Dvory přemyslovských panovníků s důrazem na dvůr Václava II.

Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ – Jan ZELENKA, Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců, Nakladatelství Historického ústavu Akademie věd České republiky, Praha 2011 (= Řada A – Monographia, svazek 35)
309 s., ISBN 978-80-7286-182-8

Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Královský dvůr Václava II., Bohumír Němec – Veduta ve spolupráci s Nakladatelstvím Historického ústavu Akademie věd České republiky, České Budějovice 2011
329 s.,  ISBN 978-80-86829-73-9

Panovnický dvůr tvořil nejbližší okolí vladaře a tím svým způsobem i nejzákladnější páteř středověkého státu, fungoval také v neposlední řadě jako zásadní kulturní, a lze-li to tak říct, i civilizační faktor. Bádání o dvorech (a rezidencích) panovníků i světských a církevních velmožů lze už dnes označit za tradiční téma evropského dějepisectví. Jedná se přitom o téma relativně široké, v němž nejde jen o samotný dvůr, jeho funkce a hodnostáře a další účastníky dvorského života. V německém prostředí, které už historicky pojí s českém dějepisectvím pevné vazby, zdomácněl terminus technicus Rezidenzforschung, představující další obsáhlé výzkumné pole, s tématem dvorské společnosti úzce se pojící. Přirozeně i do dvorského bádání se promítl trend studia všemožných rituálů, rozličných festivit, dějin mentalit a kulturních dějin obecně. Téma (především) panovnických dvorů samozřejmě neuniklo ani historiografii domácí, přesto, když opomineme ojedinělé vlaštovky v podobě speciálnějších prací Josefa Macka, Karla Stejskala, Františka Kavky, Jiřího Kuthana či Ivana Hlaváčka a Zdeňky Hledíkové, české bádání Františkem Palackým, Jaromírem Čelakovským a Augustem Sedláčkem počínaje přineslo především soupis jednotlivin v podobě doložených úřadů a jejich držitelů a v tomto duchu se nadále rozvíjela primárně rovina dvora coby správního systému (uveďme především jména Zdeňka Fialy, Ivana Hlaváčka, Miloslava Pojsla, Ivana Řeholky a Ludmily Sulitkové, Vratislava Vaníčka či Libora Jana a Karla Maráze).

Tématu dvorů v jeho širším socio-kulturním rozměru se tak ve výsledku výrazněji chopili historici, specializující se na dobu raného novověku (primát náleží skupině okolo Václava Bůžka), medievistika se až donedávna pohybovala spíše v mantinelech dílčích studií jednotlivců (např. Jindřich Pokorný, Miloslav Sovadina, Tomáš Baletka, Libor Jan, Dana Dvořáčková-Malá, Robert Novotný, Martin Čapský, Petr Elbel aj.). Např. kulturní rozměr dvorského organismu, třebaže se ho dotkl již Josef Šusta, zůstával hlavně doménou literárněvědných studií v tradicích díla Václava Černého. Systematičtější diskusní platformu nabídla až trojice odborných kolokvií, uspořádaných v letech 2005, 2007 a 2009 pod hlavičkou Historického ústavu Akademie věd České republiky, ze kterých vzešly tři sborníky s názvem Dvory a rezidence ve středověku.  Tyto sborníky, jež přinesly další povětšinou přínosné studie faktografického i metodologického rázu, dobře reflektují stav a rozvoj domácího bádání o dvorech a rezidencích ve středověku. Pokud první z nich přinášel poměrně rozvolněný vějíř témat, jen rámcově ukotvených v široké paletě možností dvorského studia a jako takový zjevně představoval hledání cest a možností, další dva již byly po tematické stránce vymezeny úžeji a cílily tak na zcela konkrétní aspekty dvorského života. Letmý náhled na domácí produkci k problematice dvorů ve středověku také ukazuje, že medievisticky orientované studium se doposud orientovalo spíše na dobu vrcholného a pozdního středověku. To ostatně nastínil už obsáhlý příspěvek Ivana Hlaváčka z roku 1999, v němž autor mírně skepticky konstatoval, že přemyslovské době knížecí se lze věnovat ve vztahu ke dvorské problematice spíše modelově, resp. na základě domýšlení fragmentární látky.  O to větší zájem pak obě recenzované knihy, usilující o postižení podoby panovnického dvora v době přemyslovských knížat a králů, vyvolávají.   

Kniha Curia ducis, curia regis, společné dílo autorů Dany Dvořáčkové-Malé a Jana Zelenky, si klade za cíl uchopit souborně podobu přemyslovského dvora v době knížecí a královské. Oba autoři tak usilují předložení ucelené studie, zabývající se podobou, fungováním, kulturou a rozvojem dvora panovníků z přemyslovské dynastie v kontextu evropského vývoje. Jako klíčové pojmy Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka jmenují kategorie dvora, rezidence a dvorské kultury. Kniha, jak bývá obvyklé, začíná klasickým přehled dosavadního bádání nad vytyčeným tématem. Tradici dvorského studia v domácích souřadnicích odpovídá skutečnost, že autoři věnují přednostní pozornost historiografii zahraniční, jejíž hlavní představitele, díla, témata a metodologické postupy v kostce představují. Obzvláštní zdůraznění se mezi jinými dostalo pracím Wernera Rösenera (strukturálně-personální analýza dvora), Joachima Bumkeho, C. Stephena Jaegera, Maurice Keena a Josefa Fleckensteina (dvorská kultura, turnaje a rytířství), Horsta Wenzela (dvorská reprezentace a chování dvorské společnosti) a v neposlední řadě také Werneru Paravicinimu (dvorská společnost a rezidence). Souhrnně lze konstatovat, že autory recenzované knihy je reprezentativním způsobem reflektována především literatura německá, následovaná s mírným odstupem literaturou anglo-saskou. V základní rovině jsou také představeny klíčové prameny, na něž se dvorské studium orientuje, a sice prameny vzorové či normativní, označované jako tzv. dvorské řády – konkrétně spis De ordine palatii Hinkmara z Remeše (8. století), anonymní spisy anglické provenience Constitutio domus regis, Dialogus de Scaccario (12. století), resp. z německého prostředí Ministeria curiae Hanoniense (13. století) a Yconomia Konráda z Megenberku (polovina 14. století). Obdobným způsobem, byť s ohledem na množství relevantních příkladů mnohem stručněji, jsou zhodnoceny také historiografie a prameny domácí. Už tato přehledová pasáž dává tušit specifika českého prostředí, na která narážela výše citovaný slova Ivana Hlaváčka. Představu o podobě a fungování panovnického dvora doby přemyslovské je nutno skládat z výpovědi diplomatického materiálu, dostupného ve výraznější míře až od 2. poloviny 12. století, formulářových sbírek a rozličných pramenů narativních (hagiografie, kroniky, beletrie). Narozdíl od poměrů zahraničních se z domácího prostředí z popisované doby nedochovalo nic podobného dvorským  řádům, tento typ pramene nabízí až vláda Karla IV.

