České dějiny 531-1004
Ján Steinhübel: Kapitoly z najstarších českých dejín, 531-1004. Spolok Slovákov v Polsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, Kraków 2011.
Autor knihy Ján Steinhübel je slovenský historik, specializující se na dějiny raného středověku, konkrétně na dějiny Slovanů, Velké Moravy, počátků uherského státu a raně středověké dějiny Slovenska. Vystudoval archivnictví na Univerzitě Komenského v Bratislavě a jeho odborná kariéra je spjata s působením na Historickém ústavu Slovenské akademie věd. Z jeho rozsáhlé publikační činnosti si velkou pozornost i mezi českými čtenáři získal obsáhlý titul Nitrianske kniežatstvo: počiatky stredovekého Slovenska. Rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia z roku 2004. Jak zřetelně vyplývá ze samotného názvu, obsahem předkládané knihy Jána Steinhübela jsou nejstarší dějiny Čech, tj. události rámované lety 531 a 1004. Tato mezní data odkazují jednak k proměně osídlení střední Evropy a příchodu Slovanů, jednak ke konsolidování středoevropských raně středověkých monarchií, v nichž se již zrcadlí moderní státy a národy.
V úvodu si Ján Steinhübel klade několik otázek, jež pak ovlivnily výslednou podobu celé knihy i výkladu. Steinhübel se nejprve táže, co je to národ a jak takový národ vzniká, aby následně tematizoval tři fundamentální otázky, spjaté s počátky českých dějin. Tj. za jakých okolností přišli Slované do Čech? Jak vznikl český „gens,“ jenž dal jméno národu, který trvá dodnes? Patřili Češi k Sámově říši? První kapitola je proto laděna obecněji a funguje spíše jako jakýsi prolog. V návaznosti na otázku, položenou v úvodu, v ní autor odpovídá na to, co se to národ a jeho dějiny. Autor tu nejprve předestírá teoretické názory hlavních středověkých autorit na otázku národa, jakou byl např. prostřednictvím svých Etymologií Isidor Sevillský, dále odkazuje na dílo Tacitovo, Jordanovo, Pavla Diacona, Bedy Ctihodného, Gerarda z Walesu či Ibn Chaldúna. Na to pak navazuje, opíraje se o vlivné názory R. Wenskuse, H. Łowmiańského, K. Modzelewského, A. Avenaria, W. Pohla, H. Wolframa, F. Curty či D. Třeštíka, výkladem o etnogenezi evropských národů v klíčovém období mezi stěhováním národů a počátkem středověku. Steinhübel zde mimo popisu základních transformačních procesů definuje základní pojmy a hodnoty kmenové společnosti jako např. svoboda a na jejich příkladě vykresluje proměnu, kterou společenské struktury musely v proměně od kmenových jednotek v raně středověké státní útvary projít.
Naopak autor se poněkud vyhýbá komplikované sémantické otázce, nakolik národy této doby ztotožnit s národy moderními a jakou tedy volit k jejich označení terminologii. Zda používat pojem národ nebo spíše „gens“ (viz D. Třeštík), zda např. hovořit s vědomím nutného zjednodušení o Češích nebo spíše s odkazem na dobové pojmy o Bohemanech (viz D. Kalhous) a podobně. Steinhübelova závěrečná douška, že „gentes,“ přeživší barbarskou dobu, dali tvář raně středověké Evropy a stali se tak historickými národy, z nichž jeden byl i „gens Bohemanorum,“ národ Čechů, není s ohledem na otázku, položenou si autorem v úvodu, plně uspokojivá. Zřetelné vyjasnění této pojmoslovné otázky přitom významně ovlivňuje i vytváření linie vlastního vyprávění a ideovou koncepci historiografického textu.
