Svatý Václav, panovník a světec v raném středověku

Vratislav Vaníček, Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku, Paseka, Praha – Litomyšl 2014

324 s., ISBN 978-80-7432-501-4

Postava svatého knížete Václava a jeho doba představují pomyslné témata věčného návratu české historiografie již od jejích počátku coby kritické vědy. S ohledem na zakladatelský význam Václavovy epochy a problematickou povahu pramenů se tato doba stala jakýmsi prubířským kamenem, na němž svůj um o důvtip osvědčovaly celé generace historiků  a tento zájem neslábne ani v současnosti. Jen v nedávné době se na dějiny éry sv. Václava zaměřili badatelé jako Dušan Třeštík, Petr Charvát, Ján Steinhübel, Petr Kubín, David Kalhous, resp. Michal Lutovský.[1]

Na toto hojně již zorané pole nejnověji vstoupil Vratislav Vaníček. Stran tématu se jedná o poměrně překvapivou volbu, neboť Vratislav Vaníček se do povědomí historické obce zapsal jako badatel, věnující se dějinám 13. století s důrazem na dějiny šlechty, a třebaže si v minulosti prostřednictvím monografií o knížatech Vratislavovi II. a Soběslavovi I. „osahal“ i dějiny 11. a 12. století, v aktuální svatováclavské monografii Vratislav Vaníček podnikl nejzazší výlet do hloubi českých dějin (a to v zásadě bez předchozích přípravných studií). Již na prvních stránkách v úvodu ovšem Vratislav Vaníček potvrzuje, že si je vědom náročnosti úkolu, který si uložil, už s ohledem na možnosti a limity dobových pramenů i košatost předchozího bádání.

Možná právě proto však kniha už od pohledu však prozrazuje promyšlenou strukturu. Vlastní výklad byl autorem rozdělen do čtyř tematických oddílů. V první části pojednává Vratislav Vaníček o počátcích české společnosti a o kořenech české státnosti, což je téma, které se s dobou 1. poloviny 10. století obvykle spojuje. Už v těchto pasážích se projevuje styl, charakteristický pro Vaníčkovy texty, jímž je široký záběr. Autor totiž nejprve nastiňuje jak probíhal proces christianizace a jaké důsledky pro rodící se středověkou společnost tento fakt měl. Šíření křesťanství a jeho přijetí pokládá Vaníček za svého druhu kulturní revoluci, která překračovala archaická kmenová omezení. Po úvodních obecnějších pasážích se Vaníček soustředí hlavně na výboje Karla Velikého, jdoucí ruku v ruce s šířením  křesťanství. Mimo jiné se relativně obsáhle soustředí na poměry v Bavorsku, které pokládá za příhodné pro srovnání s podobnými procesy, probíhajícími posléze v Čechách a na Moravě. Postihuje konsolidaci přemyslovského panství, přičemž se nelze nedotknout klasických témat jako je otázka českých kmenů, resp. knížat, křtu českých předáků i vzájemného poměru mezi českými knížaty.

Druhá část je věnována životu budoucího svatého knížete Václava. Vaníček analyzuje klíčové okamžiky Václavova životního příběhy počínaje vztahem mezi kněžnami Ludmilou a Drahomírou, přes Václavův nástup na knížecí stolec, pokouší se proniknout do tajů Václavova osobního života, snaží se nastínit Václavovu domácí i zahraniční politiku, uvažuje nad zázemím, které měli první Přemyslovci k dispozici a vyvrcholení samozřejmě představuje otázka vztahu Václava s bratrem Boleslavem a okolnosti jeho tragického vyústění.

