Devět století kláštera v Kladrubech 1115–2015

Karel Nováček – Miroslava Kubatová Pitrová (edd.): Devět století kláštera v Kladrubech 1115–2015

České Budějovice, Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích 2017, 407 s. ISBN 978-80-87890-28-8

Historie je velmi často reflektována prostřednictvím výročí a nejinak je to mu i v případě tohoto titulu. U jeho kořenů totiž stanul záměr při příležitosti 900 let od založení benediktinského opatství v Kladrubech z různých tematických i chronologických úhlů pohledu  připomenout dlouhé dějiny této fundace. Úvodního slova se zhostil jeden z editorů, Karel Nováček, pro něhož jsou dějiny kladrubského kláštera dobře známou půdou. Po stručném shrnutí historického významu dějin opatství a základním představení obsahu knihy, se Nováček vyslovuje také ke stavu domácího monastického bádání. Konstatuje, že třebaže se výzkum mnišství v posledních třech desetiletích vyvíjí bez zásadních systémových překážek, stále se takto orientovaná historiografie vyrovnává s přetržením kontinuity v letech 1948–1989. Byť Nováček připouští, že výzkum v řadě ohledů pokročil (v rovině ediční činnosti, syntéz dějin jednotlivých řádů či encyklopedických děl), velkým dluhem jsou podle jeho soudu dějiny jednotlivých řeholních ústavů, které by moderním způsobem navázaly na „vnitřně konzistentní a autorsky jednotné monografie“ Jaroslava Kadlece. Překvapivě však vinu nepřikládá jen zmíněné badatelské diskontinuitě, ale i proměně historiografického paradigmatu, tedy interdisciplinárnímu pojetí studia, která však – podle Nováčkova soudu – brání uplatnění jednoho teoretického pojetí či autorské koncepce. Shrnuje tedy, že jakkoliv je mezioborová pluralita pohledů na pestrý svět středověkého kláštera nepochybně pozitivním posunem, může zároveň vést ke ztrátě jednotícího rámce a k roztříštěnosti výsledků. V případě Kladrub pak Karel Nováček konstatuje, že i přes existenci obsáhlé monografie, pojednávající o středověkém vývoji opatství s důrazem na majetkovou držbu, stavebně historický vývoj a archeologicky dokumentovanou každodennost konventu (2010), i tento klášter na souhrnné zpracování svých dějin, dovedených minimálně do svého zrušení v 18. století, stále čeká.

Tím zároveň nabízí i klíč k tomu, jakou optikou číst předkládanou knihu. Ta byla editory rozvržena do čtyř oddílů, nazvaných Historické procesy a křižovatky, Stavební a umělecké prostředí, každodennost kláštera, Benedyktýnský kontext a Památková obnova. Jimi jsou pak zastřešeny jednotlivé dílčí stati, jejichž autoři se jinak pohybují na široké ploše dějin kladrubského opatství od jeho středověkých počátků až do nedávné současnosti, přičemž gros příspěvků představuje epocha raně novověká. Tematicky jsou různou měrou postiženy oblasti pramenovědy, archeologie, dějin osídlení, hospodářských, kulturních i sociálních dějin či historie památkové péče. S ohledem na zacílení časopisu se následující řádky zaměří výhradně na témata medievistická.

Roli historického úvodu plní stručná stať Petra Sommera, který nastiňuje pozice benediktinského mnišství v českých zemích v době vzniku a rozvoje kladrubského opatství. Shrnuje proces konstituování sítě benediktinských klášterů, které lze ve 12. století již pokládat za pevnou součást české society, jejich majetkový rozmach a stavební rozkvět. Petr Sommer čtenáři předkládá jak základní historický kontext, do kterého usazuje rané dějiny Kladrub, tak formuluje klíčové vývojové tendence dané doby. Akcentuje především 40. léta 12. století, která znamenala pro benediktinské řeholníky v českých zemích předěl v důsledku uvedení nových reformních řádů cisterciáků a premonstrátů. Sommer na druhou stranu ale také střízlivě relativizuje představu části literatury o míře konkurence mezi jednotlivými řeholními proudy a s tím spjatým plánovitým vytlačováním benediktinů na kraj. Jeho pojednání je sice spíše sumarizujícím přehledem, než analytickým textem, svou „servisní“ úlohu ovšem plní nadmíru dobře.