Vlastní historický výklad pak Steinhübel začíná vhledem do poměrů ve střední Evropě v závěru epochy tzv. stěhování národů. V 5. století byl prostor Čech obýván Markomany a Langobardy. Příchod Slovanů dává do souvislosti s mocenským vývojem v širším regionu, kdy roku 531 došlo k porážce Durynků Franky. To oslabilo pozice i Markomanů v Čechách. neboť se nacházeli pod silným tlakem Slovanů ze západní Ukrajiny a Malopolska. Markomané se proto uchýlili pod ochranu Ostrogótů a dali tak základ pozdějším Bavorům. Významnou událostí se stalo slovanské povstání proti Avarům v roce 623, které mělo za následek rozpad západní části kaganátu a migraci dalších slovanských kmenů. Podle Steinhübela tehdy došlo k rozdělení dosavadních kmenových pospolitostí a jméno jednoho kmene tak bylo rozděleno mezi více nově vzniklých společenství. V tomto duchu Steinhübel umisťuje (s odkazem na Łowmiańského) do severovýchodních Čech Charváty a do jižních Čech Doudleby. Jiné kmeny jako např. Korutanci, Polané, Pomořané či Moravané se naopak nazvali podle charakteristických znaků nové domoviny. Autor také odkazuje na údaje Nestorova letopisu, který má být dokladem o existenci jména Čechů již v době protiavarského povstání. Na základě archeologických svědectví o změně materiální kultury pak Steinhübel předpokládá, že Češi přišli do nové domoviny právě z Panonie.
Přirozeně velkou pozornost věnuje Ján Steinhübel problematice Sámovy říše a jejím vztahům s Franky. Klíčovým bodem se stala jak jinak než otázka lokalizace Wogastisburku. Steinhübel obsáhle pojednává o možnostech, kudy mohlo vojsko Dagoberta I. proti Sámovi táhnout (tj. tzv. cesta Nibelungů nebo Královská cesta). Podle něho Dagobert roku 631 táhl do války proti Slovanům stejnou cestou jako Karel Veliký v letech 791 a 803, tj. cestou Nibelungů. Ta vedla z Wormsu do Pföringu a Řezna, dále pak po jižním břehu Dunaje do Panonie. Na základě toho Steinhübel odmítá možnost, že by se Wogastisburk nacházel v Čechách, kde bývá někdy hledán, např. v lokalitě na kopci Rubín při Ohři. Podle něho Wogastisburk strážil hranice Sámovy a Francké říše. Steinhübel proto Wogastisburk hledá v jedné ze dvou bývalých římských pevností při východním břehu řeky Enže, ústící do Dunaje, tj. dnešní Lorch či Albing u Sankt Pantaleon. Steinhübelovy úvahy jsou založeny na premise, že pokud se jádro Sámovy říše shodovalo s jádrem mojmírovské Moravy, a pokud víme, že žádná z četných franckých výprav proti Moravanům počínaje rokem 846 netáhla přes Čechy (a to ani v době přímé závislosti na Svatoplukovi), pak ani Dagobertova hlavní síla přes český prostor nesměřovala a do kontaktu s Čechami přišly jen pomocné oddíly. Steinhübel se také zaobírá otázkou, zda Čechy patřily k Sámovu kmenovému svazu. Odchyluje se tu od názoru dosavadního bádání a domnívá se, že Češi stáli mimo jádro Sámova státního útvaru a připojili se k němu formou spojenectví podobně jako Srbové knížete Dervana až po roce 631. Indicií jsou mu i doložené četné útoky Slovanů proti francké hranici po vítězství u Wogastisburku (především proti Durynsku, naopak bavorská hranice zůstala klidná).
