Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti
Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti. Věnováno Petru Sommerovi k životnímu jubileu. Eds. Eva Doležalová a Petr Meduna.
Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2011, 274 s.
ISBN 978-80-7422-081-4
Výrok, vložený kronikářem Kosmou do úst bílinského správce Mstiše, který byl zvolen za titul celé publikace, by se mohl s jistou nadsázkou označit za charakteristiku trendů v soudobé přemyslovské medievistice. Zároveň ovšem odkazuje k dlouholetým odborným zájmům Petra Sommera, jehož jubileum chtějí přispěvatelé svým počinem uctít, a sice k české společnosti a především církvi v časech knížecích. Tímto směrem pak cílí i publikovaná pojednání, jež jsou slovy editorů Sommerovou odbornou prací inspirována či na ni přímo navazují. Publikace sama je pak tematicky strukturována do tří částí. Část první se věnuje počátkům christianizačního procesu a interakci křesťanství s pohanstvím, část druhá se zaměřuje na kláštery a jejich roli v christianizaci, a konečně část třetí představuje vějíř témat, zaměřený na otázku posvátného a profánního ve středověké společnosti.
Knihu otevírá stať Jiřího Slámy, věnovaná sumarizaci nejstarších kontaktů české společnosti s křesťanstvím, pojatá ovšem v širokém chronologickém i geografickém záběru, čímž plní roli vhodného úvodu pro další líčení. Naďa Profantová navazuje úvahou nad stavem poznání pohanství v Čechách a na Moravě a výpovědními možnostmi archeologie. Archeologicky zaměřené jsou i další příspěvky. Problematice dřevěných kůlových staveb z prostředí raně středověkých pohřebišť se ve svém textu věnuje Jan Mařík, cílem Petera Baxy je postihnout vývoj sídlištních strukur zázemí mikulčického hradiska v 9. a 10. století. Velmi exponované téma současné medievistiky představuje problematiky rané šlechty v českých zemích. K němu obrací se střízlivostí sobě vlastní svou pozornost Jan Klápště. Jeho rozsahem nevelký příspěvek by určitě neměl být v debatách nad daným problémem opomíjen. Na jeden z podnětů Klápštěho textu, a sice význam venkovských kostelů pro studium konstituování českých raně středověkých elit, úzce navazuje konkrétním příspěvkem o pozdně románském tribunovém kostele v Potvorově Tomáš Velímský. Přitom je jeho studie ukázkovým příkladem toho, jak přínosná může být zdařilá kombinace písemných i hmotných pramenů. Podobným směrem míří i text Jany Maříkové-Kubkové, která tematizuje nabízející se směry dalšího výzkumu raně středověké sakrální architektury s ohledem na studium stavebních technologií a určování původu materiálu.
Druhý oddíl začíná studií Marka Derwicha, jenž se věnuje christianizaci slovanských teritorií v období 8. a 9. století s akcentem na jazykové problémy, které tato evangelizace misionářům přinášela. Procesem christianizace se po Derwichovi zabývají i další příspěvky. Petr Charvát shrnuje průběh christianizace Polabských Slovanů v období 10.-12. století a snaží se postihnout úlohu saských benediktinských klášterů v tomto procesu. Na toto téma úzce navazuje i Kateřina Charvátová, která evangelizaci Polabských Slovanů vykresluje na konkrétním příkladě působení cisterciáka Berna ze Schwerinu, zvaného Apoštol Obodritů. Oba autoři tak rozvíjejí v českém dějepisectví nepříliš frekventované téma, které v nedávné době monograficky zpracovala Libuše Hrabová, jež tak upozornila na nezastupitelný význam dějin Polabských Slovanů pro komplexní konceptualizaci christianizace ve středu Evropy. Další statě druhé oddílu jsou již shodně věnovány klášterům v Čechách a na Moravě. Autorský kolektiv ve složení Roman Křivánek, Jan Frolík a Jan Musil prezentuje dosažené výsledky geofyzikálního průzkumu někdejšího benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi, z nichž vyplývá především poukaz na větší rozlohu klášterního komplexu (a tedy i ekonomický potenciál), než se dosud z archeologických i písemných pramenů usuzovalo. Moravskému klášteru Panny Marie a sv. Jiří ve Střelné se pak věnují dva autoři. Z historické perspektivy – především ve vztahu k benediktinskému a posléze premonstrátskému Hradišti u Olomouce – nejprve Martin Wihoda, soubor dochovaných terakotových dlaždic ze zdejšího kláštera se pak stal námětem archeologu Pavlu Kouřilovi.
