Svatý Vintíř
Petr KUBÍN
Svatý Vintíř. Poustevník, kolonizátor a diplomat
Praha, Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění – Nakladatelství Lidové noviny 2016 (Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. XXV), 255 s., ISBN 978-80-7422-459-1
Poustevník Gunther alias Vintíř, žijící na přelomu 10. a 11. století, není v české historické literatuře postavou neznámou. Třebaže jeho jméno má své místo v každé syntéze českých dějin daného období, obšírnější pojednání o jeho osobnosti dosud představoval jen medailonek Jaroslava Kadlece v publikaci Bohemia sancta: Životopisy českých světců a přátel Božích a pasáže v monografii o knížeti Břetislavovi I. z pera Barbary Krzemieńské. Před řadu parciálních studií (např. Michala Dragouna či Jana Royta o vintířovském kultu) předznamenala změnu pozornosti, věnované postavě poustevníka Vintíře, až kniha Sedm přemyslovských kultů Petra Kubína, kde se autor zaměřil na genezi Vintířova kultu v době přemyslovské. Následně tentýž badatel připravil bilingvní edici Života sv. Vintíře. Petr Kubín si tak přichystal optimální základy k tomu, aby mohl předložit zpracování Vintířova života. Právě ten, nikoliv Vintířův kult, stojí v centru nové Kubínovy knihy, jak autor zdůrazňuje již v úvodu. Tento žánr si ostatně vyzkoušel již ve své biografii blahoslaveného Hroznaty.
Tato koncepce není volbou autora, ale vychází ze stravu pramenné základny. Petr Kubín akcentuje skutečnost, že Vintířův příběh vyniká (jeho slovy) v liduprázdné, resp. pramenů prázdné krajině střední Evropy přelomu 10. a 11. století, neboť takových osobností, jejichž život lze prameny dokreslit, není prý mnoho. Podle Kubína si Vintíř stojí mnohem lépe než většina českých světců raného středověku. Naopak výrazně méně dochované prameny reflektují Vintířův kult, neboť ten se na rozdíl od kultu jiných světců nepodařilo prosadit obecně, ale zůstal omezen na okruh benediktinských klášterů. Představení historických pramenů, na jejichž základě lze rekonstruovat Vintířův život a působení, i odborné literatury, jenž byla Vintířovi věnována Kubínovými předchůdci, tvoří úvodní pasáže knihy. Vyzdvihuje především dvě „biografie“, sepsané ještě během Vintířova života, resp. relativně nedlouho po jeho smrti. Postava mnicha a poustevníka Vintíře se krom toho objevuje v řadě dalších středověkých kronik a letopisů především říšské, ale také české provenience, i v pramenech úředního charakteru.
Vlastní výklad o životě mnicha Vintíře koncipoval Petr Kubín podle striktně chronologické kostry. Nejprve se tedy zabývá Vintířovým původem – zde autor ještě naráží na limity pramenných opor. Přesto v daných pasážích rozporuje např. tradičně uváděný rok 955 coby datum Vintířova narození a argumentuje spíše pro dobu okolo roku 970. Zlomovým bodem Vintířova života byla nepochybně jeho konverze, kladená do roku 1005, tedy i ta logicky představuje další z témat, kterým Petr Kubín věnuje zvýšenou pozornost. Další uzlový bod Vintířova života pak představuje jeho působení v čele niederalšského proboštství v Göllingenu. Až po této zkušenosti prodělal podle legendistického podání Vintíř skutečnou vnitřní konverzi, zřekl se světa mocných a s tím spjaté prestiže a stal se opravdovým následovníkem sv. Benedikta. Zde počíná poustevnická kapitola Vintířova života. Petr Kubín pečlivě přibližuje výpověď středověkých pramenů, upozorňuje na místa, která představují žánrová topoi a snaží se odlišit také nánosy pozdější tradice jako např. v otázce Vintířovy šumavské poustevny. Za méně zdařilé však pokládám pasáže, v nichž se autor věnuje založení kláštera v Rinchnachu a s tím spjaté kolonizační činnosti. Stručnou kapitolku Petr Kubín formuluje výhradně na základě písemných pramenů, je však otázka, nakolik je jejich svědectví skutečně relevantní a nakolik jde o obvyklé monastické topos. V recentní odborné literatuře je tzv. klášterní kolonizace často problematizována a domnívám se, že i v případě Vintířova šumavského působení nelze bez opory v dalších disciplínách typu archeologie, historická geografie či sídlištní historie říci cokoliv jistějšího.