O počátcích kláštera v Kladrubech podrobněji pojednává text Karla Nováčka. Ten obrací svou pozornost ke zmínce o návštěvě bamberského biskupa Otty ve zdejším klášteře v roce 1124 a jeho podílu na vysvěcení místního kostela. Údaj, který starší bádání odmítlo jako pozdní, podrobuje Nováček nové revizi s oporou v redakci Herbordova Života Otty Bamberského, známé jako Anonymus Canisii, která kladrubskou pasáž rozšiřuje o svěcení kostela sv. Mikuláše biskupem. Tento kult lze přitom spojit s klášterem ve Zwiefalten, s Kladruby úzce spojeným. Autor porovnává svědectví písemného pramene s výsledky archeologických průzkumů v areálu kláštera, a třebaže nelze dojít jasného potvrzení, přesto popsanou událost pokládá za relevantní. Tentýž písemný pramen také přináší indicii, že i Kladruby fungovaly v nejstarším období jako mužský a ženský dvojklášter. Karel Nováček v tomto ohledu upozorňuje na analogii se Sázavou - a doplnit lze, že se stejným názorem vystoupil také Petr Charvát ve vztahu k východočeským Podlažicím. Na tomto základě se pak autor znovu ohlíží za archeologickou interpretací dispozice kladrubského klášterního areálu. Podstatný je ovšem výklad kladrubských počátků. Karel Nováček je přesvědčen, že návštěva bamberského biskupa Otty v Kladrubech během jeho cesty do Pomořan nebyla náhodnou zastávkou, ale naopak pečlivě promyšleným záměrem s cílem podpořit kladrubskou fundaci (resp. zwiefaltenskou misi) a tím i hirsauskou reformu, jejímž byl biskup Otto podporovatelem. V tomto duchu pak Nováček klade postavení Kladrub do širšího mezinárodního kontextu jako součást procesu, který se ve své době těšil podpoře řady elit (nejen bamberského Otty, ale i pražského biskupa Menharta a knížete Vladislava I.), avšak nakonec tento záměr nepřežil své aktéry.

Autor dalšího příspěvku Karel Maráz zaměřuje svou pozornost na listiny a pečeti kladrubského kláštera. Dosavadní bádání se zabývalo především nejstaršími klášterními listinami, zatímco Maráz napíná svůj zájem k problematice pečetí u listinných falz přemyslovské doby, konkrétně Vladislava I., Bedřicha, Vladislava Jindřicha a Přemysla Otakara I., jejich zasazení do kontextu středověkého padělatelství i mentality falzátora a jeho postupů. Navíc předkládá texty několika dosud náležitě needitovaných kladrubských listin z let 1288–1310. Vedle důkladné analýzy předmětných pečetí, zasazených do širšího komparativního rámce, což autorovi umožnilo postihnout vzájemné rozdíly pečetních falz i přiblížit okolnosti středověkého falzátorství, představují cennou přidanou hodnotu Marázovy studie zmíněné edice. Zde jsou autorem prezentovány texty listin pražského biskupa Tobiáše z 12. března 1288 ohledně obsazení fary v Touškově, krále Václava II. Z 9. dubna 1302, v níž panovník stvrdil souhlas s majetkovou transakcí, listiny kladrubského konventu v čele s opatem Kunem 29. června 1306, v níž konvent přijal zpět bratry z poustevny pod Přimdou, listiny z roku 1309, kterou opat Kuno a kladrubský konvent pronajali vsi Soběkury a Zemětice, a listiny údajně z 1. července 1307 (správně však 1370), v níž kladrubský opat Racek stvrdil dosazení probošta v Touškově.

