Podoba a proměny lenního institutu
Jan ZELENKA, Beneficium et feudum. Podoba a proměny lenního institutu, Praha, Historický ústav AV ČR, v. v. i. 2016, 228 s., ISBN 978-80-7286-264-1.
Monografie Jana Zelenky se zaobírá kruciální otázkou středověkých dějin, a sice vývojem a proměnami lenního institutu. Problematika společenských a ekonomických vazeb a jejich právního zakotvení se nachází v centru pozornosti od počátků moderní historické i právní vědy. Alespoň co se zahraničního bádání týče, naopak v českém dějepisectví nebyla otázka vývoje feudálního systému stejně soustavně studována, jak Jan Zelenka v knize konstatuje. Tento fakt tvoří výchozí bod Zelenkových úvah nad daným tématem, dalším faktorem, který se v koncepci textu projevuje výraznou měrou je nedávná debata o tzv. středoevropském modelu raně středověkého státu, jeho strukturách a principech fungování.
Tento rámec pak zásadní ovlivnil autorovu pracovní metodu a i koncepci knihy. Třebaže nepodceňuje podrobnou reflexi odborné literatury (především zahraniční provenience ve vztahu k interpretaci klíčových pojmů), naprosté gros jeho zájmu ale tkví v analýze soudobých pramenných svědectví. Trefně konstatuje, že zdánlivě aktuální diskuse má vlastně kořeny už v dávných debatách nad díly Františka Palackého, Julia Lipperta, Adolfa Bachmanna a dalších, přičemž základní problém je stále tentýž: de facto uzavřený a nadto nepříliš bohatý korpus historických pramenů. Jan Zelenka se proto (příznačně) odkazuje na slova Josefa Pekaře, který navrhl hledat cestu v rozšíření pramenné základny cestou o další informační zdroje, jak z mladších období, tak zahraniční provenience. Tento dávný apel autor vyslyšel a ve stopách své dosavadní badatelské profilace se rozhodl porovnat svědectví saských a českých pramenů 10.-13. století. Komparace těchto dvou prostředí vychází nejen ze Zelenkova badatelského zájmu či geografické blízkosti obou regionů, jakkoliv i autor přiznává, že vzájemné srovnání není prosto problémů. Západoevropský lenní institut totiž, jak Jan Zelenka trefně říká, hraje v české historiografii roli referenčního rámce, který slouží jak ke zdůraznění specifičnosti domácího vývoje, tak naopak k akcentování podobnosti s vývojem říšským. Zelenkovým cílem však nebylo takříkajíc vyřešit otázku fungování přemyslovského státu, ale spíše zaměřit svou pozornost na vybrané aspekty, které umožňují smysluplnou komparaci mezi českými a saskými poměry, a tím přispět k rozšíření možností, jak diskutované téma uchopit.
Kniha Jana Zelenky se dělí na dvě hlavní části. Část první je věnována saskému prostředí, část druhá poměrům českým. Každá část je pak dále členěna na menší podkapitoly. Jan Zelenka tak sleduje obraz lenního institutu v saských pramenech, řeší přístupy historiografie k dané problematice a sémantický, resp. terminologický rozměr tématu. Sleduje rovinu udělování statků, držitelů a otázek dědičnosti statků, povinnosti držitelů lenních statků, zabývá se vztahem mezi lénem a zástavou, analyzuje pojmy investitura, vazalství, homagium či fidelitas a jejich právní a reálný rozměr, porovnává dikci diplomatických i narativních pramenů. První část knihy tak prostřednictvím pomyslného – Zelenkou kriticky moderovaného – dialogu mezi názory odborné literatury a svědectvím pramenů úspěšně definuje téma knihy. Druhá část je reakcí na část první, k níž se účelně vztahuje. Jan Zelenka nejprve nastiňuje pozici tématu lenního zřízení v domácí odborné diskusi, aby následně obrátil svou pozornost k pramenům 10.-13. století, skýtajícím obraz podoby lenního institutu v českém prostředí. Autor se zaměřuje především na dvě kategorie, beneficium a léno, a jejich odraz v dikci pramenů i případné zahraniční konotace. Se znalostí české diskuse o vývoji a podobě lenních vztahů v české literatuře zaujme už Zelenkovo konstatování, že i v debatě zahraniční postrádá téma lenního institutu kompaktní podobu, což – podobě jako v diskusi domácí – vede nutně k neporozumění mezi autorem a čtenářem. Tímto faktem odůvodňuje Jan Zelenka své rozhodnutí, soustředit se především na terminologii soudobých pramenů a jejich zasazení pro patřičného kontextu. Upozorňuje totiž, že dikce pramenů, často považovaná takřka výlučně za doklad existence lenního institutu, není vždy jednoznačná a úzké interpretaci se naopak vzpírá. Vedle toho upozorňuje i na limity, dané moderním jazykem, kdy v německé literatuře běžně používané a především rozlišované termíny (Lehnwesen, Lehen, Leie) postrádají nejen ekvivalent, ale i prostý překlad v češtině.
