Hejtmanská správa

Lenka Bobková – Martin Čapský – Irena Korbelářová a kol.: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české (= Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis – Supplementa Tomus VII.), vyd. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009, 261 s. ISBN 978-80-7248-563-5

Předkládaný sborník představuje příspěvky, které zazněly v roce 2009 na stejnojmenné konferenci na půdě Slezské univerzity v Opavě. V úvodu publikace, vydané Ústavem historických věd opavské univerzity jako sedmé suplementum tamějších historických act, pak editoři Lenka Bobková a Martin Čapský akcentují slibně se rozvíjející domácí bádání o tzv. vedlejších zemích Koruny české, která na jedné straně přidává příběhu českých zemí na celistvosti, na druhou stranu nastavuje zrcadlo stávajícímu interpretačnímu rámci, když se díky rozšíření záběru o dříve spíše opomíjená teritoria ukazuje, že ustálený model vždy plně neodpovídá mluvě širšího spektra pramenů. Vzájemné vztahy mezi jednotlivými zeměmi, resp. mezi pomyslným centrem a zdánlivou periferií, lze nepochybně dobře sledovat primárně v oblasti státní správy. Tímto směrem se ubírá i anotovaná publikace, jejíž svorník představuje hejtmanský úřad v časovém horizontu poloviny 13. až počátku 17. století. Právě úřad hejtmana coby úředníka zastupujícího zeměpanskou autoritu, který se v pramenech objevuje spolu s počátky přemyslovské územní expanze, představuje vhodný objekt sledování vývoje a proměn úřadu v delším trvání.

Celý sborník otevírá přehledové pojednání Ireny Korbelářové, shrnující vývoj hejtmanské správy na území slezských knížectví v kontextu obecného administrativního vývoje, a to až do 18. století, kdy Slezsko připadlo Prusku. Autorka tu sleduje vývoj vztahů mezi úřadem hejtmana jakožto zástupce panovníka (který je prvně doložen na začátku 14. století) ke stavovským institucím, projevujícím se v podobě zemských sněmů a sjezdů. V dosavadní odborné literatuře nevládne jednota o tom, kdy byl úřad hejtmana ustaven. K tomuto problému se vrací Robert Antonín, jehož pojednání na první pohled zdánlivě nepříliš zapadá do koncepce sborníku, ve výsledku ovšem představuje přínosný vklad k debatě o podstatě a kořenech hejtmanského úřadu. R. Antonín se totiž ve svém příspěvku ohlíží za fungováním hejtmanského úřadu v epoše posledních Přemyslovců a prostřednictvím komparace přemyslovské správy na Moravě, ve Štýrsku a Polsku tak pečlivě sleduje počátky tohoto institutu. Následující přísvěvek Mlady Holé se zaměřuje na zachycení vzniku a fungování úřadu hejtmana ve vratislavském knížectví ve 14. století. M. Holá zdůrazňuje především funkci hejtmana jako zástupce zeměpanské autority a sleduje tedy vnímání tohoto úřadu ze strany vratislavských měšťanů, resp. biskupa. Na vyznění jejího příspěvku organicky navazuje referát Martina Čapského. Ten sleduje vztah zemského hejtmana a vratislavské městské rady v období pozdního středověku a potvrzuje tak trendy nastíněné už M. Holou, tj. především snahu vratislavských měšťanů ovládnout hejtmanství, čemuž napomáhalo i oslabení centrální vlády za Václava IV. Pozornosti se ovšem dostává i dalším slezským knížectvím, nejen Vratislavsku. K regionu Svídnicka a Javorska za časů na sklonku 14. století se obrací např. text Jaroslava Zelenky; o vývoji úřadu a postavení jeho držitelů v rámci lehnického knížectví pak pojednává případová studie Jakuba Mamuly. Výše uvedené příspěvky se shodují na tom, že zavedení hejtmanského úřad se v dějinách zemí Koruny české úzce pojí s vládou rodu Lucemburků. To tvoří výchozí bod článku Petra Kozáka, který ve svém textu usiluje o rozsouzení diskrepance v názorech odborné literatury na to, zda počátky hejtmanského úřadu v opavském knížectví spadají do počátku 14. nebo naopak na začátek 2. poloviny 15. století.