Na studii Karla Maráze pak úzce navazuje stať Jitky Křečkové, v níž autorka pojednává o archivu bývalého benediktinského kláštera v Kladrubech. Ústředním problémem je skutečnost, že písemnosti provenience někdejšího opatství jsou dnes rozptýleny mezi řadou jiných institucí, přičemž logicky nabízející se fond Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II. v Národním archivu v Praze představuje sice hlavní, avšak nikoliv výhradní fond, v němž jsou prameny kladrubského původu uchovávány. Vedle dalších českých a moravských paměťových institucí je část někdejšího klášterního archivu třeba hledat v Rakousku ve sbírce listin Institutu für Österreichische Geschichtsforschung. Další informace pak skýtají mladší kopiáře kladrubských písemností ze 17. a 18. století. Na tomto základě se tak Jitka Křečková pokouší o rekonstrukci obsahu původního klášterního archivu, přičemž díky svým pramenům dává čtenáři nahlédnout i do vnitřního života kladrubského konventu a vývoje opatství. Jako klíčovou epochu historie Kladrub označuje autorka působení opata Reinera v letech 1231–1275. Zároveň Křečková konstatuje, že předložený pokus o rekonstrukci kladrubského archivu je prozatím prvotní sondou, která předpokládá další studium. Podobného charakteru je také pojednání Jindry Pavelkové, která představuje prameny, týkající se dějin kladrubského opatství, ve fondu rajhradského kláštera v Moravském zemském archivu v Brně. Tyto písemnosti jsou převážně spjaté s literární činností zdejšího probošta Bonaventury Pitera. Třebaže se tedy jedná o opisy, lze bezpochyby souhlasit s Jindrou Pavelkovou, že i tento sekundární pramen může být přínosný pro poznání dějin Kladrub, např. coby komparační materiál.   

Od pramenovědného zaměření směrem k historickému vývoji širšího regionu se odklonil Vladimír Bystrický, který se rozhodl přiblížit komplikované, často napjaté vztahy mezi starším zeměpanským benediktinským opatstvím a z hornické osady vzniklým královským městem Stříbrem. Autor předestírá vývoj konkurenčních vztahů mezi klášterem a městem, umocňované od 13. století podporou Stříbra českými panovníky. Dochované prameny svědčí o tom, že napětí vygradovalo na sklonku 14. století, kdy dokonce došlo k ozbrojenému střetu mezi oběma stranami. Konkurenční tenze ovšem rázně ukončily husitské války, kdy kladrubští benediktini byli nuceni vyhledat azyl v zahraničí. Třebaže se řeholníci do Kladrub po skončení domácích válek vrátili, spory sice pokračovaly, ale i přes to, že obě strany se nadto hlásily k jiné konfesi, dramatičnosti z časů Václava IV. vzájemné vztahy již podle všeho nenabyly. Patrně i proto, že doba pohusitská potvrdila definitivně město Stříbro jakožto lokálního hegemona.

Další příspěvky se pohybují na poli archeologického, resp. stavebně-historického studia. Linda Forster představuje výsledky záchranných archeologických výzkumů v areálu kladrubského kláštera, které proběhly v letech 2003–2015. Tím byly doplněny závěry, publikované v monografii o Kladrubech z roku 2010. Gros nových zjištění se týká etapy barokní přestavby areálu, leč jistého doplnění doznalo i poznání středověkého vývoje kláštera – výzkumy daných let např. odkryly část apsidy kostela při severovýchodním rohu staré prelatury s přilehlými hroby, dále pak zahloubený objekt snad ze 13. století situovaný v jihovýchodním rohu rajského dvora. Coby usazení do kontextu pak může zájemcům o stavebně-historický vývoj Kladrub dobře posloužit příspěvek Zdeňka Chudárka o proměně areálu kláštera ve 2. polovině 20. století s důrazem na památkovou obnovu v letech 1995–2015, jakkoliv ze své podstaty nikoliv medievistického rázu.

