Augustiniáni na území středověkého Slovenska

Miroslav Huťka, Augustiniáni na území stredovekého Slovenska (Uhorska), Verbum – vydavateľstvo KU, Ružomberok 2015

246 s., ISBN 978-80-561-0297-8

Miroslav Huťka působí na Katedře historie Katolické univerzity v Ružomberoku a zabývá se především církevními dějinami s důrazem na kláštery Augustinovy řehole, jeho další badatelské téma kromě toho představuje vývoj ochranné zbroje a její využití v uherském vojenství v období středověku. Problematice dějin řehole sv. Augustina věnoval Miroslav Huťka několik dílčích studií, které následně zúročil v předložené souborné monografii. Jejím cílem je postihnout klíčové okamžiky dějin klášterů augustiniánských poustevníků na území dnešního Slovenska v období středověku, a to ve vazbě na celouherský i evropský vývoj augustiniánského hnutí, což zahrnuje širší množinu proudů, řídících se Augustinovou řeholí.

Pro dosažení tohoto na první pohled ambiciózního záměru zvolil Miroslav Huťka pro svou knihu následující strukturu. Po relativně stručném historiografickém úvodu autor zaměřuje svou pozornost na obecné dějiny Augustinovy řehole a středověkých monastických společenství, které se k ní hlásily jako ke svému vzoru. Na základě solidní znalosti především zahraniční odborné literatury tak Huťka resumuje barvitý, mnohovrstevnatý příběh dědictví sv. Augustina v období 11.-15. století. Upozorňuje především na skutečnost, že k odkazu myšlenek sv. Augustina, jehož řehole byla znovuobnovena na sklonku 11. století, se hlásily početné, avšak nesourodé komunity poustevnického charakteru, které se různě prolínaly, spojovaly a zase štěpily. Huťka pak skicuje vývoj nejen toskánských poustevníků sv. Augustina, ale také poustevníků sv. Jana Dobrého, poustevníků z Brettina, poustevníků řehole sv. Viléma z Malavalle či od nich odštěpených poustevníků z Monte Favali. Roztříštěnost a neuchopitelnost těchto poustevnických komunit byla ze strany římské kurie nahlížena s nedůvěrou, takže církevní hierarchie posléze začala vyvíjet tlak k unifikaci těchto heterogenních duchovních společenství. Výrazný krok tímto směrem představoval IV. lateránský koncil, který stanovil povinnost podřídit se některé z dosud schválených řeholí, a tak bylo ve 30. letech 13. století dosaženo první integrace na bází řehole. sv. Augustina. Zajímavé je Huťkovo upozornění, že komunitám vilemitským byla naopak pro přílišnou přísnost papežem roku 1237 nařízena jako závazná Benediktova řehole podle vzoru cisterciáků, což však mezi příslušníky společenství vzbudilo odpor, sami vilemité se následně začali štěpit. Proces atomizace vyvrcholil  50. letech 13. století a uspíšil tak podřízení vilemitů Augustinově řeholi roku 1266. Huťka následně představuje další vývoj augustiniánského hnutí, spočívající v další precizaci poměrně všeobecné a flexibilní řehole sv. Augustina, popisuje rozmach i krizi řádu, stručně představuje augustiniánské světce, věnuje se ženské větvi řádu i postavení jeho laických příslušníků a reflektuje také vztah augustiniánů ke vzdělanosti a kultuře. Tyto obecné pasáže, třebaže spíše kompilativního charakteru, představují vhodný úvod do problematiky, neboť mnohovrstevnatá geneze augustiniánského mnišství ovlivňovala dějiny řádu i v dalších staletích a čtenář, alespoň v základní rovně neznalý těchto peripetií, by postrádal potřebný kontext.