V rámci Saska se Jan Zelenka rozhodl zaměřit se na oblast Harzu, vymezenou biskupstvími Míšeň, Naumburg, Hildesheim, Halberstadt a Merseburg. Tuto volbu zdůvodňuje skutečností, že právě zde se zrodil známý Sachsenspiegel, pramen, který hraje v diskusích o lenním zřízení zásadní roli. A naopak hojné diplomatické prameny (Zelenka jich analyzoval 1232), vzniklé v prostředí zmíněných církevních institucí či v okruhů vládnoucích dynastií Welfů a Askánců, představují podle Zelenkova soudu nabízející se korektiv normativního Saského zrcadla. Z provedené analýzy diplomatických pramenů saského provenience tak vyplynulo, že do doby 2. poloviny 12. století jasně dominuje termín beneficium a až v závěru 12. století se v pramenech objevuje pojem feudum, který v následujícím století převládá. Ve 13. století se pojem beneficium vztahuje výhradně na církevní prebendy, v případě pojmu feudum je tomu naopak. Diplomatické prameny studované doby také reflektují držbu nemovitého majetku, movitého majetku (tj. peněžní či naturální výnosy) či držbu úřadu nebo práv, přičemž držba úřadů a výkon práv dominují, následováni jsou doklady o držbě nemovitého majetku (především pozemků). Co se zachycené struktury společnosti týče, saské listiny odrážejí všechny společenské vrstvy, naopak neumožňují hlubší kvalitativní rozlišení jednotlivých lén. Také analýza narativních pramenů ukázala, že do 13. století je termín feudum vzácný. Posléze se sice situace mění, ale pojem beneficium není vytlačen tak výrazně jako je tomu v diplomatickém materiálu.
Výpověď soudobých (především diplomatických) pramenů tak ve výsledku Janu Zelenkovi umožnila precizovat často vágní teze o podobě a rozsahu povinností, spjatých s držbou léna, dědičnosti lén, vztahu žen a lenního práva či sociální struktury držitelů lén. Autor také upozorňuje na případy, kdy udělené léno zjevně nemá dominantně politický (služebný), ale hospodářský rozměr. Ve výsledku tak poukazuje nejen na ošidnost soudobých kategorií a jejich interpretací, ale i na fakt, že skutečnost byla mnohem barvitější, než lze často soudit z obrazu načrtávaném literaturou. Držitelem léna tak podle Zelenkovy analýzy saských pramenů není jen ozbrojený vazal, ale nemenší měrou i plátce každoročního naturálního či peněžního nájmu. Zajímavé je také upozornění na zjevně rozporuplný vztah církevního prostředí k lennímu zřízení, charakteristický na jedné straně zákazy, na druhé realitou v podobě propůjčování statků za účelem zajištění věrnosti či hmotných potřeb. Jan Zelenka dokládá na bohatém množství příkladů, že systém byl flexibilní, procházel vývojem a nelze tedy kategoricky říct, že by 13. století představovalo zásadní zlom.
Jak už bylo řečeno, k převážně analytickým pasážím první části knihy se vztahu část druhé, v níž si Jan Zelenka předsevzal zúročit svou analýzu saských pramenů nastavením zrcadla domácí diskusi o charakteru lenního zřízení v přemyslovském státě. Zelenka zdůrazňuje, že základní mantinely, v nichž se přemýšlení o tématu pohybuje, nastavil v zásadě už na sklonku 19. století Julius Lippert svým dílem Social-Geschichte Böhmens, a že otázka lenního zřízení, jinak paradoxně nepříliš frekventovaná jako samostatné badatelské téma, se dostalo do popředí právě v debatě o charakteru raného přemyslovského státu. České bádání tak na jedné straně přičítá uvádění lenního zřízení do českých poměrů aktivitám olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka, na straně druhé je ale také považuje za autonomní, domácí záležitost, za jejímž vývojem učinila tečku Statuta Konráda Oty na konci 12. století. I na tomto místě autor opakuje, že v debatě často chybí jasné vymezení pojmů, není tedy zjevné, jak ten který autor používaný pojmoslovný aparát chápe, což fatálně limituje reálný dosah diskuse.
