Benediktini v Čechách a na Moravě

Johannes ZESCHICK: Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Zdeněk Lochovský – Ondřej Koupil. Vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a Markéty. Praha 2007, 208 s.

Zkraje hodnocení práce J. Zeschicka Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě, musíme objektivně konstatovat absenci přehledného zpracování dějin tohoto mnišského řádu. Nástin Zdeňky Hledíkové Benediktini v českých zemích ve středověku ve sborníku Břevnov v českých dějinách má (přes svou nespornou fundovanost) povahu skutečně jen minimálního základu. Obdobný přehled Benediktini v českých zemích – krátký přehled benediktinských klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vydaný v rámci tzv. Benediktinských sešitů, je klasickým samizdatem, v podstatě masově nedostupným. Nutně povrchní je přese všechnu záslužnost též historie řádu v dvoudílném Přehledu církevních dějin Jaroslava Kadlece.  Nabízí se tedy pouze srovnání s druhým svazkem druhého dílu Bubnovy Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Tato práce je ale encyklopedií se všemi s tím spojenými klady a zápory, strukturována je též jinak než dílo Zeschickovo. Rámcovou orientaci nabízí také práce Milady Vilímové a Pavla Preisse věnovaná břevnovskému klášteru, ale její akcent leží jinde a detailnější pohled na význam benediktinského řádu přirozeně není jejím cílem. Tuto mezeru se tedy nyní pokusil zaplnit český překlad Zeschickova staršího příspěvku, vydaný péčí břevnovského archisteria.

Autor, Johannes Nepomuk Alois Zeschick, narozený roku 1932 v českých Bezdružicích, vstoupil roku 1955 do benediktinského kláštera v Rohru, na jehož gymnáziu dříve studoval. Již tehdy se tu setkal s českými benediktiny z Broumova, kteří v Rohru nalezli azyl po roce 1950. Zeschick pak vystudoval teologii, historii a anglistiku, kteréžto předměty na rohrském gymnáziu později sám vyučoval. Z jeho odborných publikací jmenujme alespoň Das Augustinerchorherrenstift Rohr und die Reformen in bayrischen Stiften vom 15. bis zum 17. Jahrhundert (1969).  Lze jej tedy pokládat za autora nepochybně fundovaného, jak dokládá i vlastní text.   

Zeschickova studie o dějinách českého benediktinství je strukturována do několika oddílů. Na úvod podává autor povšechný chronologický přehled historického vývoje benediktinských klášterů v českých zemích. Následuje osvětlení organizační struktury řádu a jeho vývoj v čase. Správně zde upozorňuje, že sv. Benedikt toliko sepsal řeholi, ale řád nezakládal; že benediktinské mnišství je založeno na pluralitě a striktně vzato, jednotný řád neexistuje dodnes – jedná se pouze o soubor klášterů, žijících podle řehole sv. otce Benedikta. Z toho vyplývá i náležitá pozornost věnovaná peripetiím vzniku české benediktinské kongregace od prvních nezdařených náběhů ve 14. století, především pak ale v potridentské době. Jen letmý zájem (s. 51-57) je věnován ekonomice českých benediktinských klášterů, což ale v mnohém vychází ze stavu pramenné základny; ovšem také ze Zeschickových možností i badatelského záměru. O to větší prostor naopak zabírají kapitoly o kulturním působení řádu. Opět z logiky historického vývoje dominuje těmto pasážím období rozmachu barokního, leč autor v případě možnosti reflektuje také torza památek, která přežila z dob starších. Hlavní vinu za zničení řady pamětihodností klade Zeschick jistě nesporně do období husitství, jeho názory jsou přitom střízlivé a prosty emocionální angažovanosti, což nebývá vždy zvykem. Druhým takovým faktorem (konkrétně v oblasti architektury, malířství a užitého umění) je pak pro Johannese Zeschicka pozitivní aspekt přirozeného vývoje, spjatého opět se stavební aktivitou přelomu 17. a 18. století. V tomto ohledu se pisatelovo pojetí shoduje s profilací výše zmíněné knihy M. Vilímkové a P. Preisse, ovšem v kontextu všech domácích klášterů.

Velkou pozornost zaujímá i písemná klášterní kultura, jejich knihovny a archivy. V tomto ohledu, přestože autor je svým prostorem limitován, nepostrádá jeho přehled významu, neboť větší pozornosti se zatím dočkal toliko Břevnov, resp. Broumov (coby nejvýznamnější domácí klášter), potažmo Rajhrad (jehož knižní fondy se dochovaly ve vzácné úplnosti). Pro laického čtenáře budou jistě poučné i závěrečné kapitoly věnované vnitřnímu fungování konventu, duchovnímu životu a pastoraci, které tak tvoří vhodný doplněk k předchozímu líčení. Poslední tečku tvoří doslov z pera Ondřeje Koupila, který rekapituluje soudobé dějiny řádu v České republice po roce 1993. I tato pasáž činí knihu zajímavou. O. Koupil se stal spolu s Anselmem Skřivánkem editorem práce, na jejich vrub spadá volba obrazových příloh (kterou je třeba pochválit), a především obzvláště cenná vyčerpávající bibliografie. Ocenit je zapotřebí i úroveň překladu z německého originálu. Editoři též přistoupili k některým opravám a doplňkům původního textu, třebaže, jak sami přiznávají, na rozsáhlejší komentáře mnohdy stručně podaného textu nebylo prostoru a diskutabilní témata (kupř. osobnost mnicha Strachkvase/Kristiána aj.) tak byla ponechána v původním duchu autorově. Toho lze na jednu stranu litovat, ovšem rozsáhlé zásahy do autorsky jednotného textu by patrně přinesly celkovému vyznění více škody než užitku, lze proto s editory souhlasit.

