Dějiny Rajhradu od nejstarších dob
Kniha o Rajhradě. Dějiny města od nejstarších dob, edd. Karel Altman – Ivo Durec, Město Rajhrad, Rajhrad 2014
414 s., ISBN 978-80-260-5803-8
Autorský kolektiv pod vedením Karla Altmana a Ivo Durce si vytkl za cíl předložit širší čtenářské veřejnosti moderní zpracování dějin jihomoravského města Rajhradu. Záměr je to nepochybně záslužný. Třebaže se autoři v úvodu hlásí ke svým předchůdcům, tedy Gregoru Wolnému, Bedovi Dudíkovi, Karlu Uhlovi a Vladimíru Hájkovi, je třeba zdůraznit, že nejobsáhlejším pojednáním dějin Rajhradu je toliko Dudíkova dvoudílná monografie (psaná přirozeně prizmatem tamního kláštera) z let 1849 a 1868. V rozsahu a míře podrobnosti nebylo Dudíkovo dílo prozatím překonáno. Už z toho důvodu je třeba předkládanou knihu přivítat. Publikace je členěna na několik oddílů. Začíná, snad až staromilsky, nejprve přiblížením přírodních podmínek regionu a představením místní fauny a flory. Následuje popis vývoje oblasti v pravěku (D. Zapletalová, D. Parma), následují dějiny Rajhradu ve středověku (D. Zapletalová, J. Mitáček), v raném novověku (P. Kocman) a v moderní době (I. Durec, K. Altman, P. Rubeš). Za zmínku stojí, že vývoj města je pojednán až do současnosti, tj. do roku 2014.
S ohledem na tematické zacílení periodika se věnujme podrobněji toliko pasážím, věnovaným středověkým dějinám. Rajhrad (po většinu středověku alespoň pro písemné prameny platí, že Rajhrad rovná se především benediktinský klášter) vstupuje do dějin prostřednictvím dvou listin, hlásících se do let 1045 a 1048, jejichž vydavatelem měl být kníže Břetislav I. Kondicionál je na místě, neboť již Gustav Friedrich přesvědčivě ukázal, že se jedná o pozdější falza. Od té doby je předmětem řady diskusí, nakolik lze oběma rajhradským falzům popřát sluchu. Již v Dudíkově díle byly nastíněny možné kořeny Rajhradu v době velkomoravské. Jelikož svědectví písemných pramenů nebylo s to tuto otázku rozřešit, je dobře, že úvodní slovo dostala prostřednictvím Dany Zapletalové archeologie. Dana Zapletalová konstatuje nepříliš překvapivé zjištění, že o nejstarším osídlení Rajhradska v době středověku víme málo. Soudí, že katastr Rajhradu nebyl osídlen snad po část 9. století, ve 2. polovině tohoto století byl východně od dnešního města postaven hrad, jehož existence se zřejmě odrazila v názvu obce. Autorka dále sumarizuje výsledky archeologického bádání, ty ale přinášejí tradicionalistům zklamání: velkomoravský kostel, předpokládaný již Alexiem Habrichem i Bedou Dudíkem a zvěčněný v moderním falzu Antonína Bočka, se totiž odkrýt nepodařilo. Dana Zapletalová shrnuje kontext vývoje české a moravské raně středověké církve a správně odmítá představu o soupeřícím latinském a církevněslovansky orientovaném kléru, který se měl na dějinách Rajhradu podepsat. Na základě archeologických svědectví argumentuje pro násilný zánik rajhradského hradiště někdy na konci nebo po pádu velkomoravského státního organismu. Autorka také formuluje svou důvěru ve výpověď zmíněných pseudobřetislavských falz, na která pohlíží jako na fixátora paměti o dějinách hradiště. Do listin, podvržených ve 13. století, se tak (nejen) podle jejího soudu promítly starší pamětní zápisy, uchovávané v klášteře, které však ve své době již neměly právní relevanci. Na tomto základě se pak kriticky vyslovuje proti tezi Libora Jana, podle jehož soudu byl Rajhrad nejprve založen jako kolegiátním kapitula a až pozdějším vývojem se stal klášterem benediktinským. Naopak podle Dany Zapletalové nejstarší vývoj rajhradské komunity odpovídá soudobým tendencím gorzského reformního směru.
Zapletalová se dále zaobírá majetkovým zázemím kláštera, k čemuž opět existuje nečetná, resp. sporná pramenná základna. Zapletalová v tomto ohledu konstatuje, že Rajhrad po celý středověk patřil k nejmenším moravským klášterům, správně ovšem upozorňuje, že i přesto představoval pro majetné břevnovské opatství, které si nad Rajhradem nárokovalo svrchovanost, zřejmý význam. Dana Zapletalová věnuje také architektuře rajhradského kláštera, byť s ohledem na barokizaci o románské a gotické etapě máme jen kusé informace. V souvislosti s architekturou klášterního kostela se kriticky vymezuje vůči tezi o poškození Rajhradu Mongoly v roce 1241, údaj o vysvěcení chrámu z roku 1247 interpretuje tak, že bazilika mohla být teprve dostavěna. Autorka se také zabývá výtvarnou výzdobou a mobiliářem kláštera, včetně knihovního fondu, a vývoj kláštera dovádí až do konce 17. století. Poněkud překvapí informace, že se Rajhrad za husitských válek stal azylem bratří nejen z Břevnova, ale také v Broumova. Ten však, pokud víme, byl přímo ohrožen jen jednou v roce 1421 a husitské obležení přečkal úspěšně. Po zbytek 15. století (a dále v raném novověku) se pak Broumov stal zástupným sídlem břevnovských opatů.
