Jan Hus

Jiří KEJŘ

Jan Hus známý i neznámý

(Resumé knihy, která nebude napsána)

Karolinum, Praha 2009, 137 s., 150 Kč

Třebaže osobnosti Mistra Jana Husa věnovaly nemalou pozornost celé generace historiků, nadále neztrácí postava pomyslného otce české reformace svou zajímavost. Dokládá to i nově vyšlá práce Jiřího Kejře. Docent Kejř se dějinám husitství věnuje více jak půlstoletí a svou prací zásadně přispěl k hlubšímu poznání tohoto klíčového údobí českých dějin. Předkládaná kniha je – jak už podtitul napovídá – sumarizací obdivuhodného celoživotního badatelského úsilí. Už v úvodu autor formuluje svůj základní cíl: pln přesvědčení, že osobnost Husova formátu nepotřebuje záplavy pochvalných ód, touží proniknout blíže k Janu Husovi coby člověku, a to i za cenu nezamlčení Husových slabin. V očích autora totiž právě tato odvrácená strana zbavuje Husa aureoly nedotknutelného symbolu a činí z něj znovu člověka se silnými i slabými vlastnosti, čímž ovšem o to více vyniká Husova velikost a dějinný význam jeho odkazu. Tento přístup, plně respektující dobové prameny, je o to cennější, uvědomíme-li si, jakým byla postava Mistra Jana od samého počátku politikem, a jak zásadním způsobem byl skutečný Hus v interpretacích svých odpůrců i apologetů zastíněn. Stačí jen poukázat na obraz Husa, jak jej generacím diváků předal ve svém kolosálním filmu Otakar Vávra. Veden touto skutečností, věnuje autor hned úvodní kapitolu relativně detailnímu uvedení čtenáře do problematiky dobových pramenů, které jsou podkladem pro poznání Jana Husa. Pečlivě vypočítává jednotlivé druhy informačních zdrojů, poukazuje na jejich výpovědní přínos i limity, díky čemuž před čtenářem barvitě vystupuje celá složitost historikova úkolu. Podobně je pak Jiřím Kejřem koncipována pasáž historiografická, kdy se zaměřuje na základní charakteristiku badatelského přístupu nejvýznamnějších husovských badatelů, počínaje Františkem Palackým. Právě v těchto čtenářsky nepříliš populárních úsecích autor poprvé dokládá svůj um trefně a výstižně říci vše potřebné a přitom nezatěžovat zbytečnými detaily. Tato schopnost je obecně jednou z charakteristických rysů celé knihy. S ohledem na zatíženost obrazu Jana Husa mnohými dezinformacemi věnuje Kejř jednu z prvních kapitol stručnému vyvrácení hlavních omylů: dotýká se tak otázky Husova rodiště a data narození, jeho rektorství, podílu Jana Husa na známém Dekretu kutnohorském i celé kostnické kauzy. V této rovině autor klade velký důraz na zboření představy Husa jako sociálního revolucionáře, jak jej chtěla vidět marxistická historiografie, podobně snímá z krále Zikmunda stigma věrolomníka, který porušil slovo dané Husovi v příslovečném ochranném glejtu. Samotný kostnický proces přirozeně tvoří hlavní svorník celého Husova příběhu a tím i Kejřovy knihy. Jiří Kejř se proto dotýká otázky Husova pravověří a odchylek od katolické ortodoxie, pečlivě analyzuje ideový vztah mezi Husem a Wyclifem i další Husova filosofická a teologická východiska – obzvláště stěžejní požadavek na zákon Boží coby nejvyšší normu veškerého konání správného křesťana. Prostor tak dostává popis vývoje vztahů Husa s klíčovými aktéry soudobého dění, počínaje Mistry Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče, k souputníkům Janu Jesenicovi a Jakoubkovi ze Stříbra, až k arcibiskupu Zbyňku Zajíci z Hazmburka, králi Václavu IV., jeho bratru Zikmundovi či papežské kurii. Jiří Kejř vykresluje všechny zásadní polemiky, v nichž se Hus pro své reformní ideje angažoval a jejichž dozvuky poté hrály roli v kostnickém slyšení. Byť celým textem prostupuje Kejřova úcta vůči Janu Husovi a správně zdůrazněný mravní i ideový potenciál univerzitního mistra, neváhá Jiří Kejř poukázat na Husovy očividné přehmaty, které soudobá církev nemohla přijmout ani přejít mlčením, resp. na jakousi Husovu naivitu kombinovanou s neústupností, vedoucí k nepochopení stávající reality, což zásadně zapříčinilo trpký konec českého reformátora. Jiří Kejř coby právní historik věnuje velkou pozornost juristickým aspektům celé kauzy a výstižně propojuje kostnické finále se všemi předchozími procesy, v nichž Hus vystupoval. Ukazuje tak, jak přímá cesta vedla Husa na kostnickou hranici. Pro čtenáře, neznajícího zásadní autorovu monografii o Husově procesu, bude jistě víc než překvapivým zjištění, že Mistr Jan byl odsouzen legitimně, což otřásá věkovitou představou kostnického mučedníka. Zajímavé je sledovat roli pozdějších Husových soudců, kardinálů Colonny i Zabarelly, už dávno před Kostnicí. Jiří Kejř tu také poukazuje na procesní chyby, jichž se Hus dopustil právě z nepochopení své pozice. V otázce soudu v Kostnici autor ukazuje, že věc nejspíše nemohla skončit jinak, neboť se spolu střetly dva vzájemně se nepotkávající principy. Koncilní otcové – elitní teologové a právníci své doby – nemohli přejít Husovo zjevné kacířství (z čistě právního pohledu, po odsouzení Wyclifovy hereze nebylo už o co se přít), Hus pak, plně přesvědčen o pravdivosti a správnosti svého učení, nemohl odvolat, neboť by ohrozil svůj posmrtný život. Nemalé snahy kardinálů i samého krále Zikmunda Husa přimět k odvolání, a tedy ho zachránit, tak nutně přišly vniveč.      

Z celé monografie vysvítá zřetelně tragika Husova osudu, z velké části ovšem zapříčiněná jím samým, už tím, že naprosto nepochopil, o co se (nejen) v Kostnici jedná. Jak však Jiří Kejř přesvědčivě formuluje, nic to nemění na dějinném významu Husově, který zásadně ovlivnil svou dobu a v mnohém může být vzorem i časům dnešním. Je však dobré nehledět na něj jako na neživotný symbol na piedestalu, ale jako na člověka své doby, se svými klady i zápory, odvrhnout jakékoliv dnešní dobou podmíněné aktualizace osobnosti a díla Mistra Jana. To bylo cílem Kejřovy knihy a lze konstatovat, že svého záměru autor dosáhl měrou více než vrchovatou. Jeho na první pohled útlounká knížka je mnohdy velmi provokativním esejem a je jen dobře, že spatřila světlo světa, byť jako „resumé knihy, která nebude napsána.“