Farní síť pražské církevní provincie

Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku. Ed. J. Hrdina a B. Zilynská (= Colloquia mediaevalia Pragensia 8). Filosofia. Praha 2007, 207 s.

Další svazek sborníku Colloquia mediaevalia Pragensia, vydávaného péčí pražského Centra medievistických studií, se ve svém obsahu zaměřuje na problematiku církevní správy v předhusitském období. Konkrétním podnětem k jeho vydání se stala stejnojmenná konference, jejímž cílem bylo prezentovat výsledky výzkumu farní sítě pražské diecéze a především představit v jeho rámci vypracovanou elektronickou databázi české středověké církevní správy. Z této podstaty logicky vychází i předkládaný sborník.

V příspěvku prvním tak Jana Synovcová-Borovičková a Blanka Zilynská informují o podstatě projektu databáze teritoriální církevní správy a peripetiích prací na něm. Jako hlavní poslání projektu vypichují ideu nahrazení klasické kartotéky výpisků z úředních knih pražského arcibiskupství, jejichž využití je v současné době vzhledem k charakteru a limitovaným možnostem využití už nevyhovující.

Skutečným počátkem je vlastně až příspěvek druhý. Jeho autorka, Zdeňka Hledíková, jej pojala jako vstupní úvod do problematiky církevní správy a podala tak přehledný vývoj farního systému v českých zemích od jeho počátků až do sklonku středověku. Ač byl článek vědomě pojat přehledově, přesto nastínil podnětné body možného dalšího výzkumu, ať už ve vztahu farních kostelů k městské obci, roli v rámci venkovské komunity či ve vztahu ke vzniku nových farností a z toho plynoucích sporů o kompetence. Ovšem i s ohledem na zvolený časový horizont se Zdeňka Hledíková věnuje spíše než středověku ranému jeho mladší fázi. Sama ostatně konstatuje, že až od doby přelomu 14. a 15. století má bádání alespoň pro většinu Čech k dispozici bohatší pramennou základnu. Podle prof. Hledíkové je ovšem možné ji s určitou rozvahou využít i při studiu starších dob, např. ke studiu rozložení patronátních práv, vývoje a struktury majetkového nadání farních kostelů či ke studiu personálního obsazení jednotlivých far a s tím spojené titulatury. V souhrnu nemálo cenný příspěvek tak předznamenal řadu tematických okruhů, jichž se další badatelé dotkli.

Počátků pojednávaného tématu farní organizace se přidržela následující autorská dvojice. Ivo Štefan a Ladislav Varadzin si uložili za cíl zhodnotit výpovědní hodnotu archeologických pramenů pro studium kořenů farního systému v českých zemích. Dospěli k závěru, že ač jsou základy farní organizace právem spatřovány v konstituování raně středověké hradské správní soustavy (tzv. velkofarnosti), o farním systému v dnešním slova smyslu lze hovořit až se vznikem sítě venkovských kostelů. Z toho ohledu autoři upozorňují, že farní soustava nevznikla jako plánovaný koncept, ale je výsledkem v podstatě náhodného procesu, který se systematizovanou sítí stal až ex post. Štefan a Varadzin vycházejí z průzkumu raně středověkých pohřebišť a výše zmíněný soud opírají o v jejich očích klíčový vztah mezi pohřebištěm a sídlištěm. Z topografické proměny, která je v období 11.-12. století patrná tak vyvozují, že velkofarní organizace si nenárokovala dohled nad posledními věcmi venkovanů a zásadní změna vzájemného vztahu, odrážející se v zániku venkovských nekropolí, nastala až s fází budování nových kostelů na venkovských statcích.

Následující příspěvek Stefana Scholze Současné problémy interdisciplinárního výzkumu středověké farní organizace a zejména farních center nejstarších měst v rakouském markrabství/vévodství z hlediska vývoje moderního historiografického bádání se obrátil jiným směrem a nabízí čtenáři obsáhlý a erudovaný přehled vývoje dějepisného bádání o farní síti z perspektivy rakouských historiků, což je nepochybně s ohledem na geografickou blízkost i dějinnou souvislost podnětné i pro domácí výzkum.

Poté už následuje sevřená řada konkrétně zaměřených studií. Petr Elbel napřel svou pozornost na zlomek olomoucké konfirmační knihy z 50. let 15. století. Ve svým příspěvku Petr Elbel akcentuje opožděnost studia farní sítě na Moravě oproti výzkumům českým, což je ale dáno absencí relevantních pramenů jako jsou erekční a konfirmační knihy pražského arcibiskupství, soudní akta pražské konzistoře či rejstříky papežských desátků. Takové prameny zná moravský prostor torzovitě až od sklonku středověku. V tomto světle vyniká význam Elbelem zkoumaného fragmentu olomouckého materiálu. Hlavní otázka, již Petr Elbel svému prameni klade je otázka nakolik moravské ovzduší korelovalo s kompromisní dikcí basilejských kompaktát, tj. zda byly tyto články olomouckými biskupy skutečně beze zbytku ve vztahu k husitskému vyznání respektovány. Elbel pak na základě diplomatické, správně-historické, topografické i prosopografické analýzy konfirmační knihy dokládá, že olomoučtí biskupové se pasivní rezistence vůči kališnické názorové opozici nevzdali, narozdíl od šlechtických elit, které prosazovaly specifickou náboženskou toleranci, vykreslenou ve studiích Josefa Války. Není tak náhodou, že olomoucký biskupský stolec svůj nepříliš vstřícný postoj ke kalichu změnil až poté, co na místo dřívějších biskupů s juristickým vzděláním, leč z nižších společenských vrstev, dosedl reprezentant stavovských kruhů Tas z Boskovic. Elbelova studie se tak stává podstatným korektivem představ o nábožensky tolerantním ovzduší v moravském markrabství v 15. století.