Dalším problémem, který autoři knihy konstatují, je rozmanitost terminologie a s tím spjaté problémy interpretace. Tuto skutečnost Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka demonstrují na příkladu termínu curia. Jeho základní sémantický rozbor provedl již Josef Macek, který usoudil, že obsah tohoto pojmu rozdělil do několika rovin: curia jako sídlo, curia jako dvůr v personálním slova smyslu, curia jako hospodářské středisko a konečně curia jako sněm či sjezd. Třebaže v základní rovině lze s Mackovými závěry souhlasit, oba autoři upozorňují na nedostatky Mackovy práce v podobě nedostatečného zdůvodnění pro jednotlivá zařazení slova curia – tyto limity pak konkrétně ukazují na příkladu Kosmovy kroniky a její dikce. Podobně nejednoznačné jsou pak podle autorů knihy Mackovy soudy ohledně termínu curtis. Jako zvláštní charakteristiku dvora pak Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka akcentují speciální normu chování, doloženou již prameny 11. století a označovanou jako curialitas. Dále je řešena otázka tzv. menšího a většího dvora. Tento pojem se objevuje u již zmíněného Konráda z Megenberka v jeho teoretickém díle, popisujícím ideální podobu dvorského organismu v říšských reáliích. Stejné pojetí ovšem vykazují i prameny starší, jak práce Hinkmara z Remeše, tak i pozdější Historia Welforum v popisu dvora švábských Velfů, z domácích pramenů lze zmínky o knížecí domácnosti nalézt v Kristiánově legendě, rozdělení na dvojí dvůr naznačuje také Kosmova kronika či později Zbraslavská kronika. Menším dvorem je míněna vladařova každodenní domácnost, dvorem větším se pak míněn dvůr v kompletním zastoupení všech úředníků a hodnostářů. V rámci této kapitoly autoři rozebírají i nabízející se metodologické postupy při studiu dvorských institucí. V návaznosti na předchozí historiografický výčet tak jmenují tři možné metodologické přístupy: strukturálně-personální analýzu, spočívající v přehledu hodností, úřadů a funkcí, na dvoře vykonávaných; sledování společensko-reprezentativního dění na dvoře s důrazem na slavnosti či naopak běžný každodenní život  a konečně za třetí studium prostorovým souvislostí v životě dvorské společnosti. Následující text pak ukazuje, že všechny tři možnosti se autoři pokusili ve své práci aplikovat.

Po první kapitole teoretického rázu, která měla nastínit možnosti studia panovnického dvora i výchozí postuláty, následuje kapitola druhá, která již je zacílena na konkrétní matérii. V duchu výše nastíněných metodologických postupů je zaměřena na strukturálně-personální analýzu skladby přemyslovského panovnického dvora. Zachytit podobu panovníkova nejbližšího okolí umožňují, byť nepřímo a torzovitě, již raně středověké prameny, např. nejstarší svatováclavské legendy. Sdílnější je pak Kosmova kronika coby klíčový pramen a především od poloviny 12. století se objevující listiny. I přes množství doložených a autory snesených údajů je však problematické naplnit konkrétní úřad praktickým obsahem, resp. plně postihnout podstatu vztahu nositele úřadu či hodnosti k vlastnímu dvoru. Něco takového povětšinou neumožňuje ani tak výmluvný pramen, jakým je Kosmova kronika. Jedná se tak v první řadě o skládání střípků a vyvozování na základě analogií se zahraničními poměry, přičemž se situace dramaticky nemění ani ve vrcholném středověku. Dotyčná pasáž tedy ve výsledku přináší především podrobný výčet jmen a úřadů doložených do sklonku 12. století. Lze tedy konstatovat, že už takto raný přemyslovský dvůr zahrnoval post lovčího, mistra pekařů a kuchařů, komořího, palatina, mečníka, stolníka, číšníka, maršálka, kaplana, podkomořího, sudího, notáře a kancléře. Text se pokouší o korekci starších názorů, např. ve vztahu s soudům Zdeňka Fialy o pravomocích komorníků. Fiala soudil, že do druhé poloviny 12. století byl nejvyšší komorník spíše důvěrníkem knížete bez výraznějšího vymezení pravomocí. Oproti tomu Jan Zelenka, opíraje se o svědectví Kanovníka vyšehradského, usuzuje, že nejpozději ve 40. letech 12. století musel být úřad komorníka úřadem v „institucionálním“ [sic!] slova smyslu. Přitom ovšem znovu konstatuje mnohoznačnost středověkých pramenů, kdy např. pojem camerarius zahrnuje široké spektrum různě postavených osob od osobních sluhů až po nejvyšší hodnostáře veřejné správy. Podobně problematickým je termín comes palatinus. Zde autoři přicházejí se zajímavým úsudkem, že toto označení nevypovídá o úřadu samém, ale spíše o prestiži a neformálním postavení u dvora. V dosavadní literatuře dále nepanuje shoda o vzájemném vztahu komořího a podkomořího. V této otázce se autoři knihy kloní se k mínění Libora Jana, že až do počátku 13. století byl podkomoří podřízeným úředníkem komořího.