Další velkou kapitolu představují vztahy Čechů k říši Karla Velikého a jeho nástupců, resp. vazby k Velké Moravě. Roku 805 byli po bitvě u Canburgu Češi v závislost na Francích. Rok po nich pak Srbové. Tyto poměry odráží i tzv. Ordinatio imperii z roku 817. Moravané jsou pak doloženi coby součást francké sféry vlivu roku 822, přičemž zmíněný dokument z roku 817 o nich ještě mlčí. Situace byla v tomto směru v praxi velice pohyblivá, neboť prameny dokládají, že roku 840 byly Čechy na Francích i Bavorsku opět nezávislé. Klíčovou otázkou českých dějin 9. století je od 19. století problematika počtu českých kmenů a českých knížat. Ján Steinhübel se v této věci kloní k názoru, že existoval toliko jeden český kmen (zmíněné Charváty a Doubleby tedy nepokládá jako R. Turek za zvláštní kmeny), který se ovšem skládal z několika menších knížectví, v jejichž čele ve vztahu k zahraničí stál jeden hlavní kníže, převyšující svou autoritou knížata ostatní. Oporu vidí ve struktuře Velké Moravy, byť přiznává, že počet dílčích knížectví na Moravě i v Nitře je neznámý. Rozsah těchto knížectví byl podle Steinhübela determinován přírodní členitostí kmenového území. Pramen, označovaný jako Geograf bavorský, mluví k roku 843 o 15 českých hradech. K roku 872 se pak dochovalo svědectví o šesti českých knížatech. Podle Steinhübelova mínění se proto Čechy dělily na šest menších celků v čele s knížaty. Je nucen se v tomto směru vyrovnat se známou událostí křtu 14 českých knížat v Řezně roku 845. Podle jeho názoru se nejedná o 14 vládnoucích knížat, ale o oněch šest knížat doprovázených designovanými následníky, tj. syny, bratry či synovci.
V letech 846-857 se Češi opakovaně střetli s východofranckým králem Ludvíkem Němcem. Jedním z center odporu byl hrad knížete Vistracha. Podle Steinhübela dlouholetý odpor Vistracha a jeho syna Slavitacha vylučuje, aby se jednalo o dílčí knížata, narozdíl od D. Třeštíka proto pokládá Vistracha a Slavitacha za hlavní česká knížata, což dokládá vývojem po roce 857, kdyby byl Slavitach nahrazen profrancky orientovaným bratrem, což mělo za následek vypadnutí celých Čech z protifranckého tábora na cca 11 let. Stejnou situaci, kdy osobnost knížete ovlivňovala zahraničněpolitickou orientaci kmene, dokládá na příkladě Srbů a jejich knížat Čestibora a Slavibora. V letech 868-869 Češi opět stanuli po boku Moravanů a Srbů proti Frankům. Steinhübel shodně s Třeštíkem uvažuje, že profrancký kníže zemřel, snad i násilně. Do čela kmene i vlivného středočeského knížectví se v této době podle Steinhübelova mínění ovšem dostává nový rod, a sice Přemyslovci, jejichž dosavadní mocenská základna se rozkládala kolem Levého Hradce. Analogii k vzestupu Přemyslovců pak vidí v polské pověsti o nástupnictví Piasta po Popielovi.
Prvním bezpochyby doloženým Přemyslovcem je jak známo Bořivoj. Jeho postavení mezi knížaty výrazně posílila spolupráce (vyjádřená mimo jiné křtem, jež ovšem dále podlomil staré pohanské kmenové struktury, a sňatkem Bořivojovy sestry s moravským knížetem) s moravským Svatoplukem, který po roce 883 připojil Čechy ke své sféře vlivu. Po Bořivojově smrti roku 888 pak vládl Svatopluk v Čechách přímo, což formálně stvrdil roku 890 i východofrancký král Arnulf. Již roku 895 ovšem všechna česká knížata v čele se Spytihněnem a Vratislavem (v prameni Witizla) přišla požádat do Řezna o pomoc proti Moravanům. Steinhübel tuto událost interpretuje jako další doklad posílení moci Přemyslovců, neboť zmíněné předáky považuje za Bořivojovy syny. Leč české bádání (zastoupené J. Slámou a D. Třeštíkem) není nakloněno tomu považovat onoho Witizlava za Přemyslovce s poukazem na jeho dětský věk, ale vidí v něm knížete neznámého původu, který byl ovšem byl Přemyslovcům rovnocenný. Sám Steinhübel ovšem souhlasí s tím, že šest dílčích knížectví přetrvalo až do doby Přemyslovců Václava a Boleslava. ve středních Čechách sídlila podle Steinhübela knížata v Praze a Kouřimi, další knížectví se rozkládala po periferii: doudlebské jižní Čechy, charvátské severozápadní Čechy, dále severozápadní a západní Čechy.
