Benediktinské opatství v Hronskom Svätom Beňadiku

Dana Stoklasová, Dejiny benediktínského opátstva v Hronskom Svätom Beňadiku do roku 1565, Filozofická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave – Spolok Slovákov v Poľsku, Trnava – Kraków 2015

164 s., ISBN 978-83-7490-890-0

Benediktinské opatství v Hronském Svatém Beňadiku (dnes okres Žarnovica v Banskobystrickém kraji) náleželo ve středověku k nejvýznačnějším a nejbohatším církevním institucím uherského království. Od roku 1970 je objekt kláštera národní kulturní památkou, v roce 2011 byl dokonce zařazen mezi sedm divů Banskobystrického kraje. Představení jeho dějin od založení v 11. století do roku 1565, kdy opatství fakticky zaniklo jako autonomní instituce, si předsevzala za cíl Dana Stoklasová. Její motivací byla především skutečnost, že instituce takového významu dosud postrádala zpracování svých dějin ve slovenském jazyce. Představení dosavadního bádání o dějinách hronskosvatobeňadického kláštera, počínaje 19. stoletím, tvoří úvodní pasáže knihy.

Autorka nejprve představuje vývoj opatství v rámci uherského státu a církve. Klášter byl podle legendy založen roku 1074 v důsledku bojů o trůn mezi Arpádovci Šalamounem a Gejzou, relevantní písemný doklad však představuje až Gejzova zakládací listina z roku 1075 (ač ani ona není prosta komplikací, neboť její znění je známo jen z opisu opisu ze 13. století). Podobně jako v případě českých poměrů ani o klášteře v Hronském Svatém Beňadiku se nedochovalo mnoho soudobých informací až do 13. století. Autorka upozorňuje na bohatost majetkového obvěnění kláštera, z čehož usuzuje, že Gejza zakládal opatství coby protiváhu klášteru v Panonhalmě, který spadal do sféry vlivu jeho konkurenta Šalamouna. To pak pokládá vedle závěru stavebněhistorického bádání za indicii, svědčící o tom, že klášter byl fundován ještě před rozhodující bitvou u Mogyródu a Gejzovým nástupem na královský trůn, tedy před zmíněným rokem 1075. Stavba klášterního kostela tak byla podle mínění autorky zahájena patrně po roce 1064, přičemž konvent zřejmě jistý čas pobýval v dřevěném provizoriu, což je stav, který opět známe i českých zemí. O tom, že byl dokončen alespoň kostel zasvěcený sv. Benediktovi, svědčí již zmíněná listina Gejzy I. Jméno prvního hronskosvatobeňadického opata je známo až z roku 1124, přičemž o jeho osobě nelze říci nic bližšího. Další známý představený je potom doložen k roku 1209.

Rok 1209 představuje v interpretaci Dany Stoklasové další klíčový milník dějin benediktinského opatství v Hronském Svatém Beňadiku, a to nejen proto, že počínaje 13. stoletím se množí písemné doklady o dějinách kláštera. Autorka akcentuje především fakt, že v onom roce bylo opatství papežem Inocencem III. přijato pod ochranu papežského stolce. Ačkoliv Dana Stoklasová konstatuje, že poměry v Uhrách ve 13. století nebyly s ohledem na posílení moci šlechty či negativní dopady vlády krále Ladislava IV. Kumána příliš příznivé pro rozvoj církevních institucí, dochované prameny naznačují, že konkrétně klášter v Hronském Svatém Beňadiku zažíval v této době vzestup a jeho opati náleželi k významným postavám politického života země. Skutečnou dobrou rozkvětu opatství však byla podle Dany Stoklasové až vláda Anjouovců. Pozici kláštera odráží i postavení jeho poddaných. Jak autorka zdůrazňuje, už na sklonku 13. století byli poddaní hronskosvatobeňadických benediktinů vyjmuti z pravomoci královských úředníků a ve 20. letech 14. století získal konvent pro své lidi plnou soudní exempci. I pro 14. století však platí, že se dochovala povětšinou jen jména představených, o nichž stále až na ojedinělé výjimky nelze říct nic víc. Z řady vystupují především osobnosti opatů Ladislava (1320-1329) a Siegfrieda I. (1330-1355).