Při pokusu o sumarizaci shromážděných údajů Dana Dvořáčková- Malá a Jan Zelenka usuzují, že na přemyslovském dvoře 10.-12. století hrál nejvýznačnější roli komoří, těsně následovaný maršálkem. Třebaže přiznávají omezenou výpovědní hodnotu raně středověkých pramenů, zároveň nepochybují o tom, že dvůr přemyslovských knížat dosáhl před polovinou 12. století minimálně po formální stránce podoby a rozměrů, odpovídajících říšskému prostředí. Což je sdělení opodstatněné, uvážíme-li četnost přemyslovských styků s německým, resp. rakouským prostředím. „Strukturálně funkční“ podoba přemyslovského dvora se přitom podle autorů vytvářela již od dob, kdy Přemyslovci na Levém Hradci stáli v čele své domácnosti. S rozsahem přemyslovského paství se tato rovina rozšiřovala a právě tato nejužší domácnost se posléze transformovala s knížecí dvůr. Dvůr přemyslovských knížat tedy nevznikl toliko pasivním převzetím již konsolidovaných byzantských či franckých vzorů. V rovině reprezentativní funkce dvora sice autoři také nevylučují kořeny v podobě domácí tradice a rituálů (vezměme v potaz jen nastolovací obřad knížat a sněmy Čechů), zde byl ale podle jejich mínění prostor pro ovlivnění zahraniční inspirací mnohem větší, zejména pak v souvislosti ze ziskem královského důstojenství. Dana Dvořáčková-Malá s Janem Zelenkou tak na základě vlastního studia pramenů odmítají názory o skromném dvoře přemyslovských knížat či o jeho primitivní struktuře a výstižně upozorňují, že k dosažení relevantní optiky nelze srovnávat přemyslovský dvůr s dvory anglických či francouzských králů nebo římských císařů a králů, ale spíše se dvory říšských vévodů a knížat. Důsledkem tohoto konstatování vyspělosti přemyslovského dvora je i předpoklad vývojové kontinuity mezi dobou knížecí a královskou, čímž vedle jiných přispívají k rozbití omezující optiky, která podvědomě přemyslovskou medievistiku svým dělením na dobu knížecí a královskou koncepčně ovlivňuje už od dob vlivných děl Františka Palackého a Václava Novotného.

Konstatované výpovědní možnosti dochovaných pramenů se však výrazněji nemění ani v 1. polovině 13. století. Zdá se, že prestiž úřadů královské doby zhruba odpovídala předcházející době knížecí. V letech 1197-1253 v pramenech nejčastěji vystupují komoří, přičemž se zjevně začíná osamostatňovat úřad podkomořího. Zdeněk Fiala o vzájemném vztahu obou usoudil, že v gesci komořího se nacházely věci soudní, podkomoří pak měl svěřeny finanční náležitosti panovnické komory, přičemž na podkomořího hleděl spíše jako na soukromníka, který úvěry králi pokrýval výběrem příjmů od královských měst a klášterů. Tento názor se pokusil upřesnit Libor Jan, který sice odsouhlasil Fialovo konstatování o autonomii obou úřadů i rozdělení „sfér vlivu“ na soudnictví a finance, narozdíl od něj ale na základě rozboru materiálu moravského původu zaujal názor, že i úřad podkomořího byl již před polovinou 13. století úřadem plnohodnotným. Dana Dvořáčková- Malá a Jan Zelenka se v této otázce kloní opatrně ke stanovisku Janovu, dodávají ale, že problém je v ohledem na prameny neřešitelný a světlo do něho vnáší až doba 2. poloviny 13. století. V období 1197 až 1253 pak autoři na přemyslovském královském dvoře nově dokládají posty lékaře, kojné, krejčího a bradýře. Větší hojnost listinného materiálu oproti knížecí době umožňuje úvahy nad personálními otázkami držby dvorských úřadů. Jak autoři sami říkají, ač je možné doložit např. držbu úřadu nejvyššího komořího členy jedné rodiny, hovořit o dědičnosti úřadů by bylo nepodloženým zjednodušením. Opět je tak správně poukázáno na limity diplomatických pramenů. Hierarchie úřadu se totiž nemusela jednoduše krýt se skutečnou hierarchií osob, kterou mohla ovlivňovat řada jiných faktorů, jež prameny nejsou s to postihnout. I ve 2. polovině 13. století zůstává nejfrekventovanějším úřadem v písemných pramenech úřad komořího, dále ovšem podle zjištění autorů posiluje i postavení podkomořího. Formujícímu se zemskému soudu vděčíme za doložení nejvyššího sudího a zemského písaře. Stálicemi jsou i posty číšníka, stolníka a maršálka, zcela nově se v tomto období ovšem v pramenech k roku 1283 objevuje hofmistr. Ze šlechtických rodů se v této době na královském dvoře objevují nejčastěji Vítkovci, což jistě nepřekvapí, vedle nich pak Ronovci (především Lichtenburkové), dále Šternberkové, Benešovici, páni ze Strakonic či Markvartici (Vartenberkové a páni z Polné). Ve 2. polovině 13. století pak podle Dany Dvořáčkové-Malé a Jana Zelenky začíná proces oddělování dvorských a zemských úřadů, dokončený zjevně za vlády Jana Lucemburského, jak se snaží text v kostce nastínit. Třebaže leccos indikuje již role zemského soudu, tato (s ohledem na opakovaně konstatovanou sdělnost pramenů) předpokládaná dichotomie by si zasloužila další rozpracování a mimo jiné zvážení nakolik tento vývoj ovlivnila či jen utvrdila vladařská praxe Jana Lucemburského.