Vývoj českého státu po pádu Velké Moravy v rozmezí jara až léta 906 zásadně ovlivnilo obsazení Panonie a Moravy Maďary a s tím spjatý odklon klíčových obchodních tras přes Čechy, z čehož měli Přemyslovci v 10. století enormně těžit. Jedním z důležitých center přemyslovské moci podél této obchodní magistrály byla i Olomouc. Výboje Přemyslovců proti konkurenčním rodům jsou obvykle kladeny do doby knížete Václava, celý proces měl pak dokončit jeho bratr Boleslav. V literatuře se pak zabydlela představa rozsáhlé říše prvních Boleslavů, sahající od Čech na Moravu do Polska až k ruským hranicím. Jak však nedávno trefně upozornil D. Kalhous, nebyla dosud uspokojivě zodpovězena otázka, kde se vzala takto početná přemyslovská zbrojná moc, který se vypořádala s vnitřní opozicí, čelila silám saské říše a byla schopná i územní expanze. Je financování takového kolosu skutečně vysvětlitelné jen přemyslovským ovládnutím hlavní obchodní tepny a obchodem s otroky? Ján Steinhübel v tomto směru přináší podnětnou hypotézu. Roku 938 se Maďaři naposledy pokusili výrazněji ohrozit území Saska, přičemž podobně jako roku 933 využili přemyslovského území jako tranzitního regionu. Steinhübel přitom opatrně uvažuje, zda jako revanš za umožnění průchodu bez boje nenapomohli Maďaři Přemyslovcům vypořádat se s konkurenčními knížaty. Tato podnětná myšlenka ale není autorem rozvedena a vzbuzuje otázky minimálně stran kontaktů Přemyslovců s Maďary či ochoty Maďarů zdržovat se boji v Čechách a připravit se tak o výhodu překvapení ve vztahu k Sasům.
Steinhübel věnuje detailní pozornost také správě boleslavovské říše. Bezpochyby správně považuje za její hlavní centra Prahu, Olomouc a Krakov. Zabývá se otázkou rozsahu hradských okrsků, jejich vzájemným postavením i rolí v církevní správě přemyslovského panství. Za nejvýznamnější Steinhübel považuje přirozeně Prahu, následovanou Krakovem. Tuto hierarchii odvozuje z toho, že olomoucké hradiště nefiguruje ve svědectví Ibrahima ibn Jakúba, tedy že zahraniční kupci upřednostňovali cestu přes Vratislav. Steinhübel soudí, že ve všech třech místech bylo Přemyslovci roku 973 založeno biskupství, roku 976 pak noví biskupové obdrželi v Mohuči svěcení. tak vysvětluje zmínku o blíže neznámém moravském biskupovi, doloženém v tomto roce. Jedná se podle něho o olomouckého biskupa, sídlícím při kostele sv. Petra. O moravském biskupovi Vracenovi hovoří bez bližšího určení Kosmas. Část bádání jen proto ztotožňuje s anonymním biskupem z roku 976. Steinhübel toto odmítá a chronologicky klade Vracenův episkopát s odkazem na Kosmova slova mezi episkopát biskupa Vojtěcha a biskupa Šebíře, kteří oba spravovali sjednocenou českou i moravskou diecézi. Vracen je pak ve Steinhübelových očích biskupem, dosazeným do Olomouce Boleslavem Chrabrým, tedy někdy mezi lety 999-929. Upozorňuje také na to, že Jan, dosazený do Olomouce roku 1063, je prameny označován jako třetí olomoucký, resp. moravský biskup (tak necrologium pragense i hradišťsko-opatovické anály). Prvním Janovým předchůdcem tak byl podle Steinhübela biskup z zmiňovaný roku 976 a druhým Poláky instalovaný Vracen. Steinhübel tak polemizuje s názorem L. Jana, že olomoucké biskupství je jedním ze sufragánních Metodějových biskupství. Moravská tradice, zachycená v tzv. Granu, přitom zná biskupy Jana a Silvestra, které ovšem nezná Kosmas. Steinhübel k tomu říká, že pokud nejsou tato jména vymyšlená, lze uvažovat o tom, že Jan byl posledním moravským arcibiskupem v letech 899-906 a Silvestr je oním hledaným moravským biskupem z roku 976. Jistota však s ohledem na povahu dochovaných pramenů přirozeně chybí.
