Curia ducis, curia regis

Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ – Jan ZELENKA

Curia ducis, curia regis

Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců

Historický ústav Akademie věd České republiky, Praha 2011, 309 s., 448 Kč

Panovnický dvůr hrál ve středověké společnosti velice podstatnou úlohu. Tvořil nejbližší okolí vladaře a svým způsobem i nejzákladnější páteř tehdejšího státního organismu. Vedle toho však dvůr představoval také význačný kulturní fenomén. Dvorská problematika tak skýtá potenciál zaujmout široké spektrum zájemců o dějiny středověku, přesto v domácí medievistice stále figuruje téměř jako pole neorané. Už tím předkládaný titul přitahuje pozornost. Název, stejně jako podařená obálka s vyobrazením knížete Václava a krále Václava II., výmluvně informuje o obsahu knihy, jímž je podoba, fungování a vývoj panovnického dvora přemyslovských knížat a králů. Knihu otevírá klasický přehled dosavadního bádání. Třebaže v českém dějepisectví není problematika středověkých panovnických dvorů neznámá, pozornost dosud ulpívala především na aspektu správních dějin, a dvorský organismus jako takový se narozdíl od raně novověkého období ucelenějšího zpracování nedočkal. Obzvláště starší středověk byl v tomto ohledu donedávna opomíjen. Větší pozornost proto oba autoři věnují představení bádání zahraničního (především německého a anglosaského), kde má toto studium dlouhou tradici. Představení sekundární literatury pak doplňuje i shrnutí relevantních pramenů. Přitom už tato přehledová pasáž dává tušit specifika českého prostředí, charakteristického torzovitostí a odlišnou strukturou pramenů (pro danou dobu např. chybí prameny typu dvorských řádů).

Klíčové pojmy, zavedené západní historiografií, tvoří triáda kategorií dvůr, rezidence, dvorská kultura. V takto vytyčených mantinelech se logicky pohybují i autoři recenzované knihy. Po teoretickém úvodu tak přichází kapitola o skladbě panovnického dvora přemyslovské éry. Zachytit podobu panovníka nejbližšího okolí umožňují, byť nepřímo a torzovitě již nejstarší prameny, např. svatováclavské legendy. Ještě sdílnější je Kosmova kronika a především od poloviny 12. století se množící listiny. I přesto je ale problematické naplnit konkrétní doložený úřad praktickou funkcí, resp. plně postihnout vztah nositele ke dvoru. Jedná se tak v první řadě o skládání střípků a vyvozování na základě analogií, přičemž se situace dramaticky nemění ani ve vrcholném středověku. Autoři tak podle pramenů 10.-14. století vypočítávají jednotlivé doložené úřady i jejich držitele, pokouší se rekonstruovat náplň těchto úřadů, jejich vzájemnou hierarchii i její proměnu v čase. Zjevné limity se pak snaží kompenzovat s odkazem na vzájemné vazby komparací se zahraničím. Výsledkem je závěr, že přemyslovský dvůr se vyvíjel od úzké domácnosti knížete k systému jednotlivých dvorských úřadů, přičemž se předpokládá kontinuita mezi dobou knížecí a královskou. Před polovinou 12. století pak knížecí dvůr dosáhl minimálně po formální stránce západoevropských standardů a až v závěru přemyslovské doby začal proces oddělování dvorských a zemských úřadů, dokončený v časech Jana Lucemburského. Záživnější kapitolou je vykreslení každodenního života na přemyslovském dvoře, kdy je sledována móda, strava, hygiena, postavení žen a dětí, stejně jako slavení svátků a prožívání rituálů, prostupujících životem středověké společnosti. Jde opět o skládání dílčích drobků, přesto je výsledný obraz dostatečně ilustrativní. Dalším větším okruhem se stala panovnická rezidence a vladařská sídla. V centru pozornosti tu stojí přirozeně vývoj a role pražského hradu, nejsou ale opomenuty ani další lokality, spjaté se dvory přemyslovských panovníků. Poslední téma pak představuje rytířská dvorská kultura, zrodivší se v západní Evropě v průběhu 12. století a v přemyslovských zemích doložená od století následujícího. Pojednány tu jsou  turnaje, dvorská literatura a jí prezentovaný ideál středověkého rytíře i srovnání tohoto ideálu s realitou či vděčný fenomén dvorské lásky.     

Autoři zpracovali dosud takto komplexně neuchopené téma, jejich kniha je tedy jednoznačně přínosem. Příznačná je fundovaným rozhledem po pramenech i dosavadní literatuře, obzvláště sympaticky působí komparativní rámec práce i kritický přístup autorů. Pozitivní hodnocení zaslouží také soudržnost textu, psaného dvěma individualitami. Zájemci o dějiny přemyslovské doby proto titul bezpochyby uvítají.