Ora et labora

Ora et labora. Vybrané kapitoly z dějin a kultury benediktinského řádu, ed. Markéta Jarošová – Radka Lomičková, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2013 (Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis Historia et historia artium vol. XV)

253 s., ISBN 978-80-7422-246-7

Nad stránkami předmětné knihy se sešlo deset autorů různých badatelských zaměření, kteří si vytkli za cíl pojednat o vybraných kapitolách z historie a kulturního působení benediktinských klášterů. Petr Sommer, jenž se zhostil úvodního slova, konkretizuje, že ambicí autorského kolektivu bylo upozornit na konkrétní témata mimo tradiční oblast dějin umění, archeologie, architektury, případně se zamyslet nad rolí benediktinů v politice, hospodářství a podobně.

Petr Sommer se ujal i prvního příspěvku, jenž se věnuje osobnosti mnicha a poustevníka Gunthera/Vintíře a jeho vztahu k nejstarším českým klášterům. Obsahově se jedná o autorův standardní příspěvek a čtenář ani na okamžik nezapochybuje o tom, že se Petr Sommer pohybuje na důvěrně mu známém poli. Sice se jeho stať poněkud vzdaluje úvodnímu proklamativnímu vymezení se proti oněm tradičním tématům, na druhou stranu funguje jako solidní úvod do problematiky středoevropského raně (z evropské perspektivy vrcholně) středověkého mnišství a církve obecně, což v tématu nepříliš se orientující čtenář jistě ocení. Druhého příspěvku se ujal Petr Kubín a cílem jeho zamýšlení se staly nejstarší dějiny břevnovského kláštera, resp. otázka jeho založení ve vztahu k angažmá sv. Vojtěcha. Lze předeslat, že tato studie se bezpochyby stane nejvíce diskutovanou z celé publikace. Petr Kubín zde vykročil ve stopách Johannese Frieda a Dušana Třeštíka a zamýšlí se nad relevancí kladení počátků břevnovského kláštera do sklonku 10. století, aby došel k názoru, že doložit existenci tohoto dle tradice nejstaršího mužského řeholního domu v Čechách nelze doložit před polovinou 11. století. Přihlášení se k svatovojtěšskému kultu tak bylo podle názoru Petra Kubína ze strany břevnovských mnichů spíše legitimizační strategií bez reálné opory. Tezím Petra Kubína nelze nepřiznat inspirativnost. Nelze také oponovat tomu, že prameny, svědčící pro tradiční založení opatství před koncem 10. století jsou nečetné a mnohém problematické. Ani argumentace Petra Kubína však není dostačující. Složitý problém, který má dalekosáhlé důsledky nejen pro dějiny Břevnova, ale pro dějiny celé české a moravské raně středověké církve a společnosti řeší Kubín na minimální ploše, aniž by tak mohl postihnout všechny souvislosti. Nedostatečně se podle mého názoru vyrovnal např. s předchozím diplomatickým bádání a faktorem a fungováním historické paměti. Nastíněné téma si jistě zaslouží diskusi, ta však nutně vyžaduje větší prostor.[1] Zájem o problematiku hagiografie a kultu světců v benediktinských klášterech, prezentovaných v úvodu, naplňuje obsáhlá studie Jana Royta. Autor ve svém příspěvku mapuje na příkladu sv. Jiří, Kladrub, Sázavy, Sv. Jana pod Skalou a především širšího břevnovského (resp. břevnovsko-broumovského) klášterství vývoj kultu světců, sleduje i uchovávání paměti na jednotlivé donátory, a to vše na ploše, rámované obdobím středověku a raného novověku. Jan Royt vstupuje do polemiky s názorem Petra Kubína, aniž by se však adresně vymezil. Soudí totiž, že opatství bylo založeno již mezi lety 984-988 (což je myšlenka, kterou vyslovil již ve 30. letech minulého století Václav Hrubý, jeho text však místo v poznámkách nenalezl), v tradičně skloňovaném roce 993 pak byl klášter toliko vysvěcen. Svou studii uzavírá Jan Royt konstatováním, že benediktinská ikonografie byla v českých zemích velmi bohatá, přičemž dle všeho citlivě reagovala na místní tradici. Autor snesl skutečně ohromné kvantum případů, jen škoda, že v informačně bohatém textu se s ohledem na jeho popisnou strukturu poněkud ztrácí dynamika vývoje.