S olomouckým biskupstvím se úzce pojí i biskupství krakovské. Steinhübel za doklad o vazbě zdejšího biskupství na dobu přemyslovské vlády nad jižním Polskem považuje zasvěcení sv. Václavovi. Tady je ovšem třeba vzít v potaz i velkou popularitu světce Václava ve střední Evropě raného středověku, posílené přemyslovským původem Boleslava Chrabrého, případně také skutečnost, že patrocinia kostelů nebyla vždy úplně neměnná. Polská tradice pak jako první krakovské biskupy jmenuje Prochora a Prokulfa. Jejich původ je přitom nejasný. Vlivný polský historik G. Labuda označil oba biskupy, Prochora i Prokulfa, za moravské biskupy, čímž spojil dějiny Polska s dějinami Velké Moravy. Toto však Ján Steinhübel odmítá (a před ním také L. Jan a M. Wihoda) jako nepravděpodobné. Dějiny krakovské a olomoucké diecéze pak pojí i jejich osud po roce 999, kdy následkem oslabení českého státu přešly pod vliv Piastovců. Krakov definitivně a Olomouc na několik desetiletí. Olomouc figuruje pod názvem Alemure v klíčovém dokumentu raných polských dějin, tzv. Dagome iudex, kterým kníže Měšek vytyčil hranice svého státu, jenž po vzoru uherského Štěpána I. postoupil v ochranu sv. Petru, a tedy papeži. V otázce obnovy přemyslovské svrchovanosti nad Moravou se Ján Steinhübel kloní k mínění G. Labudy, který posunul dataci B. Krzemieńské o jedno desetiletí dozadu, tedy z roku 1019 na rok 1029. Je třeba dodat, že s touto Labudovou datací dnes souhlasí nejen Steinhübel, ale i badatelé jako H. Wolfram, M. Matla-Kozłowska či naposledy M. Wihoda. Česká medievistika se však jinak prozatím drží spíše klasické datace Krzemieńské.
Posledním a patrně nejvýraznějším tematickým okruhem, jemuž se Ján Steinhübel ve své knize věnuje, je problematika vztahu Přemyslovců a Slavníkovců. Slavníkovci byli nejprve českými badateli považováni za poslední konkurenty Přemyslovců, za rod charvátských knížat, vládnoucích nad polovinou Čech (V. Novotný, O. Králík, R. Turek), aktuální diskurs však Slavníkovce považuje spíše za rod vzdáleně spřízněný s Přemyslovci, vystupující v roli dosazeních správců a důvěrníků (J. Sláma, D. Třeštík, Z. Petráň). Ján Steinhübel však optiku výrazně proměňuje. Dílem se vrací k Turkovu názoru, který pod slavníkovské panství rozprostřel nemalou část Čech, odmítá však Turkovu ideu Slavníkovců jako charvátských knížat. Slavníkovci pro něho nejsou ani dosazenými správci jako Vršovci či porobenými někdejšími kmenovými knížaty, naopak Steinhübel pokládá Slavníkův rod za vedlejší linii samotných Přemyslovců. Slavníka tak pokládá za syna Boleslava I., tedy mladšího bratra Boleslava II. a staršího bratra Strachkvase-Kristiána. Je pravdou, že název Slavníkovci je (stejně jako Přemyslovci) umělým označením historiků z 19. století, konkrétně jako první pojem Slavníkovci do literatury uvedl J. Loserth, lze proto připustit, že zažitý termín nám a priori nasazuje na oči klapky. Čím tedy Steinhübel argumentuje?
