Farní organizace na středověké západní Moravě

Petr Jokeš: Farní organizace na středověké západní Moravě

Brno, Matice moravská 2011, 184 s., ISBN 978-80-86488-83-7

Téma vývoje farní správy v období středověku není zajisté tématem novým, stále přesto zůstává perspektivní oblastí historického zájmu. Leccos naznačuje už fakt, že základní studie Františka Hrubého z počátku 20. století si dosud ponechává svůj díl platnosti. Značného rozvoje doznalo během plynulých desetiletí studium předhusitské farní správy a majetkového zázemí farností především v Čechách. Tato skutečnost je ovšem bezpochyby ovlivněna nabízejícími se prameny, neboť pro pražskou diecézi se dochovaly konfirmační a erekční knihy. Naopak Morava tento klíčový pramen postrádá, což silně limituje možnosti poznání. Avšak ani pro české prostředí bezezbytku neplatí, že by vývoj farní správy v období starším než 14. století mohl být pokládán za vyřešené téma. Další posun poznání může přinést archeologie,[1] případně náročná excerpce diplomatického materiálu. Právě poslední zmíněnou cestou se vydal autor recenzované monografie Petr Jokeš.       

I on v úvodu své práce zdůrazňuje dluh české medievistiky stran studia dějin církevní organizace ve středověku, který by chtěl pomoci zacelit. Jokeš jako svůj cíl uvádí rekonstrukci farní, resp. kostelní (toto rozlišení hraje v práci velkou roli) sítě a popis funkcí a dynamiky systémy, tedy jinými slovy určení role, jakou v systému farní správy hrály jeho jednotlivé články. Název knihy předesílá, že předmětem autorova zájmu bude region západní Moravy. Toto teritorium Petr Jokeš úžeji vymezuje okresy Znojmo, Třebíč, Žďár nad Sázavou a Jihlava. Takto vymezený prostor, zahrnující jak starou sídelní ekumenu, tak později kolonizované oblasti, si Jokeš dále upravuje dle potřeby: zahrnuje např. i oblast Dačicka či Slavonicka, které podle stávajícího územněsprávního členění již spadají do Čech, historicky ovšem náleží k Moravě. Podobně opomíjí ty části jihlavského a žďárského okresu, které spadají do Čech. Logicky přitom zdůvodňuje, proč nesleduje téma na prostoru vymezeném historicky, resp. církevně historicky, tj. v celém rozsahu brněnské diecéze či znojemského arcijáhenství. Co se časového vymezení týče, Petr Jokeš opět logicky bere za mezník svého výzkumu rok 1419 coby nástup husitské revoluce, která do systému farní správy výrazně zasáhla.

Petr Jokeš si nejprve klade na první pohled fádní otázku čím byla fara na středověké Moravě, jak pojmu fara či farnost rozumět. Obecně přijímaná definice, konstatuje Jokeš, klade důraz na soubor práv, udělovaných některým kostelům, především právo křtu, pohřbu či výběru desátků. Jokeš ovšem upozorňuje na faktickou terminologickou nejistotu, která ve věci v odborné literatuře vládne a inspirován polskou medievistikou poukazuje na skutečnost, že skrze důraz, kladený na právní aspekty, dochází nevědomky k upozadění pastorační role farnosti (cura animarum). Problematika farní správy tak bývá v literatuře redukována jen na právní a majetkový faktor. Jokeš přitom nechce zpochybňovat roli ekonomiky v procesu nárůstu počtu kostelů, varuje ovšem trefně, že toto je pouze část skutečnosti, kterou je třeba obsáhnout. Odmítá pouze zjednodušení středověké církevní správy na jakési „podnikání v oblasti duchovní.“ V tomto ohledu pak Jokeš konstatuje, že význam pozornějšího sledování pastorační funkce je dobře patrný u kostelů, které do striktně pojaté sítě farní správy nepatřily, jako byly například kostely klášterní. Zde pak nastává ten problém, že tyto sakrální objekty sice do farního systému explicitně nepatřily, přesto reálně alespoň některé z nich především ve starším středověku duchovní péči poskytovaly. Ve zvoleném regionu lze poukázat například na benediktinské opatství v Třebíči. Chceme-li si tedy učinit reálnou představu o podobě duchovní správy ve středověku, je třeba brát i tyto objekty v potaz. Tímto je také vysvětlen Jokešem kladený důraz na terminologii farní/kostelní síť. Jako další závažný problém vidí Petr Jokeš otázku charakteru filiálních kostelů a jejich vztahu ke kostelům farním. Tady podle jeho názoru opět selhává rigidně právní optika, neboť ani tak významné události v životě středověkého křesťana, jakými byly např. křest či pohřeb, nebyly vyhrazeny jen a pouze farním kostelům. Výpověď pramenů tu napovídá, že skutečnost byla mnohem barvitější. Stejně tak ani stálá přítomnost kněze neznamená bez dalšího, že daný kostel byl farním. Jokeš upozorňuje, že je třeba vnímat jemné zabarvení a rozdíly v používaných pojmech sacerdos, plebanus či presbyter na straně jedné a parrochianus či rector ecclesiae parrochialis na straně druhé.

