Církevní právo a christianizace

Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII-XV, vyd. Pavel Krafl, Historický ústav AV ČR, Praha 2008, 684 s., ISBN 978-80-7286-121-7

Anotovaný sborník je výstupem třídenního sympozia, které se uskutečnilo v listopadu 2006 pod patronací Historického ústavu Akademie věd České republiky. Zastřešující téma představovalo završení christianizačních procesů právními prostředky ve středovýchodní Evropě v období 13. až 15. století, tedy v dynamické epoše symbolicky rámované IV. lateránským koncilem a koncilem v Tridentu. Obsáhlý sborník, jenž shrnuje výsledky tohoto setkání, je v souhrnu rozdělený do třinácti tematických bloků, které sice vycházejí z původní struktury konference, leč zcela se s původním programem zasedání nekryjí. Začátek uvozují stati Krzysztofa Ożóga a Pavla Krafla, jež přehledně vykreslují vývoj církevního práva ve sledovaném období na příkladu polského a českého státu. Vzhledem k omezenému prostoru jde samozřejmě jen o náčrt, přesto svou roli úvodu do problematiky oba texty spolehlivě plní. Podobně fundamentální pro orientaci v tématu je úvodní část studie Zdeňky Hledíkové, v níž autorka provádí čtenáře po spletitých cestách mnohoobsažnosti samotného termínu kánon.

Stěžejní náplň sborníku představují jednotlivé tematické bloky specializovanějšího charakteru, které otevírají nemalé spektrum problémových okruhů. Ke slovu přichází neopomenutelný vztah církevního práva a teologie, konkrétně v pojetí Tomáše Akvinského coby stěžejní autority pojednávaného období (Tomáš Petráček). Pozornost je věnována vývoji procesu svatořečení v kontextu raně středověké Evropy (Petr Kubín) či vnímání kanonického práva vůdčími ideology utrakvismu (Helena Krmíčková). Vedle prolínání středověkého práva a teologie představuje už tradiční téma vztah státu a církve a jejich vzájemné právní vymezení. Zde se ukazuje jeden z kladů předkládané knihy, a to nejen tematická, ale i teritoriální pestrost: čtenáři se tu dostane v jednotlivých příspěvcích vhledu do koexistenci instituce království a církve na příkladu jižní Skandinávie v horizontu let 10. a 11. století (Frederik Pederson), potažmo uherského království přelomu 13. a 14. století (Ján Lukačka), českého království za vlády Karla IV. (Wojciech Iwańczak) či Moldávie středověku pozdního (Flavius Solomon). Další tematický blok na tuto koncepce úzce navazuje a zaměřuje se na problém vzájemného prolínání a ovlivňování kanonického a světského práva, a to opět ve velké šíři: pozornost je věnována určujícímu vlivu kanonického práva na formující se právo české a polské (Wacław Uruszczak, Maria Koczerska Hana Pátková) nebo uplatňování práva azylu na teritoriu středověkých Uher 13. až 15. století (Daniela Hrnčiarová). Hranice střední Evropy jsou ovšem i nyní překročeny: z literatury dobře známému hnutí Božího míru, spojenému především se západní Evropou se tu dostává více než poutavé severoevropské perspektivy (Sverrir Jakobsson); podobně bude pro českého čtenáře jistě zajímavé srovnat proces prosazování tezí IV. lateránského koncilu v českém a švédském prostředí. V záhlaví dalšího celku stanulo jako zastřešující téma církevní zákonodárství jako takové, tematicky zahrnující spektrum od papežských dekretálů 12. století (Peter Landau), přes církevněprávní zakotvení evangelizace Prus a Polska (Andrzej Radzimiński, Stanisław Bylina) či pojetí práva v očích autorit cisterciáckého řádu (Kateřina Charvátová), až k nevšední optiku přinášející studii o recepci kanonického práva ve středověké Gruzii (Manana Javakhishvilli) či postižení nejrůznějších právních aspektů biskupské moci v horizontu 14. až 16. století (Peter Wiegand). S problematikou zákonodárství se úzce pojí oblast soudnictví. I jemu se dostalo ve sborníku odpovídající pozornosti. Dominantní zájem upoutaly instituce korektora kléru pražské arcidiecéze či oficialátu hnězdenské a olomoucké diecéze (Jan Adámek, Izabela Skierska, Petr Elbel), popř. vliv diecézního biskupa či papežské kurie obecně (Zdeňka Hledíková, Blanka Zilynská, Tomáš Baletka, Mary E. Sommar, Wojciech Baran-Kozlowski). Je logické, že zásadním faktorem pro šíření a vůbec studium práva se stalo rozšiřování sítě univerzit a růst dostupnosti tohoto stupně vzdělání. Proto tento aspekt nemohl opomenout ani předkládaný sborník, který nabízí příklady z českého (Jiří Stočes) a uherského (Miriam Hlavačková) prostředí. Ve vazbě na vytyčená témata je nemalá pozornost věnována i konkrétním pramenům studia kanonického práva (Jiří Kejř, Giovanna Murano, Jiří Svoboda, Stanislav Petr, Kamil Boldan, Jindřich Marek). Přestože jedním z deklarovaných cílů celého sympozia a následně tištěného výstupu je konstituování historické kanonistiky coby autonomní disciplíny - to především ve vztahu k dějinám práva nebo správy -, nepřichází ani tato badatelská specializace zkrátka a několik příspěvků nabízí vhled do správního vývoje klášterů, kapitul a far; zejména v kontextu českých zemí (Karin Pátrová, Dominik Budský, Renáta Modráková, Pavel Kůrka, Immacolata Saulle Hippenmeyer). Opomenut nezůstal ani každodenní život středověkého kléru (ať už proces svěcení nebo vztah k celibátu) i laické společnosti (manželství a nejrůznější prohřešky proti němu) ve vztahu k obtížně se prosazujícím ideálním církevněprávním normám (Eva Doležalová, Bertil Nilsson, Mia Korpiola, Anne Irene Riisøy, Martin Nodl).      