Steinhübel se opírá např. o text tzv. Kristiánovy legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile, kde autor v prologu věnuje dílo biskupu Vojtěchovi a naznačuje příbuzenské vazby. Narozdíl od D. Třeštíka Ján Steinhübel překládá použité slovo „nepos“ jako synovec, pokládá tedy legendistu Kristiána za staršího než byl sv. Vojtěch. Jinak ovšem Steinhübel ve věci legendistovy osobnosti a ještě dnes sporné datace Kristiánovy legendy plně následuje vývody Třeštíkovy. Dále se Steinhübel odkazuje na slova Bruna z Querfurtu, Vojtěchova současníka a autora svatovojtěšské legendy, který Boleslava II. označil za viníka vyvraždění Slavníkovců na Libici a přirovnal tento čin k vraždě sv. Václava. D. Třeštík také připouštěl příbuzenství Slavníkovců a Přemyslovců, nepovažoval jej ale za tak blízké jako Steinhübel. Otec Slavníka byl podle něho synem Bořivojova bratra. Steinhübel na to ale namítá, že pokud by Slavník a jeho synové pocházeli tak vzdálené linie, neměli by nárok na pražský stolec a titul knížete. Steinhübel tu ovšem zapomíná na to, že nárok na titul „dux“ měli všichni mužští příslušníci Oráčova rodu, nehledě na to, jak blízko stáli knížecímu stolci. Svědčí o tom jak titulatura moravských knížat, tak titulatura vedlejší děpoltické linie (viz J. Žemlička, M. Wihoda). Na druhou stranu je třeba Steinhübelovi přiznat, že trefně upozornil na slabinu Třeštíkovy hypotézy, když se ptá, že pokud by platil Třeštíkův názor, že comes Vok byl Slavníkovým otcem, proč by toto Kosmas zamlčel a především proč by Vok byl titulován jako „comes,“ zatímco Slavníkovi a Soběslavovi přiznává titul „dux.“ Podobně lze ovšem problematizovat i Steinhübelovu teorii. Pokud by sv. Vojtěch pocházel z rodu českých knížat, jak je možné, že tato paměť z českých a především zahraničních středověkých pramenů vymizela? I kdybychom připustili, že Kosmas již o tomto vztahu na počátku 12. století nic nevěděl, případně nechtěl vědět, proč o takovém původu světce Vojtěcha nic neví např. dobře informovaný soudobý kronikář Dětmar z Merseburku?
D. Třeštík také naznačil v souladu s dikcí soudobých pramenů možné příbuzenství Slavníkovců s Otony. I na tuto linii Ján Steinhübel originálně navazuje. Dokládá, že první manželkou Boleslava I. byla dle všeho mladší dcera krále Wessexu Aethelstana, jejíž starší dcera byla provdána za Otu I. Podle Steinhübela pak byl Slavník, stejně jako Boleslav II. synovcem Oty I. a bratrancem Oty II. To pak dává do souvislosti s vzestupem Přemyslovců, stejně jako se studiem sv. Vojtěch v Magdeburku i budoucími kontakty se dvorem Oty III. Od příbuzenství s Otony pak odvíjí i sebevědomí Slavníkovce Soběslava a ambice na svrchovanou vládu v Čechách, za nimiž udělala tečku až Soběslavova smrt roku 1004 během chvatného ústupu Poláků z Prahy. Zde je ale nutno opět namítnout, proč o takovém příbuzenství mlčí saské prameny, a především, proč poloviční Přemyslovec Boleslav Chrabrý dosadil roku 1002 na pražský stolec nám dnes blíže neznámého Vladivoje (údajně příbuzného Přemyslovců), měl-li po ruce sobě očividně zavázaného Přemyslovce Soběslava, bratrance konkurenčních pretendentů Jaromíra a Oldřicha?
V otázce tragického konce Slavníkovců v září roku 995 se Ján Steinhübel staví souhlasně za hypotézu D. Třeštíka, že libický masakr byl důsledkem krevní msty mezi rodem Slavníkovců a Vršovců. Narozdíl od Třeštíka ale Steinhübel činí viníkem i knížete Boleslava II., ačkoliv v souladu s prameny říká, že kníže byl toho času těžce nemocen a v podstatě neschopen vykonávat vládu a držet antipatie svých velmožů na uzdě. Ján Steinhübel míní, že Boleslavovi II. situace hrála do karet a snažil se odkázat svým synům jednotné knížectví než autonomního údělu Slavníkovců, který dle jeho názoru existoval od roku 972 (v Čechách tak de facto mezi lety 972-995 fungovala jakýsi diarchie). Opět se tak vrací na scénu dávná myšlenka historiků o potenciálu Slavníkovců, ohrožujícím postavení Přemyslovců, což mělo vést k ráznému krvavému řešení v roce 995. Za důkaz ambicí Slavníkovců byly dříve brány Soběslavem ražené denáry, Z. Petráň však z pozice numismatika tyto teorie přesvědčivě antikvoval. Pro Steinhübela jsou argumentem pro Boleslavovu vinu opět slova Bruna z Querfurtu o tom, že Boleslav zavraždil bratra. Můžeme se přirozeně domnívat, že Kosmas se záměrně snaží sejmout vinu ze svého oblíbence, když vinu za ničemný a zlý skutek přičítá toliko českým předákům, stejně tak je ale na místě uvažovat jak dobře mohli být o zákulisí českých událostí informováni zahraniční Vojtěchovi hagiografové, kteří navíc usilovali ve svých dílech přednostně o to oslavit světce. Mám za to, že podíl a záměry Boleslava II. na libickém vraždění nelze proto ani potvrdit, ani vyvrátit.