Část Dany Zapletalové je orientována primárně archeologicky, třebaže nerezignuje na historickou optiku. Z hlediska písemných pramenů se k historii Rajhradu vyslovuje Jiří Mitáček. Dochází tak částečně k dílčímu opakování témat, což však s ohledem na odlišnou odbornost autorů není nutně na škodu. Jiří Mitáček začíná svůj výklad kde jinde než u údajných listin Břetislava I. Také on odmítá hypotézu Libora Jana o kolegiátě v Rajhradě, taktéž se staví zřetelně skepticky k myšlence o církevní kontituitě Rajhradu od dob velkomoravských. Nevylučuje zcela kontinuitu osídlení, v tomto směru je však jeho text (logicky) spíš jen úvahou nad možnostmi, neboť nic víc prameny nedovolují. Jiří Mitáček ovšem v otázce počátků Rajhradu vznáší otázku, zda nelze fundaci církevního ústavu dát do souvislosti s úspěšnou politikou knížete Břetislava I. v Horních Uhrách, krom toho (v souladu s Danou Zapletalovou) akcentuje roli Vintíře a gorzské reformy na vzniku rajhradského kláštera. Proti Mitáčkově interpretaci rajhradských falz i složitého vztahu k Břevnovu nelze v zásadě nic namítat, jen by možná nemělo být skryto až v poznámce, že identifikace poustevníka Jurika, se kterou autor pracuje, je toliko opatrně nadnesenou hypotézou Martina Wihody, který si sám byl vědom možnosti, že pouze domýšlí to, o čem prameny mlčí. I Jiří Mitáček odmítá myšlenku, že by Mongolové v roce 1241 protáhli Moravou, listinu olomouckého biskupa Bruna z roku 1247 tak interpretuje jako doklad o přestavbě následkem požáru či zničený následkem nezaznamenaných válečných událostí, případně tím, že mezi lety 1234-1247 došlo k hlubokému úpadku konventu. Dále stručně seznamuje se zásadní kauzou z dějin rajhradského monasteria, kdy mezi lety 1248-1296 došlo ke dvojímu soudnímu střetu o svrchovanost nad Rajhradem mezi olomouckými biskupy a břevnovským klášterem, přičemž je pravdou, že skutečně až po roce 1296 se Rajhrad nezpochybnitelně stává břevnovskou expoziturou. Zajímavým detailem je fakt, že v roce 1330 olomoucký biskup povolil stavbu nového kostela v Rajhradě (označeném tehdy jako trhová ves), neboť v době rozvodnění řeky nemohli obyvatelé docházet na pobožnosti do klášterního kostela. Rajhrad tak ukazuje, že i klášterní kostely suplovaly chybějící články ve farní síti, na což již dříve poukázal Petr Jokeš. Doba Karla IV. se podle Jiřího Mitáčka nevymykala ani optikou Rajhradu příslovečné zlaté době. Klášter byl dle všeho zvelebován, autor ale připouští, že lze vysledovat i negativní trendy, např. zadlužování. Sama obec je k roku 1339 označena jako městečko. Hlavní informace o hospodářském potenciálu Rajhradu jsou pak čerpány z břevnovského urbáře, sepsaného roku 1406, dále Jiří Mitáček představuje rajhradská privilegia z 15. a 16. století. Líčeno je pohnuté dění za husitských válek, které vyznívá pro klášter jako překvapivě poklidné. I Jiří Mitáček opakuje, že se Rajhrad stal azylem nejen pro břevnovské, ale i pro broumovské mnichy. Pohnutější však byla doba pohusitská. Rajhrad se stal např. obětí velké politiky během válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem.
V celkové koncepci knihy byl středověkým kapitolám dějin Rajhradu vyčleněn jen malý prostor, byť je to logické jak s ohledem na koncového čtenáře, tak strukturu a bohatství pramenné základny. Je však třeba jednoznačně konstatovat, že jak Dana Zapletalová, tak Jiří Mitáček se s těmito limity vypořádali se ctí a úspěšně. Dokázali na vymezené ploše akcentovat klíčové okamžiky dějin Rajhradu, kriticky reflektovat starší interpretace i nabídnout výklady nové, a to při zachování přehlednosti a srozumitelnosti textu (třebaže pasážím Jiřího Mitáčka by šlo vytknout určitou koncepční nesourodost, ne však za hranici rušivosti). Výsledkem je solidní vlastivědná publikace, které bezesporu dobře poslouží laickému čtenáři, jemuž je primárně určena, zároveň by však mohla být výchozím bodem pro moderní odborné zpracování dějin rajhradského kláštera, které by svou šíří i hloubkou nahradilo tolikrát zmíněné zpracování Dudíkovo. Prostor tu nepochybně zůstává.