Jak tedy publikaci hodnotit? Výchozím bodem musí být v první řadě vědomí limitů prostorových, spojených s tím, že se jedná o původně časopiseckou studii, dále pak aktualizovanou a rozšířenou pro potřeby výročního sborníku k mileniu Břevnova. Svou daň si vybral také časový odstup vydání překladu. Předesílám, že i z těchto důvodů (vedle podle mého nesporné potřeby nějakého alespoň základního přehledu dějin, působení a významu řádu sv. Benedikta v domácím prostoru) nahlížím na publikaci pozitivně. Přesto považuji za vhodné zmínit určité problematické okruhy. Tady zůstanu věrný především své specializaci medievisty.

Dějiny raného středověku budou vždy specifické vzhledem ke své pramenné základně, z čehož plyne i fakt nutnosti smířit se skutečností, že závěry na tomto poli budou zastarávat rychleji než v jiných odvětvích historické vědy. A to je asi největším úskalím pozdního překladu Zeschickovy studie, neboť obecně nejstarší dějiny benediktinských konventů v Čechách a na Moravě jsou už v mnohém antikvované. Sami editoři zmiňují v české historiografii tolik diskutovaného mnicha Kristiána. Ten je dnes povětšinou ztotožňován s mnichem a biskupem Strachkvasem, o kterém mluví Kosmas. Zeschick ale ve svém výkladu následuje linii Hájkovy kroniky, která hovoří o třech synech Boleslava I., Strachkvasovi, Boleslavovi a Cristannovi. Zeschick pak jak Strachkvase, tak Kristiána nechává vychovat ve svatojimramském klášteře v Řezně. Na druhou stranu správně nespojuje Kristiána s břevnovským klášterem, jak část bádání ve stopách Dobnerových též činila. Autor dále (jakkoliv v souladu s většinovým bádáním) klade počátky břevnovského kláštera do počátku roku 993. Osobně se domnívám, že kupř. zde se nabízí prostor pro diskusi nad výpovědní hodnotou nejstarších informačních zdrojů a z nich odvozené datace, jak naznačila už (bohužel v tomto ohledu zapadlá) studie Václava Hrubého o české diplomatice z roku 1936. O římském klášteře sv. Bonifacia a Alexia na Aventinu J. Zeschick uvažuje jako o řecko-latinském. To pak má obvykle v očích historiků důsledky pro charakter raného českého křesťanství. Vliv řeckého elementu mezi aventinskou komunitou ale nedávno relativizoval ve sborníku na památku sv. Prokopa polský badatel Marek Derwich. Odtud je pak jen krůček k dějinám konventu sázavského a postavě Prokopově, přičemž ani tato problematika si jistě nemůže stěžovat na nezájem badatelů. Vyznění Zeschickova líčení však učinila zastaralým a zjednodušeným svěží Prokopova biografie z pera Petra Sommera z loňského roku. Jednoznačně není v bádání vyřešen osud břevnovského konventu po roce 995 a jeho údajný podíl na christianizaci Polska a Uher. Zde je prostor k výzkumu zcela otevřený. Na další debatu jistě čeká inovativní teze Libora Jana o Rajhradu založeném Břetislavem I. coby kolegiátní kapitula. Podobně nejisté jsou v očích stávajícího výzkumu počátky kláštera v Kladrubech (původ zdejších mnichů zůstává otázkou) či v Litomyšli. Tam je samotná existence benediktinského konventu stále otázkou jednoznačně neukončených diskusí. V obdobích mladších, kdy již známe více pramenů, už tolik sporných okruhů není, přesto určité komplexnější zhodnocení by zasluhovala osobnost břevnovského opata Wolfganga Selendera z Prošovic, kterému autor jistě poprávu věnuje rozsáhlou pozornost. Opat Wolfgang nesporně náleží mezi nejskvělejší osobnosti přelomu 16. a 17. století, jeho kulturní aktivity, ale především zásluha o znovuvzkříšení benediktinského řádu v Čechách jsou neoddiskutovatelné, na druhou stranu je nutno znovu zvážit jeho přímý podíl na událostech kolem protestantského kostela Broumově, v konečném důsledku vedoucích ke stavovskému povstání a třicetileté válce, jak naznačila útlá knížka Jana Kiliána o zboření kostela v Hrobu roku 1617 (2007). V podobném ohledu nelze vidět jen skvostnou barokní přestavbu broumovského opatství samu o sobě, ale též ve vazbě na rebelii na broumovském panství roku 1680. Obecně se domnívám, že by bylo záhodno propojit do náležitých souvislostí složité dění na (převážně německojazyčném) Broumovsku v první polovině 20. století s rolí a osudy zdejších benediktinů v něm, a doplnit tak určitě inspirativní memoáry někdejšího břevnovského opata Anastáze Opaska.

Editoři se v doslovu vyslovují, že smyslem vydání Zeschickovy studie v českém jazyce bylo poskytnout základní informace veřejnosti a podnítit další bádání odborníků. Podle mého svůj cíl splnili měrou nemalou. Veřejnosti je dostupný dostačující přehled, který osobně pokládám (už jen z důvodu bohatší bibliografie) za informačně hodnotnější, než je zmiňovaná práce Bubnova, jež je svazována svým charakterem encyklopedie. Je to patrné především v podání kulturních dějin domácích klášterů, kterým M. M. Buben věnuje cca 4 strany. Z možných podnětů pro další bádání, krom výše nastíněného, vyplývá kupříkladu potřeba zaměřit se detailněji na vývoj institutu proboštství v rámci benediktinského řádu jako prvku původnímu duchu řehole cizímu. Domnívám se, že Zeschickova studie tvoří vhodný, byť skromnější doplněk k obecným přehledům dějin monasticismu z pera Lawrencova či Frankova.