Rytířství ve středověku

Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku, Vyšehrad, Praha 2008, 253 s., 298 Kč.

Kniha Jeana Floriho je další svazkem vyšehradské ediční řady Kulturní historie. J. Flori je ve vztahu k fenoménu rytířství odborníkem na slovo vzatým, jak ukazuje i jeho bibliografie. Nasbírané zkušenosti se pokusil souborně zúročit v předkládané knize.

Koncepci knihy určuje triáda částí Politika, Válka a Ideologie. Na takto rozděleném poli se autor věnuje nejprve politickým aspektům tématu a vývoji rytířské ideje od raného středověku po pro něj zásadní formující údobí 13. století. Neopomíjí ani dědictví antické a germánské. V části druhé sleduje vývoj válečného umění s důrazem na roli jezdce, a to od dob franckých po 15. století. Čtenář se tak může poučit o vývoji válečnictví, užívané taktiky, zbraní i zbroje, ideologii i hodnotovém kodexu kasty profesionálních vojáků středověku. Flori se nevyhýbá ani negativním jevům, které s sebou vojenské řemeslo vždy neslo. V oddílu třetím se prolínají dvě linie: vývoj mentálního náhledu na rytířství jak se strany samotných milites, tak především ze strany církve coby hlavního tvůrce identity středověkých lidí. Sledujeme zde myšlenkový vývoj křesťanských elit od prvotního odmítání války, přes formování společenské hierarchie tří řádů a snahu rytířstvo si podřídit, až k rezignaci na toto ovládnutí. To doplňuje pohled ze strany rytířů samých. J. Flori se z logiky věci obsáhle věnuje žánru chansons de geste, kdy vykresluje ideál, v jehož souřadnicích chápalo rytířstvo samo sebe. Souhrnem řečeno, Florimu jde o to, poznat ideologii rytířství, její vrcholy i stinné stránky, což však pro něj neznamená očernit ideál.

Jako červená niť se Floriho líčením vine rozlišování mezi šlechtou a rytíři. J. Flori tu souhlasí s kontinuitou francké šlechty a starořímského jezdeckého stavu, geneze vrcholně středověkého rytíře však podle něj tudy nešla. Argumentuje absencí tradice jízdních bojovníků jak v antickém Římě, tak u jeho barbarských následovníků. Toto upozadění překonávalo rytířstvo velmi dlouhou dobu, počínaje vládou Karlovců.

Genealogii středověkého rytíře vede J. Flori od barbarských Germánů, jejich sociálního uspořádání a vztahu k válce. Zde vidí řadu styčných prvků, které se později ukázaly jako konstitutivní. Za základ instituce rytířství pokládá autor reálnou politiku i vladařskou ideologii Karla Velikého a z ní plynoucí společenské vztahy. I proto se detailně věnuje spletitému procesu konstituování lenního systému. Jednou z nejpřitažlivějších pasáží je sonda do vztahů mezi šlechtou a rytířským stavem v horizontu 11.-13. století. Do 13. století totiž autor datuje počátek tendence ke splynutí rytířství a šlechtictví. J. Flori též vede hranici mezi identitou rytíře a křižáka (jakkoliv se obě prostupovaly). V pojetí Urbana II. měl poutník, který přijal kříž, právě svět rytířstva opustit ve prospěch Krista. To se však nenaplnilo, jak ukazuje vznik rytířských mnišských řádů. Církvi nepomohla ani snaha o sakralizaci obřadu pasování. 

Jaké jsou největší klady knihy? Autor relativizuje řadu zažitých tvrzení, kupř. nepohyblivost opěšalého rytíře ve zbroji, popř. přeceňovaní rozšíření třmene. Vyzdvihuje úlohu Normanů a jejich stylu boje, což se stalo s ohledem na normanskou kulturní expanzi základem rozmachu rytířstva jako kasty. Tento trend kladl větší důraz na potřebu výcviku, což vedlo k dalšímu vydělení vojenských profesionálů. Flori dále vystupuje proti paušální představě rytíře jako egoisty neschopného širší koordinace v boji. Poukazuje také na fakt, že přímý střet šiků byl až nejzazší možností po obléhání a drancování hospodářského zázemí.   

Sympatický je další výrazný jev, a sice to, že Flori nehledí na rytířstvo jako na jednotnou vrstvu, ale je si vědom individua i šíře spektra po stránce sociální a ekonomické. Sám v tomto duchu odmítá uvažovat o „třídě“, akcentuje spíše povolání, bojovou funkci. Nepodléhá ani oslnění předmětem svého studia a volá po docenění role pěchoty a vojenských specialistů pro středověké válečnictví.    

Přitom všem je třeba zdůraznit, že Flori nepodléhá obvyklému francouzskému romanocentrismu a vědomí regionálních odlišností od Španělska a Itálie přes Francii po Německo a Anglii je výrazným rysem jeho textu.

Sondou do vývoje feudálního zřízení zapadá překlad Floriho práce do aktuálních debat v domácí medievistice  a podává tak laickému zájemci jistě vítaný širší kontext k odborným debatám ohledně původu, podstaty a vývoje zeměpanské moci a šlechty jako elitní korporace, a to prizmatem prostředí, které klasický feudalismus a jeho ideologii zrodilo.

Jisté rozpaky může vzbudit přílišná rozmáchlost Floriho koncepce. V textu zabíhá často mimo hlavní téma a pojednává ho v širokých souvislostech. Pro někoho může být toto pouštění se vedlejšími cestami rušivé, jiný jej naopak uvítá pro celistvost pohledu. Lze říci, že díky takto pojatému textu se Jeanu Florimu podařilo vytvořit barevný obraz středověkého rytířstva na široce pojatém pozadí politických, sociálních i kulturních dějin dané epochy. Poučený čtenář si tak zde jistě najde mnoho zajímavého, laik se ovšem v tomtéž textu neztratí.