Významnější částí je kapitola další, kterou Miroslav Huťka věnoval dějinám augustiniánského mnišství ve středověkých Uhrách. Přibližuje tak počátky a rozšíření klášterů Augustinovy řehole v Uherském království. Ve 13. století se objevují doklady působení vilemitů v Uhrách, včetně Slovenska (Velký Šariš), předpokládá se i podíl poustevníků sv. Jana Dobrého (tzv. jambonitů) i dalších poustevnických hnutí původem z Itálie. Nejstarší konventy augustiniánských poustevníků na území Uher pak vznikly mezi lety 1262-1276. Ani rozšíření klášterů Augustinovy řehole ve středověkých Uhrách není, jak Huťka ukazuje, prosto nejasností. Existuje totiž listina uherského kléru z roku 1242 s žádostí o pomoc kurie, v níž jsou jmenováni také augustiniáni. Formulace však není zcela jasná, podle autora může záznam odkazovat nejen na augustiniánské poustevníky, ale také na jiné společenství, hlásí se k Augustinově řeholi, např. toskánské eremity či brettiny. Zde se Miroslav Huťka dotýká obecného problému, neboť dikce pramenů často nerozlišuje jednotlivé proudy, vycházející z Augustinova odkazu, jako fratres heremitae sancti Augustini jsou tak uváděni nejen augustiniánští poustevníci, ale také v Uhrách vzniklý řád sv. Pavla prvního poustevníka. Není známo, kdy vznikla uherská augustiniánská provincie, doložená poprvé v letech 1303 a 1308. Nepřímé doklady naznačují její existenci nejdříve v 1. polovině 60. let 13. století. Miroslav Huťka se tak zabývá i tímto problémem, kdy se Uhry osamostatnily na německé provincii. Zvažuje mimo jiné i faktor relativní nepočetnosti uherských řádových domů, jejichž množství se ve 13. století pohybovalo mezi čtyřmi až sedmi, před vymřením Arpádovců vystoupilo na deset. Zde poukazuje např. na skutečnost, že na území Polska se v téže době nacházely dva augustiniánské kláštery, v českém zemích pak tři. Autor se tedy ve výsledku kloní k mínění, že počátek uherské provincie augustiniánů eremitů lze klást rámcově do let 1263-1308. S nástupem Anjouovců na uherský trůn se pak pojí rozmach řádu v zemích svatoštěpánské koruny, jen za období vlády krále Karla Roberta vzniklo v Uhrách dalších deset klášterů augustiniánských poustevníků. Líčení dějin řádu v Uhrách Miroslav Huťka dovádí až na práh reformace, jež v Uhrách, která neprošly jako české země husitskými válkami, představuje logický mezník, znamenající konec většiny v knize pojednaných řeholních institucí. Kapitolu uzavírá soupis představených uherské provincie v rozmezí let 1278-1543 a provinciálních vikářů z let 1308-1435.

Následující kapitola se zaměřuje už přímo na území dnešního Slovenska, kde během středověku vznikly čtyři kláštery augustiniánských poustevníků, a sice klášter sv. Stanislava ve Veľkom Šariši, klášter sv. Ducha v Hrabkove, klášter sv. Jana Křtitele v Bardejove a klášter sv. Alžběty v Spišskom Podhradí. Miroslav Huťka v těchto pasážích zachovává jednotnou strukturu. Nejprve nastiňuje přehled dosavadního bádání o každé instituci a poté se zaměřuje podrobněji na představení historického vývoji daných klášterů s důrazem na klíčové či sporné okamžiky. Zabývá se tak zpravidla počátky kláštera, původem řeholní komunity, otázkou patrocinia, majetkovými spory, v nichž klášter figuroval, postavením kláštera v soudobé společnosti a regionu, případně (v případě Bardejova coby dobře dochované lokality) i stavebním vývojem. Naopak i pro uherské (slovenské) poměry platí podobné konstatování jako pro ty české, a sice že o každodenním životě konventu vypovídají dochované prameny spíše omezeně. Každou dílčí část také uzavírá soupis převorů daného kláštera, v případě Veľkého Šariše zahrnující léta 1285-1528, u Hrabkova roky 1333-1461, u Bardejova období 1390-1528, v případě Spišského Podhradí je pak převor doložen pouze k roku 1461. Miroslav Huťka v těchto pasážích dokládá opodstatněnost předchozích obecněji zaměřených kapitol. Pro čtenáře jsou tak lépe uchopitelné např. úvahy o vilemitských kořenech velkošarišského kláštera, doloženého poprvé roku 1274, dle autora však založeného patrně už mezi lety 1253-1256. Pro českého čtenáře můžou být zajímavé zvláště dějiny velkošarišského kláštera, neboť v jeho případě se prolínají slovenské a české dějiny. Po zániku kláštera před polovinou 16. století totiž zdejší mniši patrně odešli do Brna, jak naznačuje dochování tamějších písemností ve fondech Moravského zemského archivu v Brně. Další přeshraniční vazby spojovaly prostředí hornouherských (slovenských) klášterů augustiniánů poustevníků s Polskem. 