Zajímavá je sledovat jaký měly v Uhrách ohlas výnosy IV. lateránského koncilu, které nařizovaly klášterům konání generálních kapitul po cisterciáckém vzoru. Klášterům uherského království jejich konání znovu předepsal papež Honorius III. v roce 1225, přičemž tento rámec měl být společný pro obě uherské arcidiecéze, tj. ostřihomskou a kaločskou. Další úpravu pak znamenala tzv. Bulla benedictina papeže Benedikta XII. z roku 1336. V českých zemích přes zájem některých institucí tyto záměry zřejmě narazily na neochotu vzdát se zažité autonomie. Podobnou nechuť, která realizaci papežských výnosů limitovala, sice zmiňuje i Dana Stoklasová, přesto se zdá, že v Uhrách k nějakým setkáním na této bázi alespoň rámcově docházelo – v roce 1364 se generální kapitula konala přímo v Hronském Svatém Beňadiku. Opat kláštera z Hronského Svatého Beňadiku je uveden spolu s představeným z Panonhalmy coby čelní osobnost uherské benediktinské provincie v letech 1332 a 1336, z roku 1342 pak pochází doklad o tom, že se kapitula, které se zúčastnilo 12 klášterů, skutečně sešla.

Pro českého čtenáře, který není podrobněji obeznámen se středověkými dějinami Slovenska, resp. uherských zemí, je zajímavé poznání, že i vývoj v pozdním středověku vykazuje s českou situací jistou podobnost, přestože v Uhrách neproběhly husitské války. Jejich dopadů však hronskosvatobeňadický klášter přesto nezůstal ušetřen, neboť v roce 1435 se ho husité pokusili vypálit. Podobně jako v českých zemích jsou však pro uherské poměry pozdního středověku typické zásahy šlechty, resp. panovníka do života církevních institucí. Autorka shrnuje např. peripetie opatských voleb v období pozdního středověku a raného novověku, který byly často ovlivněny externími vlivy. Zde ovšem znovu naráží na limity pramenné základny. Podobně jako v českém prostředí totiž o vnitřním životě hronskosvatobeňadického konventu prameny v zásadě nevypovídají, maximálně se zde tu a tam objevují jména některých bratří, zastávajících nějaké posty uvnitř konventu. Ojedinělý je záznam z vizitace z roku 1508, který informuje o počtu mnichů v klášteře i o tamních poměrech.

Dana Stoklasová dále sleduje vztah mezi hronskosvatobeňadickým konventem a ostřihomským arcibiskupstvím. Konstatuje, že už od poloviny 13. století prameny dokládají spory o majetek, vedle toho autorka předpokládá i spory o prestiž. Poukazuje totiž na akt přijetí kláštera pod ochranu papežské kurie a obdaření představených právem pontifikálií, což interpretuje jako jejich postavení na roveň biskupů a vynětí z pravomoci právě ostřihomských arcibiskupů. Tento názor opírá i o listinu papeže Bonifáce VIII. u roku 1285, která obsahuje výčet klášterů, spadajících pod jurisdikci ostřihomského arcibiskupství. Zde však hronskosvatobeňadické opatství chybí. Ostřihomské arcibiskupství přitom sehrálo klíčovou úlohu v historii hronskosvatobeňadického opatství, neboť to byla právě zdejší kapitula, které klášter a jeho statky připadly roku 1565 do trvalé držby, což znamenalo jeho faktický zánik.

S ohledem na strukturu pramenů je druhá tematická část věnována majetkové držbě opatství. Dana Stoklasová potřebně popisuje jednotlivé akvizice, jejich okolnosti a přibližuje majetkové spory, který představovaly nedílnou část utváření klášterní domény, především ve 14. a 15. století. Konstatuje, že hlavní rozvoj kláštera spadal do první poloviny 14. století, vyzdvihuje nejen hypotetický záměr knížete Gejzy vytvořit z nové fundace protiváhu opatství v Panonhalmě, čemuž odpovídala i bohatost majetkového nadání, ale také příhodnou polohu kláštera v blízkosti nalezišť cenných rud, z čehož mniši těžili zvláště v první polovině 14. století. Závěr knihy pak patří stručnému nastíněný stavebního vývoje hronskosvatobeňadického opatství. Tato kapitola si ovšem s ohledem na minimální rozsah už nečiní větší ambice. Přesto základní představu čtenáři zprostředkuje.

Rozsahem nevelká publikace přehledně přibližuje středověké dějin jednoho z významných uherských benediktinských klášterů. Českému čtenáři tak nabízí především užitečné srovnání českého a uherského vývoje, které většinou naráží na jazykovou bariéru. Zajímavé je především poznání nakolik jsou určité vývojové tendence podobné, třebaže se vnější okolnosti v obou regionech lišily. To lze nejlépe demonstrovat na poměrech v 15. a 16. století, kdy církevní instituce v českých i uherských zemích čelily, jak se zdá, podobným tlakům, avšak bez toho, aby se Uherské království muselo vypořádávat s výsledky husitské revoluce, tak jako země Koruny české.