Dalším směrem, kam se rozšiřovalo ve 14. století lucemburské panství, byl vedle slezských knížectví region Horní a Dolní Lužice. I tomuto regionu se tedy věnuje několik příspěvků. Lenka Bobková ve své studii popisuje charakteristické rysy hejtmanské správy v Horní Lužici (zde se ale zažil spíše termín zemský fojt) za lucemburské éry, a to na pozadí konkurenčního vztahu Budyšína a Zhořelce coby místních center. Na příkladu Dolní Lužice pak postavení zemského fojta na cestě českého státu ke stavovské monarchii sleduje Luděk Březina. Třetí geografický celek, jemuž je v předkládaném sborníku věnována badatelská pozornost, představuje moravské markrabství. Sem obracejí po entrée Roberta Antonína svůj zájem Dalibor a Jana Janišovi, když se snaží vyčerpávajícím způsobem postihnout rozsah pravomocí moravského zemského hejtmana v období 15.-17. století především na základě díla Ctibora Tovačovského z Cimburka a Karla staršího ze Žerotína. Moravského prostoru se pak dotýká i závěrečný příspěvek Marka Starého, který si vytkl za cíl vykreslit roli místodržícího, zastupujícího na místo zemského hejtmana, a to v době předbělohorské.

Lze shrnout, že sborník, věnovaný hejtmanské správě, tak v celé řadě dílčích pojednání před čtenářem vykresluje obraz hejtmanského, resp. fojtského úřadu, jeho význam, zavádění i fungování. Toto programové zacílení na oblast správních dějin je zapotřebí ocenit o to více, že se jedné o badatelské zaměření, které se v posledních letech netěší velkému zájmu historiků. Celý sborník přitom ukazuje opodstatnění takového zájmu – nejen že přispívá k příslovečnému zaplnněí bílých míst v historickém poznání, ale v celé řadě pojednání ukazuje, že i stará témata lze pojmout novým způsobem. Alespoň jeden příklad za všechny: jako obzvláště významné je upozornění, prolínající se více studiemi (R. Antonín, P. Kozák, D. a J. Janišovi), a sice, že moderní historici jsou ve svém vnímání správních úřadů a priori determinování postosvícenskou byrokratizující se společností a podvědomně tento model přenášejí i do dob starších. Texty, obsažené v tomto sborníku však výmluvně ukazují, jak pokřivená může tato optika být a že v případě středověkých úřadů nemusíme nutně počítat se striktně definovanými pravomocemi a polem působnosti, natož pak s personální kontinuitou. Ukazuje se, jak zásadním faktorem mohla být pro prestiž zastávaného úřadu osobnost jeho nositele, potažmo teritoriální, společenské i ekonomické souřadnice doby. Neméně záslužné je pak vedle správně-historického záběru i druhé nosné téma, tedy tzv. vedlejší korunní země. Sborník nepochybně přináší nemalé množství nových poznatků k tomuto tématu, jež nepochybně náleží k silně se rozvíjejícím výzkumným trendům v oboru středověkých a raně novověkých dějin. Naskicované postavení zemského hejtmana/fojta jako zástupce zeměpanské moci a jeho stýkání a potýkání se šlechtickými a městskými elitami se tak jeví jako i do budoucna nosné téma. Ve výsledku tak sborník Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české přináší promyšleně koncipované, pramenně podložené a mezi sebou vhodně komunikující příspěvky k málo frekventované problematice, díky čemuž lze publikaci označit za bezpochyby záslužné obohacení domácí historiografické produkce.