Leitmotivem třetí a čtvrté části je proměna knížete Václava ve světce a patrona dynastie a země. Vratislav Vaníček tu pojednává o Václavově translaci, sleduje odraz Václavova příběhu v christianizaci Polska i v zahraničněpolitické a církevní politice Boleslava I., reflektuje šíření svatováclavské úcty v říšském prostředí, srovnává roli svatováclavské úcty s podobnými kulty na Rusi, v Uhrách a ve Skandinávii. Své líčení Vratislav Vaníček zakončuje dobou 11. a 12. století, kdy svatý Václav pevně usedl na vrcholu českého křesťanského panteonu jakožto věčný vládce Čech, což odráží nejen písemné, ale široké spektrum pramenů.

Je tedy zřejmé, že historický kníže Václav je námětem pouze jedné části ze čtyř. Tato skutečnost těžko může být předmětem kritiky. V případě sv. Václava je totiž těžké rozhodnout, zda je historicky významnější život před- anebo posmrtný.  Tento fakt má ovšem pro autora i svůj jednoznačně pozitivní rozměr. Opakovaně bylo upozorněno na jistou komplikovanost, ba ošidnost psaní biografií středověkých osobností. Málo kdy má totiž historik k dispozici prameny takové výpovědní hodnoty, aby byla tato „biografie“ skutečným životopisem, nikoliv životem na pozadí politického, hospodářského a sociálního vývoje dané doby (v případě panovníků). Vratislav Vaníček si byl tohoto problému zjevně vědom a právě tak je třeba pohlížet na koncepci celé knihy. Negativním rozměrem dvojího života sv. Václava je potom skutečnost, že světec Václav v písemných pramenech převrstvil existenci knížete Václava. S tímto kruciálním problémem se musel a musí vypořádat každý badatel, přičemž cesta oscilovala mezi až nekritickým přijetím svědectví legendistů a naopak jeho podobně a kategorickým odmítnutím. Je možno předeslat, že Vratislav Vaníček volí pomyslnou zlatou střední cestu. Snaží se sice proniknout skrz hagiografický závoj k živoucímu člověku Václavovi, je si však vědom omezených možností. Klade proto svým pramenům povětšinou jen ty otázky, na které jsou s to odpovědět.      

Vratislav Vaníček je autorem zvyklým pojímat svá témata v rozsáhlých souvislostech, jak ukázaly již jeho předchozí knihy. Nebojí se pracovat s celou řadou analogií, často neotřelých. V případě raně přemyslovských dějin tak nepracuje pouze s vědomím říšskoněmeckých, polských, případně uherských souvislostí, ale neváhá své teze opřít i o příklady ruské nebo skandinávské. Jeho výklad tak získává na komplexnosti, přitom si autor poměrně úspěšně hlídá, aby se mu struktura textu nerozpadla pod tíhou detailu pod rukama. V zásadě lze konstatovat, že toto Vaníčkovo snažení je úspěšnější než např. texty Petra Charváta, jehož řetězení analogií vždy plně nepřesvědčuje. Na druhou stranu ani hypotézy Vratislava Vaníčkova neslaví v tomto směru vždy jednoznačný úspěch. Zdá se mi např. diskutabilní, zda je možno vést paralelu mezi situací v Čechách na počátku 10. století a s poměry polskými ve 12. století, tedy srovnávat na jedné straně Václava a Boleslava se syny Vladislava Heřmana Zbyhněvem a Boleslavem (Křivoústým). Dalším takovým případem je vyvozování rodové příbuznosti českých knížat na základě podobně znějících, ne však děděných jmen. I to bude nejspíše jen hypotézou.

