Sázavský klášter

Petr Sommer – Jan Royt – Martin Stecker, Sázavský klášter, Národní památkový ústav, územní památková správa v Praze ve spulupráci s územním odborným pracovištěm středních Čech v Praze, Praha 2013

99 s., ISBN 978-80-86516-57-8

Sázavský klášter má svoje pevné místo v příběhu českých dějin a s ohledem na svůj genius loci představuje i oblíbenou turistickou destinaci. Přítomná kniha, sepsaná předními odborníky archeologem Petrem Sommerem a historikem umění Janem Roytem, si klade za cíl přispět k další popularizaci kláštera, spjatého se jménem sv. Prokopa, a nabídnout návštěvníkům jakéhosi průvodce jak po sázavském klášterním areálu, tak i dalších památkách v jeho okolí.

Ještě před Petrem Sommerem a Janem Roytem se však úvodního slova ujal převor spřízněného břevnovského kláštera, s nímž pojí Sázavu vztah již od 11. století, Prokop Siostrzonek, jenž stručně shrnuje fenomén poutnictví a vyznává se z vlastního vztahu k osobnosti sv. Prokopa i jeho klášteru. Skutečného historického úvodu se však chopil až Petr Sommer, jemuž připadl úkol nastínit počátky a vývoj benediktinského mnišství od dob sv. Benedikta z Nursie přes fundamentální změny v době karolinské až do doby konce hegemonie černě oděných mnichů ve 12. století. V rámci téže kapitoly Petr Sommer také nastiňuje šíření mnišství v českých zemích, včetně zahraničních vazeb a vlivů. Dějiny českých klášterů přitom Petr Sommer skicuje až na práh raného novověku. Dále je již věnována pozornost přímo sázavské fundaci. Nepřekvapí, že ke slovu se opět dostává Petr Sommer coby dnes patrně nejfundovanější znalec starších dějin sázavského kláštera. Petr Sommer představuje všechny klíčové mezníky z dějin sázavského opatství. Věnuje se nepříliš jasným počátkům kláštera, stojícím ve stínu svatoprokopské hagiografie, líčí zvraty, kterým musel slovanský konvent během 11. století čelit, pojednává o vlivu slovanské Sázavy na raně středověkou kulturu, shrnuje také dějiny latinského konventu až do 20. století. Zde se spoluautorem daných pasáží stává další z autorů Jan Royt. Další kapitola se zabývá vlastním Sommerovým tématem, a sice stavebním vývojem sázavského kláštera. Petr Sommer zde přehledně představuje výsledky, ke kterým archeologie v posledních desetiletích dospěla. Rovnoměrně se zaobírá jak počátky kláštera, tak obdobím románského i gotického stavebního rozmachu. Hlavní rozkvět zažila Sázava v období 11. – 12. století za opatů Božetěcha a Silvestra, na jejichž dílo navazovaly další generace. Petr Sommer upřesňuje, že  gotická přestavba byla oproti obvyklému názoru zahájena nikoliv ve 2. desetiletí 14. století, jak se domýšlí na základě písemných pramenů, ale patrně ještě ve 13. století, jak naznačují zbytky krypty a další architektonické doklady. Zatímco ve 13. století byla zahájena stavba presbytáře, po roce 1315 pak vyrostl celý chór.

Na pasáže psané Petrem Sommerem navazuje svým výkladem Jan Royt. Ten se nejprve věnuje osobnosti a především kultu sv. Prokopa. Royt přehledně nastiňuje jeho vývoj, prokazatelně doložený před polovinou 13. století, a mapuje památky, které ten kult zachycují. Svatoprokopský kult a jeho odraz v kultuře pojednává Jan Royt až do doby 19. století. Následně se Jan Royt zaměřuje na vlastní klášterní areál. Dílem zde v zájmu souvislosti výkladu opakuje to, co již předtím řekl Petr Sommer, v zásadě ale hledí na sázavský klášter nikoli očima archeologa, ale historika umění, čímž Sommerovy pasáže doplňuje o jiný úhel pohledu. Znovu tak Royt poukazuje na to, že ani vrcholně středověkou etapu vývoje sázavského kláštera nelze podceňovat, upozorňuje např. na skutečnost, že sázavská kapitulní síň vykazuje prvky typické pro práci stavební hutě, působící ve službách pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Závěr útlé publikace tvoří jakýsi heslář, shrnující další památky v okolí kláštera, jež jsou hodny turistického zájmu. Nechybí ani výběr z pramenů a literatury a pro laiky obzvláště cenný slovníček základních odborných pojmů. Neoddělitelnou součástí publikace, formující jejího ducha, jsou zdařilé fotografie Martina Steckera, z bohaté obrazové ocenit dokumentace je třeba dále ocenit především počítačové modely dostavěného klášterního kostela.

Publikace je cílena na nejširší publikum a tento svůj účel rozhodně plní. Psána je lehkým perem, přesto ale dostatečně fundovaně, takže čtenáři dává náležitý přehled o dějinách i významu sázavského kláštera. Odvrácenou stranou tohoto zacílení je ovšem nutné zjednodušení. Někdy jde o věci, které v popularizační publikaci skutečně nemají místo, jako např. debaty o původu sv. Prokopa, nejstarším majetkovém zázemí kláštera a jeho původu nebo o filiacích prokopských legend či kanonizaci sv. Prokopa. Tady je logické, že se autoři přidrželi dominantní interpretační linie a rozhodli se čtenáři neplést hlavu poukazem na alternativní hypotézy. Jako přílišné a především zcela zbytečné zjednodušení však je chybné označení benediktinů za řád, které se v knize objevuje. Je to jistě marginálie, přesto použití právě v publikacích tohoto typu tuto nepřesnost dále kodifikuje. V souhrnu ovšem platí, že nová kniha o sázavském klášteře představuje kvalitní počin, který dostatečně nahrazuje starší, dnes už obtížně dostupné pojednání Petra Sommera z roku 1996. Zároveň také klade otázku, zda si Sázava nezaslouží novou kritickou monografii, která by nahradila starší titul, zpracovaný kolektivem pod vedením Květy Reichertové, jenž z dnešního pohledu trpí mimo jiné velkou koncepční disproporcí.