Kapitola o skladbě dvora přemyslovských knížat a králů měla charakter spíše minuciózní excerpce pramenů s cílem získat co nejvíce dat o doložení jednotlivých úřadů i jejich držitelů. Bez jakékoliv dehonestace těchto záslužných a potřebných pasáží je nutno říct, že tato část nenáleží k nejčtivějším, na druhou stranu lze odhadovat že právě tyto pasáže budou badatelsky nejvyužívanější. Čtenářsky vděčnější je naopak následující kapitola o každodenním životě na panovnickém dvoře doby přemyslovské. Zde je pojednáno o způsobech a vůbec možnostech stravování ve středověku, o odívání a módě, hygieně, o soukromém zázemí a služebnictvu, důraz je věnován životu žen i dětí, nastíněny jsou povinnosti manželek a matek, poukázáno je také na vliv žen v politice a především v kultuře. Sumarizována je sňatková politika Přemyslovců, nesmlčeno zůstalo vděčné téma milostnic přemyslovských panovníků Přemysla Otakara II. a Václava II. Další dílčí téma tvoří také slavení svátků a prožívání rituálů se životem středověké společnosti pevně spjatých. Ze své podstaty se jedná o skládání náhodně dochovaných drobků, nelze tedy ve výkladu vést jednoznačně oddělenou linii mezi raným a vrcholným středověkem, přesto lze výsledný obraz označit za vcelku uspokojivý stran výsledné výpovědi. Ocenit je třeba mimo jiné uvedení zkreslených představ o pobytu mladého Václava II. na askánském dvoře na pravou míru. Přesto např. v pasážích o odívání by byla na místě větší diferenciace, neboť móda na počátku 13. století nebyla zdaleka úplně totožná s módou na jeho konci, o čemž si bohužel čtenář z textu obrázek neudělá. Ukazuje se tu v plné nahotě bída domácího studia materiální kultury, neboť v knize citovaná kniha Ludmily Kybalové je pouze sumární příručkou pro nejzákladnější přehled. Podobného charakteru (navíc ještě s mnohem širším záběrem) jsou také Petráňovy Dějiny hmotné kultury. Práce Mileny Bravermanové jsou čestnou, leč bohužel ojedinělou výjimkou. Pak není asi divu, že i v dílech kvalifikovaných historiků (toto se netýká autorů recenzované knihy!) se lze dočíst tvrzení typu, že v časech posledních Přemyslovců se v zásadě nerozlišovalo ženské a mužské odění. V dané knize naštěstí takové lapsy nejsou. Přesto čtenář, který nezná detailně ikonografické prameny (především iluminace z heidelberského rukopisu, tzv. Codexu Manesse) si nejspíše u formulace, hovořící o surcotu (tj. svrchní část mužského i ženského oděvu) s volně visícími rukávy,  představí nejspíše klasické pachy z doby Karla IV. a Václava IV., které jsou s gotickou dobou v obecném povědomí spojovány. Opět je autory konstatována nedostatečnost pramenných podkladů, neboť kuchařské knihy či účty se nedochovaly, o způsobu chování při stolování hovoří až Tomáš Štítný ze Štítného.

Stěžejní téma kapitoly Panovnický dvůr v prostoru tvoří v duchu v úvodu představených koncepcí problematika panovnické rezidence. Správně zde ale autoři  poukazují, že rezidencí nelze chápat jen samotný Pražský hrad (jeden z objektů s nejstarší kontinuální rezidenční tradicí v Evropě), případně lovecké dvorce a hrady typu Zbečna či Týřova, ale že ve skutečnosti je potřeba jako o rezidenci uvažovat o jakémkoliv sídle, kde kdy dvůr pobýval. Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka opět shrnují dobové pojmy pro sídlo, objevující se v pramenech (pojem rezidence totiž novodobým termínem), představují (především stavební) minulost Pražského hradu coby rezidence prvořadého významu, pokoušejí se také domýšlet jak se žilo ve středověké rezidenci. Je známou pravdou, že panovník ve středověku byl nucen poměrně hodně cestovat, s ním pak přirozeně cestovala i značná část jeho dvora. Autoři se proto věnují postižení fenoménu dvora na cestách a hlavně již zmíněným dalším rezidenčním sídlům, která byla při takových cestách využívána. I zde platí, že tyto pasáže jsou skládány z jednotlivých střípků, což ovlivňuje i podobu výsledného obrazu. Přesto překvapí, že se autoři nepokusili vypracovat itineráře alespoň pro vybrané panovníky přemyslovské dynastie, na jejichž příkladu by šlo ukázat četnost pobytu dvora v těch kterých lokalitách, což by dodalo tématu na plastičnosti. Třebaže česká medievistika opět pracuje s itineráři hlavně pro dobu lucemburskou, přinejmenším prameny 13. století takový záměr umožňují, jak ukázal Ivan Hlaváček (v autory citované) studii o itinerářích českých panovníků do roku 1253, Martin Wihoda na itineráři moravského markraběte Vladislava Jindřicha, Stanislav Bárta studií o itineráři  moravského markraběte Přemysla. Nemuselo by ostatně jít ani o klasický (a už vůbec ne vyčerpávající) itinerář, spíše o podobné uchopení tématu pohybu panovníka a jeho dvora, jaké nedávno představili Tomáš Borovský a Robert Antonín v knize o fenoménu adventus regis na středověké Moravě.

Další kapitola je věnována významnému tématu dvorské rytířské kultury, jež se s panovnickými dvory neodmyslitelně pojí, přitom však zůstává jakoby stranou pozornosti české medievistiky. Lze přitom nejspíše souhlasit s Liborem Janem, že na vině je jednak stav pramenné základny (což však už začíná být opakující se klišé) a hlavně jisté podceňování této otázky ze strany domácích historiků, což ostře kontrastuje se situací v zahraničí.  Zatímco dvorskou kulturu chápou autoři knihy jako obecný, nadřazený pojem bez ohledu na geografické či chronologické zařazení, rytířská dvorská kultura představuje v jejich očích svébytný, konkrétní fenomén, označující světskou kulturu spojenou s dvorským prostředím s kořeny v anglo-francouzském prostorem počínaje 12. stoletím. V literatuře obecně předávaný názor klade počátky rytířské dvorské kultury v Čechách do 13. století. Třebaže v zásadě lze tuto tezi podpořit, Dana Dvořáčková-Malá a Jan Zelenka si správně kladou otázku jak vypadala dvorská kultura v předcházejícím knížecím období, a tedy, zda je rytířská kultura 13. století skutečně pouhým módním importem ze zahraničí nebo jestli navazuje na starší tradice. Četnost zmínek o bojové dovednosti Čechů na říšských taženích stejně jako provázanost přemyslovského dvora s německým a rakouským prostředím, kde lze tuto specifickou kulturu vysledovat dříve než v Čechách, nebo vývoj ikonografie sv. Václava jako ideálního křesťanského rytíře odkazuje spíše k druhé možnosti. Opět je proto možné přitakat autorům, že rytířská kultura 13. století je bez ohledu na slova Dalimilovy kroniky nejspíše výsledkem střetávání a prolínání původních domácích zvyklostí v podobě bojových her s novými zahraničními trendy v podobě dvorské poezie, které jsou v knize v odpovídající stručnosti představeny. Dále je pozornost věnována turnajům jako dalšímu specifiku 13. století. Přehledně je zde nastíněna historie těchto ozbrojených her, stejně jako terminologie a rozdíl mezi turnajem, buhurtem či tjostem. Podobně jako v pasážích o dvorské literatuře je tento výklad bohatě prokládán citacemi s narativních děl, což přispívá k plasticitě výkladu i potřebnému zařazení do žánrového kontextu. I na základě těchto literárních děl lze soudit, že dvorská kultura byla v českém prostředí ustálenější než se mnohdy soudí, uměleckými mecenáši totiž nebyli jen sami panovníci, ale i přední šlechtici (viz Tristan Heinricha von Freiberg, sepsaný pro Rajmunda z Lichtenburka). Na základě těchto pramenů autoři dále vykreslují ideál rytířských ctností a rytířskou mentalitu, fenomén dvorské lásky (opět termín z 19. století), o níž autoři soudí že byla pravděpodobně hlavně literární stylizací, jež se jen nepřímo promítala do reálného života. O vztahu rytířů k ženám domácí prameny vypovídají narozdíl od zahraničních velice skoupě, autoři proto uzavírají, že zda a jaký vliv měl ideál dvorské lásky na chování v českém prostředí, nelze kvalifikovaně hovořit.

