Hereze

David Zbíral: Největší hereze. Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy, Argo, Praha 2007, 169 s.

Kniha historika a religionisty Davida Zbírala je nejnovějším příspěvkem k tématu středověkých církevních dějin a dějin herezí. Práce se v prvé řadě vyznačuje sevřenou linií výkladu a promyšlenou strukturou. Je členěna na několik oddílů z hlediska chronologicko-tématického. Autor v jednotlivých kapitolách pojednává o typech informačních zdrojů o katarském hnutí. Začíná prvními neurčitými zprávami u Ebervina ze Steinfeldu a Bernarda z Clairvaux, pokračuje přes zjevení Alžběty ze Schönau a Hildegardy z Bingenu i první systematické pojednání o katarství Ekberta ze Schönau, až k polemikám konce 12. století a sumám či inkvizičním protokolům století následujících. Přehledně tak načrtává jejich vývoj i vzájemné vazby. S tím jde ruku v ruce snaha o dekódování obsahu těchto zpráv a doložení (nejspíše nevědomé) manipulace faktů ze strany ortodoxie a vznik katarského mýtu. Jak si stojí tato  knížka ve srovnání s analytickou prací Anne Brenonové a obsáhlou, už klasickou, syntézou Malcolma Lamberta? 

Hlavním problémem, který stojí v centru Zbíralovy pozornosti, je otázka katarského dualismu. Zbíral přesvědčivě dokládá, že jej přivádí na scénu právě Ekbert ze Schönau na počátku 2. poloviny 12. století. Dualismus v Ekbertově pojetí se pak stal pro většinu badatelů stěžejním znakem křesťanské hereze a tím byla jeho pozice v obecném povědomí potvrzena. Jenže tento důraz není bezproblémový, neboť dualismus nebyl toliko výsadou heretiků, konstatuje Zbíral. Heretici spíše jen silněji akcentovali myšlenky sdílené celou společností. Na základě této znalosti, opřené o vědomí Ekbertovy konstrukce, sahající ve svých kořenech až ke sv. Augustinovi, si D. Zbíral pokládá otázku, zda vůbec nějaké jednotné celoevropské hnutí katarů existovalo. Tím se staví do odvážné polemiky s autoritou Brenonové, která ve svých pracích právě takto katarskou církev vykresluje. Obdobně pak relativizuje stejně silně zažitou etymologii latinského cathari z řeckého katharoi, tj. čistí, a odtud návaznost na bulharské hnutí Bogomilovo. Zbíralovo pátrání po kořenech učení o dualismu ústí v závěr, že strašák dualismu byl středověkými autoritami použit v procesu znovudefinování identity latinského Západu během 12. a 13. století jako hlavní vymezovací znak. V tomto duchu Zbíral na katarský dualismus nahlíží jako na jeden z klíčů k pochopení zásadní proměny západního křesťanství, kdy byly radikálně asketické a společensky nekonstruktivní proudy vytlačeny na okraj. Tento proces dokonává IV. lateránský koncil a tzv. křížová výprava proti albigenským. D. Zbíral na konkrétních spisech křižácké propagandy vykresluje jak po roce 1200 sílil trend démonizace kacířů ve společnosti. Tak i pevnější organizace disidentských skupin vzniká v této době. Tím je opět oslabována představa Brenonové o katarské paralelní církvi už od 11. století. Ovšem hnutí se nevyhnula ani názorová atomizace daná generačními a sociálními faktory, jak autor dokládá na příkladu italských klik Desideria a Jana z Lugia. Ilustruje tak proces společenské transformace, kdy starší model asketické monastické elity nakonec pozbyl společenské legitimity a z ortodoxie se stal herezí.

Zamyšleníhodné je Zbíralovo poukázání, že většina badatelů podlehla dikci pramenů angažované strany a podává dějiny křesťanské hereze shodně s optikou jejích ortodoxních oponentů. Zbíral dokonce vidí přímou kontinuitu už od 16. století. Jednoznačně tak odkrývá skutečnost, že o herezi jsme informováni jen ze strany odpůrců, polemická aktivita vlastních disidentů je až pozdního data a těžko ji lze promítat zpět (viz tzv. Niquintova listina, ve skutečnosti nejspíše zakladatelská legenda).

Jedinou výtkou, a to spíše kosmetického rázu, je nadužívání pojmu disent pro středověké heretiky. Je pochopitelné, že se D. Zbíral chce z logiky svého výkladu vyhnout pojmům kacířství a hereze jako termínům subjektivním. Přesto přespříliš časté mluvení o křesťanské disidenci může být pro laického čtenáře, svými konotacemi s poměry před listopadem 1989, spíše matoucí. Bylo by také vhodné zauvažovat, nejedná-li se o přílišný anachronismus. Přinejmenším pojmu autor užívá stylisticky neobratně, přestože by šlo termín v řadě případů nahradit. 

Práce D. Zbírala je v souhrnu více než zdařilá. Výrazným rysem je jasná argumentace, erudice a široké spektrum pramenné základny. Kniha se tak stává významným korektivem zmíněných prací M. Lamberta a A. Brenonové a je výzvou k překladu dalších význačných prací, o něž se autor opírá.