Sympatickým rysem je Vaníčkův zdravě kritický náhled na závěry předchozího bádání. Konstatuje potřebu revidovat hradištní teorii Jiřího Slámy ve vazbě na nové výzkumy či upozorňuje na skutečnost, že někteří badatelé bagatelizují legendisticky zabarvené epizody z života sv. Václava a spíše tendují k tomu akcentovat éru Boleslava I. a II. (v hodnocení kvalitativního rozměru této „říše prvních Boleslavů“ je Vratislav Vaníček také sympaticky střízlivý). Následkem toto pak vzniká podle Vaníčkova názoru zkreslený pohled na historický vývoj českých zemí. K tím lze bezpochyby souhlasit, a priorním odmítnutím pracovat s písemnými, tj. především hagiografickými prameny negativně podkopala jinak zdařilé úsilí Vaníčkova předchůdce Petra Charváta, jehož svatováclavská monografie tak utržila těžkou ránu. Na druhou stranu se tu a tam zdá, že Vratislav Vaníček naopak podléhá dikci legend až příliš, že z nich občas pouze vybírá vhodná fakta, jimiž ilustruje svůj výklad. V knize chybí pojednání o pramenech, v nichž by autor představil svůj názor na filiaci václavských legend a jejich sdělnost. Kratičký úvod není v tomto směru dostačující, neznalý čtenář např. nemá šanci pochopit komplikovanost sporu o Kristiánovu legendu, se kterou jinak Vratislav Vaníček pracuje nezvratně jako s pramenem konce 10. století, ba legendistu Kristiána označuje za prvního tvůrce a propagátora svatováclavského kultu coby národního/zemského programu. Neznalý čtenář však jen z poznámkového aparátu spíše pouze vytuší, že existují i jiné názory.             

S ohledem na téma knihy se Vratislav Vaníček musel nevyhnutelně dostat do interakce především se závěry Dušana Třeštíka. Jeho názory Vaníček často přijímá, avšak nebojí se je ani rozporovat a hledat vlastní cestu bludištěm pramenů. Nesouhlasí s Třeštíkovým názorem, že Přemyslovci zbavyli Čechy svobody poté, co ovládli pražské návrší a obehnali ho valem (v souladu s poznatky antropologa Emanuela Vlčka Vaníček soudí, že se tak stalo někdy po roce 872). Opakovaně poukazuje na dobovou podmíněnost Třeštíkových názorů, např. ve vztahu k v interpretaci řezenského křtu českých knížat, kdy Vaníček mezi řádky Třeštíkových názorů čte negativní názor na křesťanství, případně ve věci budování státu za prvních Přemyslovců. Pro Dušana Třeštíka byl zakladatelem státu kníže Boleslav I. V době Václavovy vlády se Čechy podle Třeštíka nacházely nad propastí (míněno pod dominantním vlivem Saska) a byl to až Boleslavův krvavý čin, co vedlo k emancipaci Čechů a v konečném důsledku za zajištění národní existence. Naopak Vratislav Vaníček má odlišný názor na politiků Čechů vůči Sasům ( a také Maďarům), než zastával Dušan Třeštík. Podle mého názoru se oprávněně táže, zda tedy Václavova vláda představovala v českých dějinách období retardace a naopak vláda Boleslavova byla revolucí? Správně přitom upozorňuje, že rozmach přemyslovského státu nastává od 50. let 10. století, tedy poté, co se Boleslav I. s Otou I. smířil. Vaníček také nesouhlasí k Třeštíkovým názorem, že ke staroboleslavské vraždě došlo jaksi omylem (což Třeštík opíral o dikci Gumpoldovy legendy), a tvrdí, že u kořenů této tragické, leč fundamentální události českých dějin stálo soupeření knížecích družin (zde používá odkaz na ruské analogie). Sám však ve výsledku dluží přesnější odpověď na otázku, co tedy bylo zdrojem nesvárů mezi oběma bratry, pokud tím nebyla odlišná zahraničněpolitická orientace (Václavova na Sasko, Boleslavova na Bavorsko). Vznik českého státu a trend převáření společnosti byl podle Vaníčkova (nepochybně správného) soudu v 9. a 10. století průběžný, a jak dodává, lze říci, že Václav zemřel pro stát a naopak Boleslav se zasloužil (minimálně svým úsilím o vznik pražského biskupství) o rozkvět církve.  Vaníček také kriticky reflektuje známou polemiku mezi Emanuelem Vlčkem a Dušanem Třeštíkem, na základě čehož formuluje vlastní chronologii života prvních Přemyslovců. Toto je však otázka, která se bude patrně navždy pohybovat v rovině hypotéz.