Poustevník Vintíř je v literatuře znám jako aktivní hráč na soudobém diplomatickém poli, nepřekvapí proto, že Petr Kubín sleduje také tuto linii. Přisuzuje tak Vintířovi účastenství na východní politice Jindřicha II. a kloní se k názoru, že to byl právě „náš“ Vintíř, kdo podnikl misijní cestu k pohanským Luticům - třebaže přiznává, že soudobé prameny o tomto mlčí, není tedy jisté, zda je identifikace konvrše Vintíře, o němž hovoří kronikář Dětmar z Merseburku, skutečně správná. Přesto Kubín soudí, že misijní cesta k Polabským Slovanům odpovídá kontextu vztahů mezi mnichem Vintířem a císařem Jindřichem II. Další mise, který je s Vintířovou postavou již tradičně spojována, je jeho cesta do Uher ke dvoru krále Štěpána. Událost popisuje již svatoštěpánská legenda z konce 11. století, pozdější Vintířova vita pak připojuje údaj o příbuzenství světce a uherského panovníka. Skutečný účel však neznáme, což opakuje také Petr Kubín. Ten uvažuje jako o důvodu Vintířovy uherské cesty podporu nově založeného kláštera Bakonybél, jehož zasvěcení sv. Mořicovi by mohlo naznačovat vztah k Vintířovu Niederaltaichu. Proč se zde však angažoval přímo Vintíř nevíme a přiznává to též autor. Petr Kubín si ostatně zachovává sympatickou střízlivost v závěrech, když necítí potřebu vynést za každou cenu kategorický soud a připouští tak, že celá kauza Vintířova působení v Uhrách může být také jen narativní strategií, jak více oslavit (v první řadě) krále Štěpána. Petr Kubín také rozporuje tradované mínění, že mnich Vintíř vystupoval jako rádce císaře Konráda II. ve věci války o burgundské dědictví mezi lety 1032-1034, jejímž základem se stala chybně editovaná kronika z počátku 16. století.
Nejslavnější a obecně známou kapitolou Vintířova života je pak jeho angažmá ve vztazích mezi říší a českým knížectvím v době vlády římského krále Jindřicha III. Právě tato událost, resp. její negativní interpretace, s níž vystoupil František Palacký, vedla v konečném důsledku k tomu, že postava mnicha Vintíře vymizela z obecného českého historického povědomí. Petr Kubín v poslední velké tematické pasáži právě s vlivným Palackého pojetím polemizuje, vykračujíce ve stopách Václava Novotného. Zasazuje Vintířovo jednání do kontextu soudobého dění a vymezuje se proti hodnocení šumavského poustevníka jakožto zrádce, který převedl německého nepřítele přes český pohraniční hvozd a přispěl tak k pokoření Přemyslovců. Kubín naopak vykresluje Vintíře jako obratného diplomata a pragmatického mediátora. Petr Kubín také uvádí na do střízlivější roviny několik traktovaných hypotéz, které však nemají oporu v soudobých pramenech, jako např. myšlenku blízkého přátelství mezi Vintířem a českým knížetem Oldřichem, v okruhu břevnovského konventu pěstovanou ideu Vintířova kmotrovství Oldřichova syna Břetislava či hypotézu Barbary Krzemieńské, že Vintíř stál v čele Břetislavova poselstva, směřujícího začátkem roku 1040 za Jindřichem III.
Závěr Vintířova života pak tone v mlhách podobně jako jeho počátek. Historik je tam omezen především na výpověď hagiografických pramenů, přičemž není třeba pochybovat, že tyto pasáže, líčící Vintířovy poslední okamžiky, jsou z valné části literární fikcí. Přesto to, hlavní, a sice Vintířův pohřeb v břevnovském klášteře, potvrzují další písemné i hmotné prameny, jak českého, tak říšského původu. V závěru knihy se pak Petr Kubín vrací ke svým starším pracem a stručně představuje Vintířův kult. Ten je prvně doložen na přelomu 11. a 12. století v nekrologiu Bernolda z Kostnice, doklad české úcty se objevuje až v břevnovském breviáři z 80. let 12. století. Už zde je však Vintířův svátek veden jako významné datum. Petr Kubín klade důraz hlavně na Vintířův kult v době středověku, a třebaže vývoj vintířovské úcty sleduje až do 19. a 20. století, tyto pasáže už pojímá jako stručný epilog. Nezvyklým tahem autora či nakladatelství je pak skutečnost, že plný text práce je v knize obsažen také v německojazyčné mutaci.
Vintířovská monografie Petra Kubína tedy představuje tradičně koncipovanou biografii, sledující běh světcova života, resp. jeho klíčové okamžiky, odrážející se v dochovaných svědectvích. Petr Kubín pečlivě shromáždil patrně všechny písemné prameny, přistupuje k nim kriticky poučen svým předchozím bádáním na poli středověké hagiografie a dobře se orientuje také v sekundární literatuře české i německé provenience. Nevelký rozsah knihy však zjevně ukazuje možnosti a limity takového konzervativního přístupu na poli raně středověkých dějin. Třebaže autor v úvodu konstatoval, že k osobnosti mnicha a poustevníka Vintíře existuje více historických pramenů, než je tomu v případě jiných soudobých světců, přece jen se ukazuje, že oněch svědectví není zase tolik, aby to historikovi umožnilo proniknout hlouběji za obraz, vykreslovaný legendisty. Což je ovšem obecnější problém, týkající se žánru biografií středověkých osobností jako celku. Zásluhou Petra Kubína je tedy k dispozici přehledné, doposud nejucelenější shrnutí životních osudů jedné nepochybně zajímavé osobnosti přelomu 10. a 11. století, práci však lze stěží vnímat jinak než jako pomyslnou tečku za autorovým předchozím bádáním, jehož vrchol představuje již zmíněná kritická bilingvní edice vintířovské legendy. Ač recenzentovi nepřísluší polemizovat s autorskou koncepcí, je možná škoda, že Petr Kubín nenavázal na svou monografii Sedm přemyslovských kultů a přece jen nerozvedl vintířovskou úctu (resp. tzv. druhý život blahoslaveného/svatého Vintíře obecně), jejíž historii až na práh moderní doby skicuje v závěru předložené knihy. Zde možná ještě nějaký prostor k nejspíše komparativnímu uchopení zůstává.