Je zřejmé, že přestože sborník představuje více jak 600 stran textu, většina okruhů mohla být toliko naznačena. Z výše nastíněného snad dostatečně vysvítá nebývalá rozmáchlost (míněno v pozitivních konotacích) celého počinu. Sborník přináší celou řadu podnětů nejen pro dějiny práva či správy, potažmo pro církevní dějiny, jak by se mohlo při zběžném pohledu zdát, ale coby základní růvodce i pro další historické disciplíny. V tom je nutné spatřovat jednoznačný přínos. Ocenění jistě dojde i opakovaně vyzdvihovaná koncepční šíře, doprovázená velkým geografickým rozhledem a pestrou paletou metodologických přístupů, což ve výsledku skýtá velmi reprezentativní obraz pojednávané problematiky. Třebaže by šlo na druhou stranu namítnout, že ona tematická rozkročenost je snad až přílišná a některé příspěvky se proto tématu středověkého kanonického práva dotýkají jen dosti volně, ve výsledku, podle mého soudu, pozitiva jednoznačně převažují. Za určitou roztříštěností lze vidět úsilí překonat dosavadní jednostrannou orientaci staršího domácího právního dějepisectví, tendující k pohledu z pozice státu, či naopak z pozic spíše konfesijních, jak ostatně editor Pavel Krafl ve svém úvodním slovu správně upozorňuje. Z práce těchto kvalit a rozsahu, která vybočuje z šedi průměrných konferenčních sborníků, je obtížné vyzdvihnout některý z příspěvků. Každý takový výběr bude totiž odrážet ve velké míře odborné preference a zájmy dotyčného. Shrňme proto, že sborník jako celek nabízí vedle konkrétních studiií pramenného rázu i syntetičtější pojednání, jež shrnují teoretické teologicko-filosofické aspekty problematiky církevního práva a reflektují i jeho prosazování v širokém spektru soudobé společnosti vrcholného a pozdního středověku.     

Nezbývá tak než doufat, že tento jistě záslužný a úctyhodný počin najde své pokračovatele a historická kanonistika se skutečně stane autonomní disciplínou, která dále obohatí spektrum historickým věd a (nejen) medievistických specializací a přispěje k dalšímu rozvoji právně-historického bádání, které má v české historiografii už od dob Jaromíra Čelakovského či Václava Vanečka nezpochybnitelnou tradici. Už sama existence práce tohoto charakteru naznačuje, že badatelský potenciál je k takovému cíli dostatečný.