Zajímavě vyznívá srovnání na poli slovenských a českých církevních dějin. Miroslav Huťka konstatuje, že církevní dějiny byly ve slovenském prostředí po dlouho doménou historiků, pocházejících z církevního prostředí. Následně ve 2. polovině 20. století nastalo s ohledem na politický vývoj období stagnace až úpadku. Tento pokles se podle Huťkova mínění podařilo zastavit až na přelomu tisíciletí. Přitom ani zvýšený zájem konfesijně neangažovaných badatelů nehodnotí autor, jak se zdá, výhradně pozitivně. Tvrdí totiž, že je problematické označit náhled těchto historiků za objektivní, resp. objektivnější. Byť připouští, že jde o pohled, který může posunout poznání kupředu. Výzkum církevní dějin ve slovenském postsocialistickém dějepisectví totiž autor hodnotí jako postižený řadou deformací, neboť vedle zmíněné césury absentuje mezistupeň mezi starší historiografií (autorem označovanou jako pozitivistická) a moderními metodologickými přístupy. Miroslav Huťka také akcentuje nezájem většiny slovenského dějepisectví o edice pramenů (na tomto poli se profiluje výhradně trnavská univerzita), které tak zůstávají doménou maďarských historiků. Také v českém prostředí platí, že církevní dějiny prožily počátkem 90. let 20. století zjevnou renesancí jako badatelské téma, třebaže nadále platí, že nepatří k dominantním profilujícím okruhům oboru – ve srovnání např. s dějinami šlechty. Zároveň však nelze tvrdit, že by církevní dějiny byly odstrčenou Popelkou. Je též diskutabilní, zda může česká medievistika mluvit o čtyřicetileté césuře. Církevní dějiny jistě nepatřily ani v období formálně marxistické historiografie k protěžovaným specializacím, nelze však říci, že by na tomto poli nebylo nic vykonáno, jakkoliv se tak často dělo pod rouškou sociálních nebo hospodářských dějin.

Publikace Miroslava Huťky ve výsledku představuje solidní, i když spíše tradičně koncipovaný počin, přehledně přibližující středověké dějiny poustevníků řehole sv. Augustina s důrazem na oblast Uherského království. Autor se dobře orientuje v odborné literatuře i domácích pramenech, svůj text patřičným způsobem strukturuje. Zdařilé je propojení slovenských a celouherských dějin, resp. dějin augustiniánského eremitismu jako celku. Jen výklad není vždy zcela přehledný, mírně matoucí je, že autor často hovoří pouze o augustiniánech a je to tak čtenář, kdo musí mít stále na paměti, mnohost augustiniánského hnutí. Huťkova kniha ovšem i tak může posloužit jako inspirace pro další domácí badatele, aby na poli církevní medievistiky vykročili dále ve stopách prací Jaroslava Kadlece, Pavla Krafla, Jiřího Šmerala a dalších.