Jan Zelenka, vědom si toho, že český pojem léno vychází z německého vzoru, se proto zamýšlí, nakolik tato kategorie odpovídá jak domácím pramenům, tak soudobé realitě. Konstatuje, že v saském prostředí je doba 13. století časem konkretizace lenního institutu jak po stránce obsahové, tak terminologické. Naopak v českém prostředí je 13. století dobou, kdy se daná terminologie začíná v pramenech postupně objevovat, což podporuje tezi o importu lenního zřízení z německého prostředí a lze tak vysvětlit rozdíl mezi olomouckou diecézí za episkopátu Bruna ze Schauenburka a zbytkem království. Zajímavý je postřeh, že v českých pramenech frekventovaný termín beneficiarius saské prameny sledovaného období neznají a také v pramenech říšské provenience jde o pojem zřídka užívaný. Ze Zelenkovy analýzy českého diplomatického materiálu dále vyplynulo, že termín beneficium se objevuje hlavně ve spojitosti s církevnímu institucemi či osobami. V případě pramenů narativních je pak spektrum použití širší. Na souboru pramenů, týkajících se lenní soustavy olomouckého biskupství, pak Jan Zelenka ilustruje platnost závěrů, které vyslovil už nad pramennou matérií saské provenience, a tedy o opodstatněnost komparace saského a českého prostředí: dikce pramenů i zde dokládá roli lenního institutu nejen v rovině vojenské služby, ale i v oblasti hospodářské. Jan Zelenka zdůrazňuje, že recepci lenního institutu není správné vnímat jen jako progresivní prvek v rovině politických a osobních vztahů, ale že rozšíření lenních vztahů mělo dosah i v oblasti kvality držby propůjčeného majetku. Jak prameny saské, tak české, shodně vypovídají o tom, že udělení majetku v léno modifikovalo vlastnické práva, což bylo zjevně důvodem ambivalentního postoje církevních institucí k lennímu zřízení.
Literaturou diskutovaný je vztah franckého beneficia a českého léna, k věci se proto vyjadřuje také Jan Zelenka. Konstatuje, že němečtí badatelé vždy francké beneficium a léno odlišují, rozdíly jsou jen v názoru toho kterého autora na rychlost procesu feudalizace. Sám Zelenka připouští, že prameny 13. století skýtají údaje, vybízející ke srovnání s franckými poměry – např. sankce, hrozící ztrátou beneficia. Soudí však, že poměr mezi českými předáky a přemyslovskými knížaty byl odlišný od říšského prostředí. Vztah mezi majetkem, jeho vlastnictvím a sociální prestiží Jan Zelenka interpretuje tak, že rozhodující byla v době přemyslovských knížat prestiž beneficia, což však na druhou stranu nepopírá existenci rodových majetků a soukromého vlastnictví. Z hlediska trvání tohoto systému se sám Zelenka kloní k názoru, že beneficiární systém si v českém prostředí i přes veškeré své proměny podržel význam až do pokročilého 13. století. Za šťastné přitom nepovažuje přirovnání přemyslovského panství k velké knížecí vesnici, jak se ve zkratce vžila interpretace socio-ekonomických poměrů doby knížecí Dušana Třeštíka. Stejně tak je podle Zelenky otázkou Třeštíkovo pojetí vlastnictví, založené na Kosmově kronice – nevíme totiž, nakolik byl Kosmův obraz pouze ideálem a nakolik odpovídal soudobé realitě. Na druhou stranu však Jan Zelenka nesouzní ani s Třeštíkovými oponenty, především s názory, prezentovanými Liborem Janem. Problematickou shledává především použití metody retrospekce (tedy nikoliv metodu samotnou), přičemž klade otázku, nakolik je tato metoda relevantní při rekonstrukci právních zvyklostí.
Kniha Jana Zelenky představuje podnětnou, třebaže náročnou četbu, doslova s tužkou v ruce. Zvýšené čtenářské nároky však nejsou zapříčiněny stylistickou neobratností autora, ale výhradně tématem samým. Jan Zelenka, jakkoliv osvědčuje výbornou znalost sekundární literatury domácí i zahraniční provenience, týkající se vytyčeného tématu, zvolil patrně nejlepší možnost, jak problematiku uchopit, a to důsledně na svědectví soudobých pramenů. Snáší tak ohromné množství dokladů, na nichž staví své závěry. Autor si byl zjevně vědom náročnosti tématu a nároků, jež klade výklad na pozornost čtenáře. Každou tematickou pasáž proto uzavírá dílčí shrnutí, které tak minimalizuje nebezpečí utopení se v množství pramenných dokladů. Lze konstatovat, že Jan Zelenka předloženou prací nejenže naplnil přes sto let starý apel Josefa Pekaře, ale také přinesl přesvědčivý příklad přínosu širší přeshraniční komparace a předložil tak inspirativní zrcadlo domácímu bádání. Jeho knihu lze číst nejen jako potvrzení platnosti odvěké zásady návratu „ad fontes“, ale především jako varování před vytvářením dogmatických teoretických modelů. Zelenkově knize by podle mého soudu slušel překlad do cizího jazyka. Téma (i úroveň jeho zpracování) si vysloveně říká o to, aby jednak vstoupilo do širší mezinárodní diskuse, jednak aby zpřístupnilo aktuální českou debatu o charakteru přemyslovského státu zahraničním badatelům. I to by mohlo napomoci přerušení začarovaného kruhu domácích diskusí.