Druhá kniha, jíž se tato dvojrecenze zabývá, je narozdíl od syntetizující práce první zaměřena konkrétně na jeden jediný panovnický dvůr, a to dvůr předposledního panovníka z rodu Přemyslovců Václava II. Hned na začátku je ovšem nutno říci, že vzhledem k tematickému zacílení, personální provázanosti i okolnostem vzniku obou titulů je tato samostatná kniha Dany Dvořáčkové-Malé velmi podobná její společné práci s Janem Zelenkou – už po stránce koncepčního rozvržení. Knihy Curia ducis, curia regis a Královský dvůr Václava II. tak ponejvíce připomínají příslovečné spojené nádoby. Knihu o dvoře Václava II. otevírá prolog, jehož prostřednictvím Dana Dvořáčková-Malá v kostce představuje osobnost krále Václava II. a jeho dobu. Nabízí tak shrnutí té nejzákladnější faktografie, potřebné k tomu, aby se čtenář mohl bezpečněji orientovat v následujícím textu. Skutečným úvodem s bližším vztahem k tématu knihy je ovšem až následující kapitola Dvůr v mezioborovém kontextu. Zde jsou znovu předestřena badatelská východiska, o nichž již byla řeč výše, tedy strukturálně-personální charakteristika podoby dvora, společensko-reprezentativní analýza dvora a vztah dvora a rezidence. Dana Dvořáčková-Malá se tu vedle historické analyticko-komparativní či prosopografické metody hlásí také k využití poznatků a pracovních postupů sociologie a kulturní antropologie, na stránkách této kapitoly tak rozvíjí především představu dvora jako sociálního systému. Po stránce metodologické také akcentuje nutnost srovnání Václavova dvora s dalšími podobnými dvory – zde poukazuje, byť opatrně, ke dvoru říšských panovníků, resp. na možnou chronologickou komparaci dvorů panovníků přemyslovských, lucemburských a jagellonských s cílem postihnout vývoj v širším časovém horizontu. V neposlední řadě pak autorka představuje prameny, z nichž v práci čerpá, a vykládá jejich pozitiva a limity, jak o tom již byla řeč ve vztahu k předchozí knize.

Následuje kapitola o uspořádání dvora. Zde autorka shrnuje soudobé představy středověkých autorit o podobě a fungování dvora. Ještě výrazněji než v knize Curia ducis, curia regis tu je akcentován spis Yconomia Konráda z Megenberka z poloviny 14. století (neznámo proč autorka nepoužívá latinského názvu, ale moderního německého slova Ökonomik). Je však otázkou, nakolik je zrovna toto dílo relevantní, neboť Konrádův spis je sice relativně současný, avšak zabývá se ideální podobou dvora římských panovníků. Bližší analýzu, která by doložila srovnatelnost dvora Václava II. s dvory římských panovníků přelomu 13. a 14. století (např. o dvoře Jindřicha VII. lze uvažovat jako o výrazně ovlivněném francouzskými vlivy, nakolik se však odlišoval od poměrů za Habsburků Rudolfa a Albrechta nebo později Ludvíka Bavora?), ovšem kniha Dany Dvořáčkové-Malé nenabízí, celá komparace probíhá jaksi v tichosti. Tato poznámka nemá za cíl lesk dvora Václava II. zpochybňovat, lze si naopak dobře představit, že pražský dvůr s ohledem na ekonomický potenciál Václavova království, zosobněný v Kutné Hoře, ve své době převyšoval i dvůr vídeňský. O lecčems vypovídá i astronomická výše komorních dluhů v době Václavovy smrti, které nemusíme vykládat jen mocenskou expanzí, ale i souvisejícími nálady na reprezentaci a splendor regis. Přesto by bylo příhodné tuto otázku nastínit a podložit ji nějakými daty. Autorka Konrádův spis jmenuje ve vztahu k rozlišení mezi velkým a malým (každodenním) dvorem, jak však sama dodává, toto dělení znají i prameny starší, jak zahraniční, tak domácí provenience.