Následující pasáže, které sledují vznik, růst a konsolidaci kultu sv. Václava jsou v zásadě přesvědčivé. I proto, že se zde Vratislav Vaníček pohybuje více v souladu s obecně zastávanými názory. Vaníček se nadále pohybuje v širokých konotacích, ač se občas zdá, že se jeho hlavní téma poněkud ztrácí, hlavně ve světle pozornosti věnované sv. Vojtěchovi. S ohledem na aktuální polemiku o počátcích břevnovského kláštera (která se ovšem rozpoutala až po vydání předmětné knihy) je zajímavý Vaníčkův názor, že Břevnov byl iniciován jako opora pražského biskupství a intelektuální centrum, analogicky ke klášteru sv. Jimrama v Řezně. Jen drobnou připomínkou je nutno oponovat Vaníčkovu konstatování, že v 11. a 12. století bylo jméno knížete Václava pro příslušníky přemyslovské dynastie tabu a objevuje se až u králů 13. věku. Je pravdou, že na rozdíl od jiných jmen nebylo jméno dynastického světce mezi Přemyslovci tak frekventované, absolutně však Vaníčkova slova také neplatí. Zapomněl totiž na dvě olomoucká knížata jménem Václav (1125-1130 a 1177-1178), přičemž právě v Olomouci byl během první poloviny 12. století vystavěn kostel zasvěcený sv. Václavovi, který se posléze stal sídlem moravských biskupů. V závěru knihy pak autor uvažuje o konceptu české státnosti a o roli historických prací, psaných touto optikou, resp. o tom, co by bylo, kdyby byl kníže Václav v roce 935 nezemřel. I tyto úvahy, jakkoliv jen lehce skicované, nepostrádají na zajímavosti a především ukazují na hloubku Vaníčkova přemýšlení a ponoru do problematiky. Své líčení autor ukončil na prahu vrcholného středověku, což pokládám za vhodné. I následující věky rozvíjely kult sv. Václava, jeho základní tvář byla ale dána v 11. a 12. století. Pozornost věnovaná dalším staletím, jakkoliv by to bylo zajímavé (zvláště v době Karla IV.), by už koncepci titulu rozbíjela a rozsah knihy neúměrně natahovala.        

Kniha Vratislava Vaníčka o sv. Václavovi je přínosná kritickým přístupem autora k pramenům i literatuře, uvažováním v širších souvislostech a snahou o (nutné) interdisciplinární uchopení studovaného tématu, kdy se autor snaží reflektovat nejen poznatky historie, ale i archeologie, antropologie, literární vědy, dějin umění, geografie a teologie. Čtenáři je tak předkládán logicky strukturovaný, fundovaný, informačně bohatý, ale přitom přehledný text, který – ač už s autorovými závěry souhlasíme či nesouhlasíme – vybízí ke znovupromýšlení zdánlivě vyřešených otázek a zaujetí vlastních postojů. S knihou přitom bude spokojen i čtenář, který nemá hlubší badatelskou ambici. S ohledem na celkovou zdařilost díla proto překvapí jistá nedůslednost v citování. Ne vždy je totiž tvrzení podpořeno obligátním poukazem za pramen či literaturu, třebaže autorova formulace k tomu směřuje. Ale to berme jen jako poznámku pod čarou. Pokud Vratislav Vaníček svou knihu zakončuje historkou, že jeden z účastníků svatováclavské poutě v roce 2013 nebyl s to podělit se s médii o nic podrobnějšího, co se sv. Václava týče, nyní můžeme říct, že nyní už si může každý zájemce patřičné informace doplnit. Zásluhou Vratislava Vaníčka má české historiografie k dispozici kvalitní moderní monografii o sv. Václavovi a jeho době.