Na příspěvek Petra Elbela organicky navazuje text Tomáše Baletky. Ten se zaměřil na postižení proměn farní sítě na Moravě v období 15. a 16. století. Třebaže Baletka sám konstatuje neukončenost svého výzkumu, do něhož je článek jen sondou, přesto mu materiál umožňuje vznést několik závěrů. Předně je to konstatování zahušťování farních struktur mezi lety 1450 až 1550. Zároveň autor vyjadřuje své přesvědčení, že leze jen těžko odhadnout vliv zanikání řady vsí v popisovaném období na hustotu farní sítě a církevní správu obecně. Dále Baletka upozorňuje na možný směr dalšího bádání, především v otázce organizace utrakvistické církve na Moravě. Ve výsledku nachází shodu s předchozím závěrem Petra Elbela, že farní struktura nebyla na Moravě vzhledem k dominanci olomouckého biskupství husitskou reformací výrazněji narušena.

V dalším příspěvku pojednal autor Ivan Michálek problematiku územního a správního vývoje a konstituování farní struktury na konkrétním příkladu významného bílinského arcijáhenství. V podobném ohledu problémy studia farní sítě na modelovém vzoru žateckého děkanátu popsal Jaroslav Havrlant. Oba dva příspěvky lze charakterizovat jako solidní materiálové studie, které podávají detailní obraz konkrétních případů. Havrlantův příspěvek vedle toho vyzývá k detailnějšímu studiu klášterní majetkové politiky, konkrétně výzkumu a zhodnocení angažmá řeholníků při inkorporovaných farách. Této problematiky se Jaroslav Havrlant několikrát dotýká ve vztahu k postoloprtskému benediktinskému opatství. Nezbývá v tomto ohledu než litovat, že nebyl otištěn na konferenci zaznivší příspěvek Dušana Foltýna o přivtělených farách českých benediktinských klášterů.

Na tuto tematiku vhodně navazuje text Vojtěcha Vaňka o imunitních ustanoveních v listinách pro středověké farní kostely. Na příkladě Ratají nad Sázavou Vojtěch Vaněk sleduje proces emancipace farního kléru na patronovi kostela na podkladě unikátních imunitních listin. Ratajské listiny Vaněk považuje za významný doklad o možném rozsahu patronátních práv ve středověkých Čechách, sám ale na druhou stranu varuje, že na základě toliko několika zachovaných listin není možné vynášet obecnější soudy. Nahlíží totiž na svůj pramen jako na výjimku a pochybuje, že by něco podobného bylo v soudobých Čechách významněji rozšířeno. Ovšem i takový poukaz na anomálii je více než hodnotný.

Další z přispívajících, Hana Pátková, se zamyslela nad výpovědní hodnotou erekčních knih pražského arcibiskupství, resp. nad tím, co daný pramen není s to zachytit. Na příkladě johanitského Manětína tak poukázala na nutnost doplnit na první pramen všeobsáhlý pramen o další nabízející se zdroje. Konstatovala tak, že v případě příznivého dochování pramenné základny lze proniknout hlouběji pod paušalizující mluvu standardně využívaných pramenů centrální diecézní správy a dojít zajímavých zjištění o dobovém postoji k věcem duchovním.

Eva Doležalová napřela svou pozornost na zdánlivě od hlavního tématu farní správy odtažitou problematiku, a sice k titulům svěcení v pražské diecézi v době před husitskými válkami. Navázala tak na své předchozí prosopografické výzkumy. Jejím tématem se s ohledem na striktní podmínku prezentace se strany kanonického práva staly tituly svěcenců ve vazbě na konkrétní beneficia.

Jan Hrdina ve svém příspěvku pojednal o konkrétním případu sporné prezentace plebána k farnímu kostelu, což mu umožnilo vykreslit krom zajímavých detailů i celý proces investitury v jeho obecných konotacích. Hrdinou popisovaný spor je unikátní tím, že jej lze s ohledem na prameny sledovat takříkajíc den po dni.

Krom těchto příspěvků obsahuje sborník také stručné anotace dvou textů, které byly v mezičase otištěny jinde. Jedná se o stati Tomáše Dvořáka Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354-1436. Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih[1] a Jana Adámka Farní a oltářnická beneficia jihočeských královských měst v době předhusitské.[2]       

Souhrnem můžeme konstatovat zdařilost předkládaného sborníku, který vhodně doplňuje starší výstupy domácí (kde už má výzkum díky pracím Zdeňky Hledíkové a Rostislava Nového jistou tradici) i zahraniční historiografie.[3] Nesmíme zapomínat, že se nejedná o (kolektivní) monografii, ale o konferenční sborník, na vrub čehož padá určitá nesoudržnost. Domnívám se, že však spíše zdánlivá. Předkládané studie poskytují dobrý základ pro orientaci v problematice (Zdeňka Hledíková, Stefan Scholz) a nepochybně posunují bádání kupředu – ať už konkrétními konstatovanými závěry (např. Petr Elbel), či „jen“ naznačenými problémovými okruhy, jimž může věnovat svou pozornost výzkum další. Závěrem nezbývá než doufat, že záslužná databáze církevní topografie dojde náležitého badatelského využití a že se tak pozitivně projeví i na dalším postupu našich znalostí o podobě a roli farní organizace v každodenním životě středověkých Čech.