Zatímco společným jmenovatelem prvních studií byla problematika světců, další texty propojuje téma kultury a umění. Obsáhlá studie Viktora Kubíka se zaměřuje na proměny podoby a role středověkých klášterních skriptorií ve střední Evropě mezi lety 600-1300. Autor tradičně akcentuje význam klášterů pro uchování antického dědictví především v období karolinské a otonské renesance. České prostředí bylo podle jeho soudu po dlouhý čas pouhým recipientem zahraničních podnětů, což opět ladí s dosavadnímu poznatky. Ovšem i za této situace byla role českých klášterů kruciální, neboť sehrávaly roli mediátora v procesu přeshraniční nabídky a poptávky, jak lze demonstrovat např. na proslulém Kodexu vyšehradském. Kubíkova studie je bezpochyby velmi poučená a informativně nabitá, avšak i při vědomí toho, že v centru jeho zájmu stojí primárně knižní malba, přínosné by bylo reflektovat paleografické a kodikologické práce Dalibora Havla, které přinášejí řadu cenných poznatků k písemné kultuře českých raně středověkých klášterů. A to především ve vztahu k Břevnovu, který pokládá i Viktor Kubín za klíčovou instituci 12. století. Následující příspěvek Petry Oulíkové je materiálově bohatým zpracováním pečetí svatojiřského kláštera. Autorka nejenže mapuje jednotlivé exempláře, sleduje ale i vývoj a četnost dochování ve vztahu k diplomatickému materiálu. Konstatuje tak, že v archivu kláštera sv. Jiří se nachází z období 12.-16. století cca 150 listin, ovšem jen 20 je vydáno jménem abatyše a konventu, přičemž z celkového počtu cca 25 představených známe pečetní otisk jen 10 z nich. Po celý středověk byl také používán pouze jeden otisk konventní pečeti, ta byla poprvé užita v roce 1281. dochovaný exemplář ovšem pochází až z roku 1305. Pečetě svatojiřského kláštera podle autorky obecně odpovídají dobové praxi, tu a tam reflektují sociální status abatyše. Zájem dalšího autora, Marka Pučalíka, se stáčí k relikviáři s ostatky ctihodné Mlady z 2. poloviny 17. století. Jeho text je sice krátký, obsahově ale velmi zajímavý, neboť autor pojednává o předmětu velmi málo známém. Následující studie Veroniky Horové analyzuje ikonografickou stránku pozdně gotické malířské výzdoby v kapli sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří, a to včetně velmi zajímavého kontextu v podobě peripetií historie objektu na straně druhé a památkové ochrany a dobově podmíněné restaurátorské praxe na straně druhé coby faktorů, které interpretaci maleb nastavily jasné limity.

Kratičký text Františka Záruby se zabývá zcela konkrétním problémem první písemné zmínky o Týnci nad Sázavou. Vstupuje do dialogu s názorem Vratislava Vaníčka, který hledal Týnec nad Sázavou mezi majetky svatojiřského kláštera, jak je uvádí listina krále Přemysla Otakara I z roku 1227. Vaníčkova interpretace, která se již zabydlela v literatuře, by musela vést k odmítnutí teze Tomáše Durdíka o Týnci jako hradu královského založení. František Záruba na základě přehledné argumentace naopak dochází k názoru, že v dané listině zmíněný Týnec není Týncem nad Sázavou, ale lokalitou, situovanou v bezprostřední blízkosti Prahy. Zpracování na první pohled marginálního tématu je mimo jiné hezkou ukázkou pracovního postupu historika. Předmětem zájmu Miroslava Šmieda se stalo znázornění Nebeského Jeruzaléma v kostele sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice. Autor klade výzdobu daného kostela do souvislosti s kulturním rozkvětem sázavského kláštera v době opatů Silvestra a Reginarda z Met i benediktinské spirituality 12. století. Zcela autonomně stojí závěrečný příspěvek Markéty Jarošové, který nabízí vzhled do medievistické klášterní expozice Metropolitního muzea v New Yorku, a to s důrazem na dějiny formování těchto sbírek. Informativně poučné představení českému publiku nepříliš přístupných fondů autorka zakončuje srovnáním s instalací sbírek středověkého umění pražské Národní galerie v Anežském klášteře.

Autoři si uložili za cíl pojednat o vybraných kapitolách z dějin a kultury benediktinského řádu, a tento svůj cíl plní, byť především díky zjevné vágnosti vymezení. Příspěvky mezi sebou zachovávají jen minimální spojovací linku, kterou jsou benediktini, svatí či různé tváře kulturního působení. Jsem však toho názoru, že je nešťastné pod tlakem soudobých scientometrických parametrů vozit se po sborníkové formě jen kvůli struktuře. Titul Ora et labora představuje solidní počin díky několika často materiálově či tematicky cenným statím, své čtenáře si proto jistě najde. Větší problém než ve sborníkové formě vidím v obsahu. Domnívám se, že editor mohl tu a tam sehrát aktivnější roli. Zbytečně např. působí opakování některých údajů v textech různých autorů (viz obsáhlé pasáže, resumující život poustevníka Vintíře v textu Jana Royta, přičemž o tomtéž už před ním pojednal dostatečně Petr Sommer). Překvapí také fakt, že ne vždy jsou zjevné citace či převzaté informace doprovázeny náležitým poznámkovým aparátem. Velkou vadou na kráse předkládané publikace je pak terminologie, zrcadlící se již v názvu. Třebaže publikace není chronologicky vymezena, drtivá většina studií se zaobírá epochou středověku. Právě pro tuto dobu je však problematické hovořit o benediktinském řádu. Lze pochopit, že se jedná o zažitý termín, jehož nahrazení není stylisticky jednoduché a patrně by neprospělo srozumitelnosti knihy mimo okruh specialistů, avšak kde jinde než u odborné publikace je možno čekat alespoň poznámky, která by hned v úvodu tyto komplikace vysvětlila a relativizovala dále ze stylistických důvodů používaný termín řád? Přes tyto výtky však platí, že anotovaná publikace patří mezi nečetné práce, která se obracejí k dosud spíše zanedbávaným dějinám benediktinů jako badatelskému tématu, a přináší tak naději, že se snad blýská na lepší časy.