Dále následuje nastínění vývoje panovnického dvora Přemyslovců a shrnutí doložených úřadů až do doby začátku Václavovy vlády. Tyto pasáže jsou přirozeně odrazem obšírnějšího výkladu, který čtenář najde v knize Curia ducis, curia regis. Vzhledem k tomu, že nelze a priori očekávat, že případný čtenář bude znát knihy obě, je uvedení takového kontextu nutností a autorku je třeba pochválit, že tyto pasáže pojednala s nejvyšší nutnou stručností, avšak bez toho, aby výklad ztratil na srozumitelnosti. Poté už se Dana Dvořáčková-Malá věnuje přímo dvoru Václava II. Opakuje tedy údaje o doložených úřadech a jejich hierarchii, věnuje se osobám a rodům jejich držitelů. Opět platí, že základní údaje jsou sice obsaženy v knize o přemyslovském dvoře doby knížecí a královské, zde má ale autorka pro svou dobu větší prostor, argumentaci tím pádem často rozvádí a precizuje. Zcela samostatně je tak např. zpracována problematika královské kanceláře. Třebaže lze vidět, že Dana Dvořáčková-Malá prošla velkou spoustu materiálu, přesto lze její údaje doplnit. Pokud autorka říká, že za vlády Václava II. se v listinném materiálu nevyskytují,  lze upozornit např. na zápis, jmenující v tomto úřadu Mladotu z Drast, který tak relativizuje ono kategorické tvrzení.    
Další část je věnována lidem okolo trůnu, v první řadě panovnické rodině, dále příslušníkům šlechtických rodů, zástupcům církve, pozornost je věnována i nejbližšímu služebnictvu, samostatně je pojednáno téma družiny královny. Tato kapitola tak přináší stručné nastínění životních osudů Přemyslovců, vedle nichž se dostává pozornosti i příslušníkům habsburského rodu Gutě, Rudolfu II. mladšímu a Janu Parricidovi či druhé manželce Václava II. Elišce Rejčce a také levobočným (legitimizovaným i nelegitimizovaným) potomkům posledních Přemyslovců. Zaujme tu mimo autorčina úvaha kolik dětí Rejčka porodila, pokud o jediné známé dceři Anežce hovoří zbraslavský kronikář jako o dceři první (filia prima). Anežka, pozdější javorská vévodkyně, se přitom královskému páru narodila roku 1305 těsně před smrtí Václava II. Nejasné zmínky si doposavad všimla hlavně polská historiografie než dějepisectví české. Lákavé spekulace, zda s Rejčkou stačil během nedlouhého sňatku počnout dceru její druhý manžel Rudolf Habsburský a nebo zda kronikář naráží spíše na vztah Rejčky s Jindřichem z Lipé, však nelze podpořit jinými (prozatím) známými prameny.  Podobně pečlivě autorka mapuje dvorskou kariéru zástupců jednotlivých českých šlechtických rodů, včetně jejich sňatkové prolínání s panovnickou rodinou: jako přední rody v tomto smyslu uvádí pány ze Strakonic, Vítkovce, Ronovce, Vartenberky, pány z Michalovic, z Drnholce, z Polné a z Kravař.

V pasážích o duchovenstvu řeší Dana Dvořáčková-Malá především otázku královských kaplanů. Václav II. měl kolem sebe mít cca 24 kaplanů (pro jeho otce Přemysla Otakara II. je doloženo 28 kaplanů). Dana Dvořáčková-Malá se detailně zabývá tím, co byla ona královská kaple (capella specialis), zda tento termín označuje kapitulu u sv. Víta, kapli na Vyšehradě nebo spíše kapli Všech svatých na Pražském hradě? Mluva pramenů je totiž opět mnohoznačná. Po nepříliš přehledném výkladu pak autorka z pramenných zmínek (přináší např. jmenný soupis kaplanů) vyvozuje, že onou dvorskou kaplí byla nejspíše kaple Všech svatých s tradicí už z dob knížecích, ale že podobně význačnou roli hrála i svatovítská a vyšehradská kapitula. K tomu pak ještě dodává, že královští kaplani byli rozmístěni všude tam, kde se nacházela královská kaple (za konkrétní příklad uvádí Bezděz nebo Brno). Problém královských kaplanů se ve výkladu Dvořáčkové-Malé jeví možná složitější než ve skutečnosti byl. Jednoduše by šlo říci, že královskými kaplany byli de iure i de facto všichni správcové svatyní, farních i jiných, jejichž patronát náležel panovníkovi. Autorka věnuje svou pozornost také královským zpovědníkům či rádcům (např. Bernard z Kamence či Jan Muskata), s ohledem na významné angažmá Tobiáše z Bechyně (autorka důsledně používá nepříliš obvyklý predikát z Benešova) postihuje vztah pražského biskupa ke královskému dvoru, velká část textu náleží klerikům, spjatým s královskou kanceláří (přednostní pozornost k sobě logicky vztahuje Petr z Aspeltu), opomenout nešlo ani vztah řeholníků (dominikánů, německých rytířů i johanitů a v první řadě samozřejmě cisterciáků) ke dvoru Václava II. V tomto směru se nabízí otázka jaký byl vztah benediktinů, které autorka v textu nezmiňuje,  ke královskému dvoru. Např. břevnovský opat Martin I., jehož Dvořáčková-Malá eviduje, je doložen jako jeden z kaplanů Přemysla Otakara II., podobně pak literatura mluví o jeho nástupci Bavorovi z Nečtin, jenž byl výraznou postavou přelomu 13. a 14. století, můžeme tedy usuzovat, že na Václavově dvoře se pohyboval. Jak však postihnout ty, kteří nedrželi přímo konkrétní úřad (resp. sám Bavor měl status královského kaplana už vzhledem ke královskému patronátu Břevnova)?   