Oddíl třetí, zaštítění problematikou svatých, posvátného a profánního, je oproti částem předchozím tematicky nejméně sevřený – avšak bez toho, aby byla překročena míra. Sekci otevírá Sverre Bagge svou studií o osobnosti a vládě sv. Olafa Haraldssona v díle norského dějepisce sklonku 12. století Theodorica Monacha. Svým zájmem o témata christianizace i středověké historiografie tak vhodně udržuje kontinuitu s předchozími oddíly. Charakteru sakrálna v přemyslovských Čechách se dotýká Josef Žemlička svou úvahou nad osudem intronizačního stolce českých knížat ve vztahu k přemyslovskému království 12. a 13. věku. Jinak než jako diskutabilní až provokativní nelze označit příspěvek Zdeňka Dragouna, v němž se autor zabývá postavami prvních mučedníků přemyslovských Čech, vykreslujíce svou představu toho, jak první Přemyslovci pragmaticky světce a mučedníky „vyráběli“. Jako jeden příklad za všechny lze zmínit fantaskní (neboť neverifikovatelnou) tezi o tom, že sv. Vojtěch byl v Prusích zavražděn z návodu Boleslava II. Dragounův příspěvek tak v první řadě vybízí k úvaze nad tím, jak pracovat s ikonografickými prameny (autor se ve svém výkladu opírá o známé dveře hnězdenské katedrály), nad možnostmi a limity historické psychologie a především představuje memento, že historikova imaginace je sice dobrý sluha, ale zlý pán. Námětem v pořadí dalšího příspěvku Evy Doležalové se pak stala problematika svěcení biskupů, pojednaná autorkou na základě narativních, především pak ovšem liturgických pramenů. Tématu, spjatému patrně nejvíce s odbornou prací Petra Sommera, se následně dotýká Martin Nodl, jenž referuje o vývoji a proměnách svatoprokopské hagiografie s důrazem na ikonografii a s ní spjatou mentalitu pozdního středověku a počátku raného novověku. Další dva příspěvky se věnují tématice sakrálna a rituálu: ojediněle dochovanou památku, mitru pražského biskupa Bernarda, představuje pojednání Mileny Bravermanové, Zdeněk Měřínský pak ve svém textu pojednává na řadě příkladů o fenoménu stavebních obětin s apotropaickou funkcí ve středověku. Tématu na první pohled naopak profánního se dotýká Luboš Polanský, předmětem jehož zájmu se staly počátky českého mincovnctví, konkrétně mincmistři, jejichž jména lze identifikovat na ražbách 10. a 11. století. V souhrnu ovšem tento příspěvek naznačuje široké kulturní raného přemyslovského knížectví a na základě numismatických pramenů upozorňuje na nepříliš akcentovanou roli církevních hodnostářů v knížecí ekonomice. Třetí oddíl poté uzavírá stať Františka Šmahela, věnovaná středověké imaginaci na příkladu dochovaných vyobrazení divých mužů. Symbolickým zakončením celého sborníku je neocenitelná pomůcka pro každého zájemce o danou problematiku v podobě vyčerpávající bibliografie prof. Sommera.
Téměř charakteristickým rysem nejen českých jubilejních sborníků bývá jejich jistá tematická (ne-li kvalitativní) roztříštěnost. Je třeba zdůraznit, že předkládaný sborník do takového schématu nezapadá. Lze to nejspíše přičíst zásluze editorů, kteří cílevědomě oslovili autory, jejichž vlastní odborný zájem koreluje s badatelskými tématy jubilanta, resp. vytyčili jasnou linii stran námětů jednotlivých příspěvků, kterou poté dokázali udržet. Díky tomu sborník k poctě Petra Sommera vykračuje z obvyklé šedi a přináší texty kvalitní a podnětné, často mezi sebou provázané a vzájemně se doplňující. S vědomím ošemetnosti takového kategorického tvrzení, neboť to vždy vypovídá nezanedbatelnou měrou hlavně o subjektivních zájmech daného čtenáře, se domnívám, že především studie Jana Klápště a Tomáše Velímského mají volbou tématu i precizností argumentace potenciál oslovit širší publikum badatelů různých medievistických odvětví, ba dokonce přispět k vytyčení směru dalšího výzkumu. Sborník jako celek pak jistě najde využití mezi zájemci o dějiny christianizace a středověké církve. V neposlední řadě pak poukazuje na to, jakou práci vykonal Petr Sommer na poli středověké historie a jakému respektu se jeho výzkumy těší.