Spiritualita křesťanského mnišství

Václav Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 2-3, Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2010 (= Pietas benedictina 19)

456 s., ISBN 978-80-86882-14-7

Křesťanský monasticismus coby významný fenomén intelektuálních, kulturních a ostatně i sociálních dějin se stal námětem velkoryse koncipovaného počinu, pod nímž je jako autor podepsán doc. Václav Ventura, a jenž vychází v rámci ediční řady Pietas benedictina ve vydavatelství břevnovského archisteria. Kniha Spiritualita křesťanského mnišství (resp. její druhý a třetí díl, jež byly poněkud neobvykle vydány společně v jednom svazku) logicky navazuje na titul, který Václav Ventura představil v roce 2006. Tento první díl byl věnován nejranějším počátkům mnišství od prvotního formování v egyptských pouštích na přelomu 3. a 4. století a doveden byl až do doby Jana Zlatoústého, tedy na samý práh 5. století. Díly druhý a třetí pak organicky pokračují v nastolené cestě a důsledně sledují koncepci a rozvržení svazku úvodního. Stejně jako svazek předchozí vznikl i aktuální titul jako výsledek práce Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, jež funguje při Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

S ohledem na informační obsáhlost shrňme obsah Venturovy knihy toliko orientačně. Díl druhý sleduje vývoj monasticismu na křesťanském východě, v oblastech Egypta, Palestiny a Sýrie. Obecný trend a situaci Ventura vykresluje na příkladech několika konkrétních osobností. Na stránkách druhé dílu tuto roli plní otcové z Gazy, především Barsanúfios a Jan, Dórotheos z Gazy, Jan Klimax, Maxim Vyznavač, Theodóros Stúdijský a Symeón Nový teolog. Samostatný oddíl je věnován specifickému směru východní křesťanské spirituality, tzv. hésychasmu. Díl třetí je věnován analogicky mnišství západnímu. V těchto pasážích jsou tak čtenáři představeny zakladatelské osobnosti sv. Jeronýma, Augustina Aurelia či Honorata z Arelate. Ventura se dále obsáhle věnuje seznámení v šířením mnišského způsobu života v Galii coby prvním regionu, kde nový náhled na styl života ve víře, přicházející v východních provincií, zakořenil. Toto autor ilustruje na osudech a dílech Eucheria z Lugduna, Fausta z Regia, sv. Martina z Tours a jeho životopisce Sulpicia Severa, Paulina z Noly či Caesaria z Arelate. Co jméno, to tedy výrazná osobnost, formující monastické ideje své doby. Přirozeně nelze opomenout zásadní vývoj na Britských ostrovech a v Irsku. V těchto pasážích sehrává vedle tradičně iniciační osobnosti sv. Patrika hlavní roli sv. Columbanus, jemuž věnuje Václav Ventura detailní pozornost. Závěr je věnován seznámení s bezprostředním předchůdcem tzv. otce západního mnišství sv. Benedikta z Nursie, neznámého autora, označovaného tradičně jako Mistr (Magistr) a jeho Řeholí.

Z hlediska struktury výkladu Václav Ventura nejprve v kostce představuje životní osudy té které osobnosti na pozadí doby, v níž žila a tvořila, aby si tak vytvořil logické předpolí k tomu, co je jeho hlavním záměrem. Tím je – plně v souladu s názvem knihy – podrobný rozbor klíčových děl (vlastní teologické spisy, mnišské regule a instrukce, konkrétní dopisy) Venturou zvolených osobností, na nichž pak dokládá myšlenkový vývoj autora, jeho odkaz monastickému hnutí i křesťanské věrouce obecně, stejně tak jako proměny a vývoj samotného monastického ideálu. Ventura tak nejprve v kostce shrnuje dějiny bádání o daném prameni, poté rozebírá jeho formální strukturu, aby následně přikročil k detailní analýze obsahu. Tyto pasáže bezesporu představují hlavní klad a přínos celé práce. Ačkoliv knize z logiky věci dominuje hledisko teologické či filosofické (záleží na úhlu pohledu), Václav Ventura zdařile staví také na znalostech, nabízených historickou či v menší míře lingvistickou vědou, jejichž poznatky úspěšně skládá do podoby celistvého obrazu. Třebaže autor neskrývá svou konfesijní angažovanost, případné obavy z tohoto faktu lze odbýt jako liché: Venturova Spiritualita křesťanského mnišství je v první řadě vědeckým dílem, jež snese náročná měřítka, ba je nutno ocenit autorovu akribii a hluboký vhled do pojednávané problematiky, stejně jako schopnost náročné téma relativně srozumitelně zprostředkovat méně poučenému čtenáři.

Český zájemce o dějiny mnišského hnutí neměl dosud příliš možností jak se detailněji seznámit s historií a vývojem tohoto společenského a kulturního jevu. Vynecháme-li encyklopedické pasáže v titulech typu Středověký člověk a jeho svět či Encyklopedie středověku, resp. Franzenovy Malé církevní dějiny či letitá skripta Jaroslava Kadlece, zůstává prakticky jediným titulem, který nabízí zprostředkovat novému zájemci toto seznámení, český překlad Lawrencových Dějin středověkého mnišství. Právě srovnání Lawrencovy a Venturovy knihy je nasnadě. Je třeba říci, že Lawrencovy Dějiny ani nyní nepřijdou o primát bazálního úvodu do historie mnišství. Venturova kniha, ač také spíše obecné kompendium, totiž už svou koncepcí i náročností výkladu počítá se specializovanějším, již obeznámeným čtenářem, který se alespoň v elementární rovině orientuje na poli několika vědních disciplín. Spiritualita křesťanského mnišství tak představuje pomyslný druhý krok ve studiu dané problematiky a nejen proto představuje vítané obohacení domácí monasteriologické literatury.