Podobným způsobem pak Dana Dvořáčková-Malá mapuje dvůr královen a jejich družiny. Zaobírá se dvorem Kunhuty Haličské, Guty Habsburské a Elišky Rejčky, největší pozornost je však věnována matce Václava II. Kunhutě. Klade si přitom otázku, jestli byl dvůr královny součástí dvora krále a nebo spíše samostatnou jednotkou, přičemž se kloní k možnosti druhé. Sama autorka tuto část ovšem uzavírá s tím, že problematika dvora královen a především jejich ekonomického zázemí. S tím je třeba souhlasit. Jako příklad za všechny může sloužit důchod královny Rejčky, přiznaný jí Václavem II. (a rozšířený druhým manželem Rudolfem Habsburským), jak o něm mluví Zbraslavská kronika. Tento údaj je tradičně přebírán literaturou, leckdy dalekosáhle interpretován, přitom ale není vůbec jasné, o co v praxi šlo a z jaké pozice Rejčka vůči tzv. věnným městům vystupovala. Jen velestručně prameny informují o služebnictvu v panovníkově nejbližším okolí, přesto i tato část určitý základní obraz skýtá. Dana Dvořáčková-Malá ve výsledku konstatuje, že vymezit menší dvůr a domácnost za vlády Václava II. lze jen částečně, přesto formuluje svou představu o vzájemné hierarchii dvorských úřadů, kdy v čele stojí nejvyšší komoří, kancléř, podkomoří a purkrabí Pražského hradu. Sporadicky jsou naproti tomu v listinném materiálu doloženi stolník a číšník či hofmistr (doložený roku 1283, znovu až 1305, přičemž Dvořáčková-Malá soudí na kontinuální existenci), dokonce i maršálek, což vede k úvaze nad relevancí dochovaných svědectví. Autorka ale věc uzavírá konstatováním, že v pramenech se v daném období více objevují úřady celozemské správy anebo výkonné složky [sic!], tj. kancléř a členové kanceláře obecně. Povšechný přehled čtenář získá o roli královské rady za vlády Václava II. Dané pasáže nabízejí především vhled do tradičně kolísající terminologie, dále pak obecný popis fungování a jmenný výčet zastoupených osob. Na více místech Dana Dvořáčková-Malá podle mého soudu až moc akcentuje dělení na dvorské a celozemské úřady (nejvyšší komoří, podkomoří, posléze purkrabí Pražského hradu). Sama přitom jinde říká, že tyto tzv. zemské úřady vycházely nadále ze dvora jako centra správy země.      

Zastřešující téma další kapitoly představuje každodenní život a slavnosti na středověkém panovnickém dvoře. Pozornost autorky se tak znovu obrací k fungování panovníkovy nejužší domácnosti. Opět je konstatován zásadní limit takového zaměření studia, spočívající ve skutečnosti, že se nedochovaly účetní záznamy typu Tyrolské knihy počtů, třebaže jak napovídá doložený úřad písaře kuchyně, je možné vedení takové dokumentace na pražském dvoře předpokládat. Další indicii o existenci dvorských účtů a komorního registru představuje tzv. svatopavelský formulář. Přesto ale příslušné pasáže nabízejí základní představu o luxusním zboží, které nacházelo na dvoře Václava II. odbyt, o používaném nádobí, jídelním a kuchyňském náčiní i způsobu servírování a samotných pokrmech, které dvořané konzumovali. Jen na okraj, táže-li se autorka jak byl led získáván a uchováván např. v letních měsících, lze odpovědět zkušeností z oboru etnografie, že led se pro dvůr nejspíše opatřoval v zimních měsících a uchovával se v chladných sklepích, tzv. lednicích. Téma stravování na panovnickém dvoře se úzce pojí s tématem rozličných slavností, které také patřily k životu dvorské společnosti. Událostmi prvořadého významu byly korunovace. Za vlády Václava II. dvůr zažil tři (resp. čtyři): korunovaci Václava a Guty roku 1297, korunovaci Václava II. polským králem v Hnězdně roku 1300 a korunovaci Elišky Rejčky roku 1303. Připočíst je ale třeba ještě korunovaci Václava III. uherským králem roku 1301. Jako kontext pro srovnání pak Dana Dvořáčková-Malá zmiňuje korunovaci Václavova otce Přemysla Otakara II. roku 1261 či korunovaci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny roku 1311. Neméně význačnou událostí byla ovšem o svatba – konkrétní pozornosti se tedy dostává svatbě Václava II.  a Guty Habsburské v Chebu roku 1285. Smutnější, leč neméně prožívanou událostí byly pro dvůr pohřby, která autorka ilustruje na příkladu pohřbu Kunhuty Haličské (1285), Rudolfa ml. Habsburského (1290), Guty Habsburské (1297) a přirozeně nejlépe doloženého pohřbu samotného Václava II. (1305). Všechny tyto životní situace byly charakteristické propracovaným ritualizovaným chováním a ceremoniemi, jež se autorka snaží s větším či menším úspěchem v závislosti na výmluvnosti pramenů čtenáři přiblížit.         

Dále se Dana Dvořáčková-Malá zabývá svědectvím středověkých pramenů o životě dětí na panovnickém dvoře, představuje jejich výchovu a vzdělávání, poučena literaturou odmítá představu, že by lidé ve středověku neměli k dětem srdečný vztah, že by na ně nahlíželi pouze jako na malé dospělé. Konstatuje, že pro dobu Václava II. není vychovatel na královském dvoře doložen, tento post ale známe z doby Václava I. a Přemysla Otakara II. Přitom prezentuje úvahu, že na pražském dvoře Přemysla Otakara vyrůstal nejen panovníkův syn Mikuláš, ale také budoucí Jindřich IV. Probus či další slezští Piastovci, možná i někdo z askánských synovců krále, z nichž jeden nesl přízvisko Jan Pražský. Tato skutečnost jednak dokládá kontakty pražského dvora a vzájemnou kulturní komunikaci, především ale staví do jiného světla tradičně pod vlivem Zbraslavské kroniky negativně vykreslovanou výchovu Václava II. u braniborských příbuzných. Uvedení tohoto nebývale životaschopného mýtu na pravou míru je ostatně jedním z nejvíce oceněníhodných momentů knihy. Praxe výchovy potomků spřízněných rodů na vlastním dvoře pak pokračovala i za vlády Václava II. Na pražském dvoře tak žil druhý syn krále Rudolfa I. i jeho vnuk Jan, syn Oty V. Dlouhého Heřman či syn Adolfa Nasavského Ruprecht, analogicky tomu fungoval dvůr vídeňský. V obdobném duchu je autorkou tematizován (opět podle názorů Konráda z Megenberka)  dobový náhled na ctnostnou manželku, což konkrétně demonstruje na obrazu královny Guty v básni Ulricha von Etzenbach a ve Zbraslavské kronice. Dalším tematickým okruhem ve vztahu z ženám z panovnického rodu je kulturní mecenát, kde dodnes vyniká především abatyše Kunhuta se svým pasionálem a Eliška Rejčka, donátorka dvou kostelů, jednoho kláštera a objednavatelka pozoruhodného souboru iluminovaných rukopisů.