Pokud si Steinhübelovy vývody o kořenech Slavníkovců přese všechno zaslouží pečlivou pozornost, méně přesvědčivý je Steinhübel v úvahách o původu Slavníkovy manželky Střezislavy. Střezislavu Steinhübel pokládá za sestru onoho kouřimského knížete, který se vzdal sv. Václavovi. Steinhübel tu mimo jiné zcela opomíjí otázku věku. K zápasu Václava s kouřimským knížetem muselo dojít před rokem 935. Netušíme, jak starý mohl Václavův konkurent být. Datum Slavníkova narození jakožto druhého syna Václavova mladšího bratra Boleslava sám Steinhübel klade do poloviny 30. let 10. století. jako datum narození sv. Vojtěcha se obvykle udává rok 956. Nabízí se otázka, pokud byl kouřimský kníže vrstevníkem Václava, popř. Boleslava (mohl být ale také starší), jak stará byla asi jeho sestra oproti Boleslavovu synovi? Nepřesvědčivě se Steinhübel vyrovnává s otázkou výpovědní hodnoty Kosmovou uvedeného rozsahu Slavníkova panství, kdy spíše proklamuje svou víru ve správnost Kosmových informací alespoň v jejich jádře, aniž by ovšem reagoval na skeptické námitky archeologů.
Slavníkovská otázka ukazuje slabé i silné stránky Steinhübelovy knihy. Autor je velmi fundovaný, orientuje se výtečně v literatuře i primárních pramenech, příhodně pracuje se širokým komparativním rámcem a snaží se skrze analogie eliminovat torzovitost přímých pramenů, díky čemuž snáší pronikavé a intelektuálně stimulující podněty a vnáší čerství vítr mezi zakonzervované hypotézy, považovaná už spíše za dogmata. Na druhou stranu je pravdou, že Steinhübel stejně tak jako jeho předchůdci může většinu svých pronikavých myšlenek skutečně verifikovat. Často jen řetězí více či méně podložené domněnky, byť je třeba přiznat, že povětšinou neznějí nemožně. Konstatovat znovu problémy studia dějin raného středověku představuje banální klišé. Je obecně známou skutečností, že svědectví písemných pramenů jsou pro tuto dobu a geografický prostor velmi torzovitá, stejně tak že současné archeologické bádání je zase zásadně limitováno svým omezením především na záchranný stavební průzkum. V zásadě tak platí, že většina faktografie byla v případě českých a moravských raně středověkých dějin snesena již V. Novotným. O to větší význam ve snahách historiků, jak vybřednout ze začarovaného kruhu opakovaných interpretací všeobecně známého okruhu pramenů, pak hraje hledání funkčních analogií a komparace s prameny zahraniční provenience. Osvěžujícím ovšem může být také zasvěcený pohled zvenčí, který svým postavením mimo zažité souřadnice tradic domácího bádání může přinést nové podněty a nové souvislosti. Takto se naskytnuvší nový náhled na starou problematiku, pokud vyprovokuje diskusi a podnítí k přemýšlení o zdánlivě vyřešených otázkách, je velice cenný, i kdyby se jeho nositel sám v jednotlivinách mýlil. Tato slova platí v plné míře také o recenzované knize Jána Steinhübela. České bádání patrně řadu jeho názorů odmítne, nad řadou jiných by se ovšem mělo hluboce zamyslet.