil, Bobbio, St. Gallen a Reichenau za počítat za monasteria irské orientace. Další osobností, které se Vopatrný věnuje podrobněji, je Jan Scotus Eriugena, skrze něhož přichází ke slovu irský podíl na tzv. karolinské renesanci. Tyto pasáže pak doplňují kapitoly kulturně-historickéhoho rázu o liturgických zvyklostech irské církve (až do sjednocení roku 664 na synodě ve Whitby do jisté míry odlišné od římského ritu), o irské architektuře, výtvarném umění, hudbě i vzdělanosti. Stran spirituality irské církve jsou nepochybně obohacující Vopatrným vedené analogie s východním monasticismem.           

Publikace je primárně limitována svým charakterem, tj. faktem, že se jedná o souborně vydané autonomní články. Ač nelze říct, že by se jednalo o zcela nesourodou kompozici dílčích pojednání, pro monografické vydání by bylo vhodnější vetknout titulu větší jednotící linii a oddíly více provázat mezi sebou. Kniha především postrádá zřetelně formulovaný shrnující závěr. Celkově je tedy třeba jednoznačně říci, že téma nelze Vopatrného příspěvkem pokládat za vyčerpané – už s ohledem na rozsah cca 150 stran textu, díky čemuž byla řada témat spíše jen nastíněna (za všechny jmenujme například kruciální problematiku vlivu iro-skotské misie na vývoji francké církve). Podobně by stála za rozvedení Vopatrného argumentace, odmítající irský charakter slavných klášterů v okolí Bodamského jezera. Byť je pravdou, že iro-skotské liturgické zvyklosti omezoval už sv. Bonifác nebo že Reichenau opata Pirmina se už striktně neřídilo Kolumbánovou řeholí, ale řeholí smíšenou (tzv. regula mixta), přece jen alternativní monastický element zaniká až s tlakem na unifikaci ve znamení benediktinské řehole v souvislosti s cášskými reformami na počátku 9. století. Naopak irské kořeny po stránce kulturní jsou např. u St. Gallen a Reichenau zřejmé. Především v případě Bobbia se jedná o neortodoxní interpretaci – např. i jedna z posledních publikací z pera profesora kostnické univerzity Michaela Richtera uvažuje o Bobbiu v tradičních intencích irského dědictví na kontinentě.[1] Připočtěme, že ještě v Bonifácově době stanul v čele salzburské diecéze irský mnich Virgil, sám aktivní v misijním úsilí. Vopatrného načrtnutá teze tak má za následek spíše nepochopení než diskusi nad irským vlivem na kontinentě.  

Přesto se však domnívám, že předložená práce přes svoji útlost a spíše kompilativní charakter může splnit roli potřebného úvodu do dějin iro-skotského mnišství pro širší veřejnost (což je nutno uvítat už s ohledem na stále diskutovaný podíl iro-skotské misie na christianizaci Čech a Moravy, byť patrně ne v takové míře jak se svého času domníval Josef Cibulka) a poskytnout především laickým zájemcům základní informace o této významné kapitole kulturních a intelektuálních dějin.