Jak bylo poukázáno už v první zde recenzované knize, významnou součást dvorských festivit tvořila skupina aktivit, jež lze zahrnout pod pojem rytířská dvorská kultura. Třebaže je tato problematika spojována spíše s osobností krále železného a zlatého Přemysla Otakara II., ani jeho syn Václav těmto aktivitám nebránil. Na jeho dvoře snad po nějaký čas působil pěvec Heinrich von Meissen, známý jako Frauenlob, milostnou poezii skládal také Václav sám (známy jsou dodnes jeho tři básně) a krále, obklopeného dvorskými hodnostáři a umělci, nalezneme vypodobněného na impozantní iluminaci Codexu Manesse. Třebaže se s ohledem na zdravotní stav a předpokládanou tělesnou konstituci Václav II. rytířských bojových her aktivně nejspíš sám neúčastnil, rozhodně jim nebránil a turnajnictví se v českých zemích bouřlivě rozvíjelo, jak doložil Libor Jan. Dana Dvořáčková-Malá tento obraz potvrzuje, když popisuje obraz krále Václava jako ideálního rytíře a panovníka, který na stránkách Zbraslavské kroniky zformuloval cisterciácký opat Petr. Ještě výrazněji je ovšem tento aspekt zachycen u Otokara Štýrského v jeho rýmované kronice, jež zobrazuje krále Václava jako bohatého a politicky zdatného světského vládce, narozdíl od zmíněné Zbraslavské kroniky, která částečně tenduje k tradičnímu obrazu panovníka jako mnicha na trůně, známému od dob svatováclavské hagiografie. Bohužel, v samotném přiblížení turnajů, konaných na pražském dvoře autorka nevytěžila ani výše zmíněnou Janovu studii, natož aby vykročila za její obzor. Nadále se i v jejím textu přetiskuje nepřesný překlad Františka Heřmanského o štítech na plecích rytířů, třebaže Libor Jan tento údaj uvedl na pravou míru.  Závěr knihy pak patří okruhům sídel a obydlí, v nichž dlel panovnický dvůr, Pražským hradem počínaje a domem zlatníka Konráda, kde Václav II. zemřel, konče. Narozdíl od knihy Curia ducis, curia regis Dana Dvořáčková-Malá ve své knize nabízí v předchozím titulu absentující nástin cest Václava II., který doplňuje o zlomkovitý itinerář jeho manželky Guty i otce Přemysla Otakara II.   

Hodnocení obou prací není z pohledu recenzenta prosto problémů. V první řadě je zapotřebí ocenit, že za objekt studia si oba autoři zvolili epochu přemyslovských knížat a králů, a to přes všechny objektivní problémy pramenného rázu, které v úvodu naznačil Ivan Hlaváček a opakovaně konstatovali sami autoři. Závěry, dokumentující podobu  přemyslovského dvora především ve 12. a 13. století s důrazem na srovnatelnost s říšským prostředím, jsou bezpochyby cenné. Stejně tak snesená faktografie a otevření řady dílčích témat. Také náleží vyzvednout, že se v případě obou recenzovaných knih jedná o první souborný pokus postihnout dané téma v patřičné komplexnosti. Na výši je i erudice autorů Jana Zelenky a Dany Dvořáčkové-Malé ve věci pramenů a odborné literatury. Jsou-li výše konstatovány dílčí výtky či začasté spíše připomínky, je potřeba zdůraznit, že se tak děje s vědomím, že jde o práci ne sice přímo průkopnickou, ale bezpochyby zakladatelskou. To neznamená, že nelze předložené závěry dále rozvíjet či precizovat.

Obzvláště obtížné je pak hodnocení obou publikací mezi sebou. Tady je nutné v první řadě přiznat, že samostatná kniha Dany Dvořáčkové-Malé o dvoru Václava II. výrazně trpí tím, že řada informací a závěrů v ní obsažených se musela promítnout do knihy společné. Její kvalita se tím samozřejmě nesnižuje, určité zklamání přesto přináší koncepční zaměření. Je-li možné společnou knihu Dany Dvořáčkové-Malé a Jana Zelenky hodnotit pozitivně s ohledem na syntetizující charakter  a tím pádem i nutné zjednodušení, zaměření na jeden konkrétní dvůr pak podle mne skýtalo více možností, které byly ne vždy zcela naplněny. Daně Dvořáčkové- Malé se sice podařilo dosti plasticky vykreslit dvůr Václava II., nelze se však zbavit pocitu, že teze o komparativním zacílení, prezentované v úvodu, zůstaly spíše proklamací. Narozdíl od řady pasáží knihy Curia ducis, curia regis se komparace ve vztahu k Václavově době jeví spíše náhodnou a nepříliš systematickou (stále ovšem berme v potaz strukturu pramenů!), želet lze hlavně toho, že Václavův dvůr nebyl zařazen do kontextu dvora například Friedricha Sličného či Jindřicha Korutanského (výlety do poměrů za Václava I., Přemysla Otakara II., Jana Lucemburského a Karla IV. jsou spíše záměrem ad hoc), čímž by podle mého mínění více vynikl jeho skutečný charakter, včetně jeho unikátních i naopak shodných rysů. Naneštěstí knize neprospívá ani jazyk, který je místy velice komplikovaný, někdy až na hraně možnosti porozumění. Čtenář se občas musí pozastavit a rozplétat šroubovaný žargon, aby se vůbec zorientoval v tom, co chce autorka sdělit. Tímto nešvarem trpí řada pasáží především v první třetině knihy. Vzhledem k tomu, že tento problém zasahuje pouze do části textu a není v takové míře patrný v knize, jejímž spoluautorem Jan Zelenka, lze se domnívat, že autorka tu po jazykové příliš podlehla sociologické literatuře, v níž čeprala inspiraci. Výsledek je však spíše sociologizující, aniž by podle mého soudu věci zásadněji pomáhal. Zásah jazykového redaktora, který by měl od obsahu textu odstup, by zde byl velmi na místě. Samostatnou otázkou, kterou nezbývá než odkázat dalšímu bádání, je dědictví přemyslovských králů v koncepci dvorů jejich lucemburských nástupců. Tady ovšem budou obě knihy o dvorech přemyslovských knížat a králů neopomenutelný výchozím polem.