Jakkoliv i poslední tematický oddíl spadá do stavebně-historického ranku, jako celek vykračuje za hranice kladrubských dějin a pod rouškou obecného kontextu historie benediktinství předestírá před čtenářem různorodý obsahový i geografický vějíř témat. Jan Anderle pojednává o gotickém kostele sv. Petra a Pavla v Liticích (dnes místní část Plzně). Oprava z let 2006–2010  přinesla díky objeveným sekundárně použitým stavebním prvkům cenné informace o starší románské stavbě v místě stávajícího kostela. Tento objekt není podchycen písemnými prameny, až v roce 1352 vystupuje už fungující farní kostel v rejstřících papežských desátků. Badatelé jsou tak odkázáni jen na nepřímé indicie a z nich vycházející intepretace. Jan Anderle nahlíží na Litice jako na vlastnický kostel, vystavěný v polovině nebo 3. čtvrtině 12. století a navázaného na sídlo Drslaviců, doložených na Plzeňsku od 60. let 12. století. Románský kostel přitom patrně zanikl až v čase přestavby kolem roku 1400. Románský kostel v Liticích Jan Anderle pokládá za stavbu v daném čase a místě za mimořádnou, vyvolávající množství otázek, v první řadě to, že v nejbližším okolí Litice nenachází analogii. Jan Anderle v tomto ohledu poukazuje na podobnost stavebních prvků kostelů v Liticích a ve Svojšíně (ten představuje pojítko ke Kladrubům), zda se však jedná o přímé ovlivnění anebo o společné sdílení obecných forem, to se autor neodvažuje rozhodnout.

V centru pozornosti Jiřího Slavíka zase stanul objekt benediktinského proboštství v Broumově. Zdejší lokalitu coby symbiózu opevněné tvrze, resp. hradu, a kláštera označuje Slavík za mimořádný případ v českém a nejspíše i středoevropském kontextu. Ve svém příspěvku se ohlíží za vývojem místa od 13. století, připomíná tradiční interpretaci, kladoucí vznik broumovského klášterního hradu na počátek 14. století do doby břevnovského opata Bavora z Nečtin a přehledně resumuje širokou škálu pramenů, umožňujících studium stavebního vývoje broumovského kláštera. To vše mu pak ve vazbě na aktuální průzkumy umožnilo poopravit traktovaný výklad geneze klášterního komplexu, kterou je třeba jakožto dlouhodobý proces rozprostřít do většiny 14. století. V regionu východních Čech pak setrvali i Radek Bláha s Miroslavem Kovářem, kteří se zaměřili na stavební vývoj benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem. Toto opatství s kořeny v závěru 11. století zaniklo na počátku husitských válek roku 1421, a to tak dokonale, že dnes v podstatě nevíme takřka nic o jeho architektonické podobě. Prostřednictvím zevrubné analýzy dochovaných architektonických zlomků, jak z aktuálního průzkumu lokality klášteřiště, tak starších nálezů ze sbírek královéhradeckého muzea, autoři nastiňují možnost, že na výstavbě opatovického benediktinského i královéhradeckého minoritského kláštera se podílela stejná stavební huť, kterou Bláha a Kovář uvádí do literatury pod jménem „Hradecko-opatovická.“

Předkládaná kniha je klasickým konferenčním sborníkem se všemi „žánrovými“ klady i zápory. Jako celek postihuje širokou škálu témat a přináší řadu zajímavých a podnětných příspěvků, souborný obraz dějin kladrubského benediktinského opatství však nenabízí a ze své podstaty ani nabídnout nemůže. Pokud však editor Karel Nováček v úvodu vyzdvihl jako budoucí úkol potřebu sepsat syntézu dějin kladrubského kláštera, zahrnující dlouhé období od 12. do 18. století, nepochybně i tato publikace bude jedním z neopomenutelných stavebních kamenů takového díla. A minimálně zde obsažené studie Karla Nováčka, Jana Anderleho či Jiřího Slavíka mají potenciál obohatit nejen kladrubskou historiografii, ale i šířeji koncipované obecně medievistické bádání.