Klíčovou částí knihy je oddíl, který by snad šlo nazvat materiálovým. Petr Jokeš zde na základě studia pramenů snáší soupis farních a filiálních kostelů, které lze na západní Moravě v období do roku 1419 identifikovat. Tyto pasáže jsou koncipovány jako přehledných heslář, řazený alfabeticky, což mimo jiné užitečně supluje chybějící rejstřík. Příslušné heslo pak obsahuje současný, případně historický název a lokaci obce, dataci, patrocinium, stavebně historické údaje o kostele, jména při něm působících známých kněží, případně i další informace, jež prameny podávají. Jejich sdělnost přirozeně ovlivňuje obsáhlost toho kterého hesla. Do výběru jsou přitom zařazeny i lokality k různých důvodů sporné. Následně Petr Jokeš přistupuje k analýze snesených dat. Dochází k důležitému závěru, že venkovské kostely se v písemných pramenech objevují někdy až stovky let po svém vzniku. Pro sledovanou oblast Jokeš reflektuje ve vytyčeném chronologickém rámci úhrnem 231 kostelů a kaplí. Ohledně dynamiky procesu vzniku farní sítě na západní Moravě náleží primát období let 1200-1250, která přestavují kvantitativní vrchol. Období 1. poloviny 14. století se přitom na základě dochovaných pramenů jeví dobou prudkého propadu, přičemž doba předhusitská opět vykazuje vzestup. Jokeš proto vznáší nabízející se otázku, zda tento trend může něco vypovídat o ekonomické a sociální atmosféře v českých zemích za vlády Jana Lucemburského. Sám ovšem přiznává, že před vynesením konečného soudu je zapotřebí provést podobný výzkum dynamiky vzniku kostelní sítě také v dalších částech Moravy a Čech.

Jokeš ve svém výkladu vhodně pracuje s tabulkami a grafy, na nichž ilustruje své premisy i závěry. Snesená data také ukazují, že až do doby poloviny 12. století nelze o skutečné síti de facto hovořit. Jokeš ale kriticky připomíná, že tento obraz vyplývá pouze z písemných pramenů, jejichž množství je minimální. Je proto třeba zohlednit i výsledky uměleckohistorického a stavebně historického bádání a především archeologie. Dobová realita mohla totiž být mnohem bohatší, jen nebyla zachycena písemnými doklady. Netušíme například kolik mohlo v raně středověkých Čechách stát dřevěných kostelů. Ve 2. polovině 12. století se síť kostelů zjevně rozrůstá, zjevná je ovšem nadále koncentrace při významnějších centrech (vznikly tak jakési aglomerace kostelů, vhodným příkladem je především Znojmo), přitom se objevují první kostely, jež lze označit za venkovské. Rozmístění sakrálních objektů tak jde ruku v ruce s postupem kolonizace, v odlehlých oblastech se kostely objevují zřídka. O skutečné funkční síti je podle Jokeše možné mluvit po roce 1220, ani tehdy však vývoj neprobíhal úplně rovnoměrně. Fundační aktivita 14. století byla přirozeně menší, v oblastech v velkou hustotou téměř minimální, kostely však přesto vznikaly. Zmíněnou krizi po roce 1300 proto nelze považovat za paušální.

Petr Jokeš se v knize zabývá také děkanátním zřízením. Zaměřuje se na oblast znojemského, bítovského, třebíčského, tasovského a části tišnovského děkanátu, jež lze považovat za bezpečně doložené děkanáty na západní Moravě počátku 15. století. Jokeš konstatuje nejistotu ohledně hranic děkanátů i počtu kostelů, které zahrnovaly. Rámcově lze podle jeho výzkumů říci, že jak jednotlivé počty, tak i rozptýlení kostelů odpovídá závěrům Zdeňky Hledíkové, učiněným pro Čechy. Pro budoucí bádání Petr Jokeš akcentuje témata jako definování velikosti předhusitských farních obvodů, tj. počet vsí, do nich náležejících, jejich lidnatost či docházkovou vzdálenost farníků k příslušnému kostelu. Konkrétní podoba kostelní sítě jako celku tedy zůstává nadále otevřenou otázkou, kterou bude nutno řešit v širším měřítku a především interdisciplinárně.   

Kniha Petra Jokeše o vývoji kostelní sítě na západní Moravě je podnětná především metodologicky. Na první pohled nepřináší převratná sdělení, ale konstatuje a dokládá trendy svým způsobem očekávatelné. Nemělo by však být opomenuto, že dosud tato práce nebyla provedena a právě Petr Jokeš snesl na základě pečlivé práce pro existující hypotézy tzv. tvrdá data, o než se lze opřít. Jeho zásluhou má domácí medievistika představu o dynamice procesu konstituování kostelní sítě v jedné historicky velmi zajímavé části českého středověkého státu a v neposlední řadě také inspirativní vzor. Především upozornění na širší rozměr středověké duchovní správy a zároveň zúženou optiku dosavadního českého bádání tvoří neopomenutelný, možná klíčový, přínos práce. Stejně tak Jokešův apel, zda nemluvit spíše o kostelní než o farní síti, by si zasloužil projít přinejmenším diskusí. Lze tak jen doufat, že práce Petra Jokeše najde své následovníky v Čechách i na Moravě, kteří přinesou k jím nastíněnému obrazu další střípky, které stávající obraz potvrdí, modifikují nebo třeba i vyvrátí.