Hynce Ptáček z Pirkštějna

Martin ŠANDERA

Hynce Ptáček z Pirkštejna

Opomíjený vítěz husitské revoluce

Vyšehrad, Praha 2011, 194 s., 248 Kč

Jméno utrakvistického hejtmana a politika Hynce Ptáčka z Pirkštejna nepatří sice mezi historiky husitství ke jménům neznámým, avšak v očích širší veřejnosti ho zcela zastiňuje lesk královského majestátu Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Historik královéhradecké univerzity Martin Šandera se Ptáčkově osobě i dějinám východočeských husitských struktur dlouhodobě věnuje a výsledky svého studia nyní předkládá čtenáři v monografické podobě. Už zvolený podtitul naznačuje Šanderou preferovanou optiku. Nelze si v tomto ohledu nevzpomenout na letitý snímek Jan Roháč z Dubé (1947), jenž postavu pana Ptáčka vykresluje tak, že si může jen stěží získat sympatie diváků, a který tak představuje pomyslný výchozí bod Šanderovy knihy.  

Sama koncepce a rozčlenění knihy odpovídá zaměření i klasické struktuře ediční řady Velké postavy českých dějin. Martin Šandera pojímá téma chronologicky, jako životaběh hlavního hrdiny. Nejprve se tedy ve stručnosti věnuje seznámení s rodem Ptáčků z Pirkštejna coby rozrodu Ronovců. Na základě toho čtenáře uvádí v kontext Hynceho rodové i majetkové základny. Ač původním zázemím rodu byly severní Čechy (predikát odkazuje k hradu Sloup), již po polovině 14. století se páni z Pirkenštějna stahují do Posázaví a k česko-moravskému pohraničí. Hrady Polná a Rataje nad Sázavou zůstaly zázemím i pro Hynce Ptáčka. Martin Šandera se zaměřuje především na sféru politických dějin. Sleduje tak v celistvosti karéru svého hrdiny počínaje vstupem na politickou scénu ve 20. letech 15. století, přes začleňování do struktur umírněného husitského proudu s podporou Menharta z Hradce (od začátku tak stojí Hynce Ptáček v protitáborském šiku) i působení u dvora Zikmunda Lucemburského v hodnosti nejvyššího hofmistra, přes období, kdy se Ptáček angažuje v bojích o obsazení českého trůnu, nejprve coby stoupenec jagellonské kandidatury, posléze jako straník Barbory Celské, až ke konsolidaci spojených východočeských landfrýdů jakožto zásadního mocenského hráče v čele právě s pánem z Pirkenštejna, jemuž se tímto podařilo získat si respekt strany katolické i marginalizovat táborské radikály. V Šanderově líčení tak Hynce Ptáček z Pirkenštějna vystupuje jako skutečný homo politicus. V následujících kapitolách pak Martin Šandera věnuje již stručněji pozornost Ptáčkově osobnosti a povaze, jeho soukromému životu i hospodářskému zázemí. Kapitola závěrečná je skicou osudů Hynceho dědičky, dcery Markéty, provdané za syna Jiřího z Poděbrad Viktorina.

Souhrně lze říci, že předložená knihy dobře plní svůj účel a představuje širší veřejnosti klíčovou, leč poněkud upozaděnou osobnost polipanských časů. Martin Šandera poutavě postihuje veškeré peripetie a diplomatické, politické i vojenské střety těchto nelehkých časů, které stojí ve stínu coby mezifáze mezi vlastními husitskými válkami a dobou poděbradskou. Byť se jedná o konzervativně pojatou biografii, lze ji označit za potřebnou, neboť postava Hynce Ptáčka si popularizaci bezpochyby zaslouží – už kvůli pochopení toho, na jaké dědictví král Jiřík navazoval. Kniha tak představuje sympatický první krok k seznámení se s polipanskou érou v českých zemích. Do budoucna se nabízí mimo jiné otázka, zda by detailní archivní výzkum neobohatil znalosti např. o vývoji a možnostech Ptáčkova dominia, resp. zda by tak nešlo rozšířit pojednání o východočeském landfrýdu, který si pozornost jistě zaslouží. Rozvést by snad bylo možné i pasáže o Ptáčkově polské epizodě na základě pramenů tamní provenience.

Na závěr malá poznámka obecnějšího rázu: Ač žádný historik jistě není prost subjektivních sympatií, je třeba dát na zvážení, zda historický obraz Oldřicha z Rožmberka není již po generace zdeformovaný. Tato myšlenka vytane i při četbě Šanderovy knihy, z jejíchž stránek vystupuje poněkud šablonovitý obraz jihočeského magnáta. Pán z Rožmberka byl nejspíše podobně pragmatickým politikem, sledujícím své plány a záměry, podobně jako Menhart z Hradce, Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a ostatně i mnozí další z jejich součastníků. Je pak otázkou, nakolik je dobré používat dnes expresivně zabarvená adjektiva o Rožmberkově vychytralosti či licoměrnosti, vyvolávající znovu a znovu v myslích čtenáře tradiční obraz kulhavého zlosyna. Nemohl by ostatně stejnými přízvisky označit pana Ptáčka, jehož Šandera vykresluje v dobrém slova smyslu jako pragmatika, historik se slabostí např. pro Tábor?